Včera jsem měl opět slinu. Avšak rozhodl jsem se dle svých momentálních dispozic věnovat svou plodnou žízeň odborným degustacím.

12° ležák Kuželka z Louky je standardní české pivo se slušnou hořkostí.

Myslím, že jeho název by mohl evokovat úhledně natočený půllitr na hladinku. Louka je dnes už známým pivovárkem, který občas potěší a výjimečně i zklame.

Tentokrát to bylo tak na dvojku.

Mnohem zajímavějším výrobkem je však pivo Kmet 13° ze Zlína – Malenovic.

Mám rád jejich běžné ležáky, zejména voňavou asertivní 11°.

Tentokrát se zlínští pivovarští vydali do historie a uvařili tzv. pivo „starodávné“.

Základem je speciální slad „Haná“, používán od roku 1840, který se vyznačuje lahodnou chlebnatostí a svěžestí. Historická je i odrůda chmele – Dubský Zeleňák, která se kdysi pěstovala údajně v okolí  České Lípy.

Pivo je uvařeno metodou opačné infuze a zakvašeno kvasnicemi jak jinak než rovněž historickými.

Jako ejlík zajímavé. Po Louce mi připadal Kmet nasládlý, ale měl v sobě něco netradičního, což vždy oceňuji.

Do Kurníkšopy si opět našel cestu polský minipivovar Pinta. Tentokrát s robustním speciálem v anglickém stylu se zjevnou anglosaskou vánoční tématikou. Jmenuje se Hello Chimney, což lze volně přeložit jako „Nazdar komíne!“

Jedná se o truňk značně tmavé barvy s úctyhodnými 18 % EPM. Je to vskutku „Zimní zahřívač“ (Winter Warmer) bohaté chuti, kde je vedle samotného piva cítit všechno včetně kandovaného ovoce a datlí. Proč ne?

Závěrem jsem neodolal a dal si na cestu ještě jednu malou uzenou Schlenkerlu, tentokrát „červenou“ (Rot) jedenáctku.

Degustačních zážitků dostatek a tak přišla chuť i na méně chuťově výrazné moky.

V domečku jsem to spláchl fčelínským 12°ležákem a žitnou 13°.

Přeji všem svým čtenářům i případným nečtenářům šťastný a Veselý Nový Rok.

Během letošních svátků došlo k výpadku kyberprostoru a nebylo možno se dostat na stránky Pivní Agentury. Spojení je stále pomalé, ale budu se snažit dělat vše, co mi technika dovolí.

Je to tak každé Vánoce. Celý příspěvek →

Jako hypochondr jsem prý poloviční lékař.

Tvrzení je to samozřejmě přehnané, avšak vím, že vedle infekčních chorob jsou nevyzpytatelné rovněž nemoci autoimunitní.

Je to, když se imunitní systém vzbouří proti něčemu, za většinu okolností úplně normálnímu. Mohou to být nejrůznější alergie, v horších případech doposud zcela neznámé příčiny devastace organismu(roztroušená skleróza, ALS a desítky dalších chorob).

Jedním z těchto autoimunitních poruch je i tzv. celiakie, což je zjednodušeně řečeno alergická reakce na lepek.

Lepek obsahují mimo jiné i běžné obiloviny, bez nichž si zdravý člověk nedokáže svůj jídelníček představit.

Zatímco si běžný jedinec dopřává normální pečivo, celiákní pacient si musí pořádně rozmyslet, jaký chléb, rohlík nebo housku pozře.

Onehdy jsem narazil na 11° speciál „Easy Aussie“ z pražského pivovárku Vik.

Název znamená něco jako „jednoduchý (nebo i bezproblémový) Australánek“. Zřejmě evokuje použití nějakého „down under“ chmele. Mne však především zaujalo, že se mělo jednat o „bezlepkovou ipu“.

Kdysi dávno jsem na Zámečku Zábřeh okusil bezlepkovou, pikantně nakyslou osmičku z pohanky. Už tenkrát (cca 2009) stál půllitr 50 Kč.

Párkrát jsem experimentoval i s jinými značkami. 100% bezlepkové „pivo“ byla i tibetská Tumba. Fermentované proso spařené horkou vodou. Nápoj chutná jako obilné svařené víno.

Aussie byl charakteristický aromatický ejl. Nic zvláštního chuťově a nakonec ani cenově. To je dobře, pomyslel jsem si, že si lepkaři mohou dopřát i trochu normální mok.

Ptal jsem se obsluhy na složení, ta bohužel nevěděla nic. Tak jsem si trochu zagooglil…

Překvapilo mne, že Easy Aussie obsahuje údajně ječný a pšeničný slad. Jak je to možné?

Pátral jsem chvíli po souvislostech. Našel jsem informaci, že např. půllitr PU obsahuje lepku pouze málo, a že je možno je bezpečně vypít, i když konzument trpí tímto zákeřným neduhem. No nevím. Příliš bych to neriskoval. Pátral jsem dál.

Dozvěděl jsem se, že lepek je možno rozštěpit. Další informace už přesahovaly kapacitu mého dosaženého chemického a biologického vzdělání.

Ale něco takového se muselo v procesu přípravy bezlepkového piva z Viku odehrát. Jinak by tak nemohli svůj výrobek beztrestně nazvat.

V Maďarsku mám jasno. Uvidím-li na etiketě nebo na pípě „Kölösös“(čti kölösöš) – proso,  hned je mi jasné, že se jedná o pivo pro celiakisty bezpečné.

A jak je to třeba se špenátem?

Ten neobsahuje lepek, čili jej může klidně jíst i námořník Pepek.

Je pondělí – je třeba nasát nějaké čerstvé vzorky. Celý příspěvek →

Asi před dvěma týdny jsem zaslechl zprávu o novém pivovárku z okolí Valašského Meziříčí.

