Spropitné je fenomén, který má v naší společnosti již dlouho své nezpochybnitelné místo.
Němci mu říkají Trinkgeld, Američané „Tip“, Španělé „propina“ a Indonésané „uang persin“.
Obyčeje některých národů je vyžadují, jiné kultury jsou o poznání zdrženlivější. Spropitné nicméně může být vnímáno jako přilepšení k pravidelnému platu.
Neúměrně vysokému zpropitnému se říká úplatek.
Již v časech mých pivních začátků jsem při útratě v hospodě zaokrouhloval požadovanou částku směrem nahoru (zaokrouhlování směrem dolů by nejspíš neprošlo).Tak jsem udělal z koruny sedmdesát (cena za 10° ve IV. cenové skupině) rovné dvě koruny. Za více 12°kousků ve trojce a smažený sýr jsem tak třeba zaplatil namísto 16.60 sedmnáct korun.
Zatímco v našich restauračních luzích a hájích je spropitné závislé na libovůli plátce, čili dobrovolné, v jiných oblastech (USA) je skoro vyžadováno zákonem.
Před lety v jednom miamském hotelu jsme v pěti lidech nechali po večeři společný „tips“ ve výši asi pěti dolarů a následující oběd nám již byl tringelt ve výši 15% připočítán k útratě. Dokonce jsem na Floridě potkal slovenskou servírku, které zaměstnavatel pouze zajistil ubytování, platil za ní povinné odvody a zbytek si musela vydělat právě na spropitném.
Na druhé straně na jihu stejného kontinentu – v Chile jsem se snažil jednou tipovat místní servírku.
„Tři sta dvacet pesos (tres cientos pesos)“, oznámila mi cenu.
„Čtyři sta (cuatro cientos)“, řekl jsem blahosklonně automaticky zaokrouhluje požadovanou sumu.
„Ne. Tři sta dvacet!“ odporovala obsluhující.
Po krátkém smlouvání jsem zaplatil tři sta dvacet pesos a drobné nechal na stole.
Ve Vietnamu jsem v jednom rodinném hospodském podniku utratil za prohýbající stůl jídla, pár piv a místní pálenku asi čtyři dolary. Zaplatil jsem kasírujícímu chlapečkovi pětidolarovkou a ten mi obratem přinesl zpět hrst papírových dongů. Chvíli trvalo než rodina pochopila, že se jedná o tzv. spropitné.
Nyní se u nás ve sdělovacích prostředcích neuvěřitelně otvírá dlouholetá problematika spropitného v souvislosti s chystaným systémem EET. Jedna z otázek zní: Má být spropitné zdaněno?
Jestliže „tipujeme“ zaměstnance v hotovosti, není na to žádný metr. Problém však může nastat, platíme-li platební kartou.
Takovéto spropitné je zahrnuto do systému a pak dle vůle šéfa podniku rozděleno mezi zaměstnance. A tam je možná i prostor pro potenciální zdanění.
Mnohdy tvoří spropitné důležitou součást číšníkova platu. Nedaní je, avšak díky svému nižšímu příjmu může mít např. těžkosti při získávání půjčky či hypotéky.
Současné „civilizační“ trendy nenechávají z našich tradičních hodnot kámen na kameni. Doufejme, že alespoň letitý zvyk platit spropitné nám zůstane.