Pálivé Heřmanice

Patří už ke každotýdenním rituálu pondělní zastavení v restauraci Heřmanického pivovaru.

Čekám tam na poslední autobus linky 49, který pokračuje po Mariánskohorské ulici až do Poruby. Ty další končí na zastávce Křížikova.

Sortiment tamních piv není příliš široký, ale je dostačující. Většinou je v nabídce světlý ležák 11° a 12°, polotmavá 13° a pivo černé. Sem tam se objeví i nějaký ten svrchňák nebo silnější speciál.

Dvanáctka včera byla na žízeň. O to více jsem se snažil vychutnat si tmavou 12°s chilli.

Na první zapití mi mok připadal trochu řídký. Jsem u tmavých ležáků zvyklý na větší hutnost a  praženost. Normálně to černá heřmanická piva mají. Spolehlivě jsem zaregistroval pouze obvyklou „hukvaldovost“.Možná jsem ostatní degustační složky podvědomě opomíjel, abych se dostal k té dominantní, kterou bylo deklarované chilli.

Pálivost docházela až po krátkém doznívání a byla celkem přiměřená. Pro zhýčkaného jedince, který se cíleně vyhýbá thajské a indické kuchyni snad až přílišná, pro zběhlé gurmány otužilé kapsaicinem by mohla být možná i krapet vyšší.

Pár dní předtím jsem pil 17° Strachotvora z Paskova, kde mi připadalo, že se robustní chuť piva s palčivostí plynuleji propojuje.

Bohužel, v Hobitu Fire Dog právě došel…