Obec Krhová se nalézá hned vedle onoho valašského centra. Vzniká tam minipivovar Breimis. Celý příspěvek →

Již dlouho piji alkoholicky silná piva spíše jako dezert.

Nejinak tomu bylo i včera v Kurníkšopě.

Jak stále tvrdím – zručný sládek se pozná podle toho, jak si poradí s výrobou piv tzv. „výčepních“.

Zatímco běžný a nepoučený konzument označuje desítku a nedej bože i méně stupňová piva vhodná tak maximálně k umývání sklenic, zkušený pivní gurmán v nich nachází zajímavé chuťové vjemy a hlavně je může popíjet celý večer, případně i příští ráno.

Na druhé straně však máme i piva silná až mocná, která nabízejí množství zajímavých chuťových zážitků a bizarních příchutí.

Kunovická 18° Trojplošník je označena jako Belgian Tripel. Belgických piv jsem si užíval před léty v Antverpách, Gentu i Bruselu. Byla to radost, i když mi tento specifický koníček dost lezl do peněz.

Silné belgické ejly mají stejný charakter a často i podobně chutnají. Proto jsem byl zvědav na jejich českou verzi.

Trojplošník z Kunovic je plnokrevná 18°. Poskytla mi příjemné a trochu překvapivé degustační dobrodružství.

Barva celkem nenápadná, ale upoutala mne už vůně, která šla až skoro do zeleniny. Obával jsem se celkem vzácného DMS ( Dimethylsulfid), ale po několika přičichnutí mne ono netradiční aroma počalo zajímat. Časem se totiž zharmonizovalo s vůní speciálního piva. Přesto jsem stále cítil trochu řepy a kedlubnu.

Při samotném kontrolním doušku však zelenina zcela zmizela a patrem se rozšířila příjemně sladká chuť. I tu jsem dokázal identifikovat. Pardubický perník s medem a marmeládou. Sladkost byla několikavrstvá, avšak ani na chvíli nedovolila zapochybovat, že se jedná o pivo.

Jinak při své úctyhodné stupňovitosti mok vskutku tělnatý a výživný. Při samotném doznívání trochu zaškrábal v krku alkohol, jinak však jsem si za 75 Kč za 0,3 l pochutnal.

Jako dezert skvělé, jen to nepřehnat s kvantitou.

I tak jsem posléze Trojplošníka neutralizoval 14° ipou.

Jako certifikovaný staromilec rád vzpomínám na malé hotýlky v českých historických městečkách.

Vedle i pro tuzemce cenově dostupného ubytování nabízely také pohostinné hotelové restaurace, kde se nesetkávali pouze hoteloví hosté, ale rovněž obyvatelé z okolí, pro něž tyto restaurace vytvářely jen o něco dražší alternativu lokálních náleven často s absencí kuchyně a teplých jídel.

Tyto hotelové restaurace existují dodnes, leč často slouží už jen k podávání předplacených snídaní formou švédských stolů (nebo beden).

Ustupující trend je součástí evidentního poklesu zájmu o český typ hospody jako takové. Takže jako mizí „nádražky“, tak rapidně klesá počet funkčních hotelových gastronomických zařízení.

Proto vždy pookřeji, když se s takovýmto podnikem někde setkám.

Naposledy to bylo minulou neděli, kdy jsem konečně po dlouhém, až letitém plánování navštívil hotel s restaurací U Feldů v Klimkovicích.

Klimkovice jsou malebný městys v dosahu ostravské MDH. Na malém historickém náměstíčku, které hyzdí jen nevzhledný a dnes chátrající objekt někdejší samoobsluhy ve stylu brutalismu 70. let se nachází hned několik pohostinských stánků.

Pivo Ostravar nabízí útulná hospůdka V podloubí – protiklad plzeňsko-nošovický pak knajpa Rozmanit. Na druhém konci náměstí ještě funguje pizzerie a zkraje budovy místního úřadu ještě restaurace Klenba.

Hlavním podnikem je však již zmíněný restaurační hotel U Feldů.

Pro fungující hospodu je v prvé řadě nutno najít vhodný objekt. A těch je v Klimkovicích docela dost. Do Feldů se vchází užším výčepem za nímž se nachází hlavní místnost. K dispozici je rovněž malý salónek v suterénu.

Při nedělním odpoledni byla hospoda skoroi plná. Nejvyšší procento návštěvníků tvořily rodiny s dětmi i bez nich.

Feldovská kuchyně je zajisté vyhlášená. I přes dosti vysoké ceny se pohyb obsluhy s talíři plnými jídla skoro nezastavil.

Steak ze svíčkové za 650 Kč a jeho vepřová alternativa za 370 Kč nejsou zrovna lidovými pokrmy, leč taková je dnes doba.

Na čepu nebylo zase tak hodně druhů piv, některé kohouty byly opuštěné, z jiných tekla kofola nebo birell, přesto byly všechny nabízené značky vzorně ošetřené a vzhledem k cenám pokrmů i cenově dostupné.

12°Císař z Hanáckého Pivovaru v Olomouci byl na mne hodně sladký. Jednalo se však o pravé polotmavé pivko uvařené 100% z vídeňského sladu.

Protipólem byla extrahořká 14° IPA od Dejfa.

Ochutnal jsem ještě 12° Poličku Záviš. 11°Otakara je všude dost, ale Záviše je v Ostravě možno běžně zastihnout snad jen v porubské Barunce.

I když nedošlo na jídlo, mé asi dvouhodinové posezení v hotelu U Feldů bylo velice pozitivním zážitkem, čemuž napomáhala i pohotová a příjemná obsluha.

Jsem rád, že v Klimkovicích je opravdu kam zajít na pivo.

.