Bylo 12. března roku 1999.

S pivními kolegy Karlem a Markem (UK) jsme vyrazili do Rýmařova.

Tenkrát se ještě místní pivo jmenovalo Excellent (předmět budoucích sporů o ochrannou známku s Plzeňskými Pivovary). Po živé konzumaci jsme se přesunuli do hotelu Praděd, kde točili Holbu.

Karel později vzpomínal, že když se s námi (se mnou s Markem) snažil držet krok, přebral a v hospodě málem usínal na stole, zatímco my dva jsme se bavili vymýšlením anglických slovních hříček.

Výlet jako mnohý jiný, avšak v památné datum. Toho dne totiž vstoupila naše republika do obranného vojenského paktu NATO (Španělé to mají naopak – OTAN).

O té obranné funkci jsme se měli příležitost přesvědčit už za zhruba dva týdny, kdy začalo pověstné humanitární bombardování Bělehradu.

Během následujícího čtvrtstoletí vybrané jednotky naší armády cestovaly od území bývalé Jugoslávie přes Afganistán až kamsi do západoafrického Mali. Poslední zmíněnou destinaci jsem dodnes nepochopil. Proč je nutno se ozbrojeně bránit proti doslova banánové republice, navíc na jejím území.

Nějak to však probíhalo i bez pacifistického povšimnutí.

Pak však začala rusko-ukrajinská válka a začaly se dít věci.

Bez ohledu na to, zda-li za ozbrojený konflikt může více imperátor Putin, mafián Zelenskyj či CIA, záhy přišla na přetřes samotná funkce Severoatlantické Aliance. Začátky diskuzí byly celkem jasné. Podpoříme napadenou Ukrajinu, poskytneme jí humanitární a do jisté míry i vojenskou pomoc a případným útokům Ruska budeme čelit jako obranný vojenský pakt na základě článku 5.

Už od počátku invaze jsme dostávali od našich sdělovacích prostředků protichůdné informace. Na jedné straně je ruská armáda neschopná, její bojovníci začali zase používat koně, kradou čipy z ukrajinských praček a cvičí se v boji polními lopatkami. Na straně druhé však tato neschopná armáda po dobití Ukrajiny půjde dále a zastaví se nejspíš až někde v Lisabonu. Co si běžný civil má z toho vybrat?

Miliony potenciálních ukrajinských branců hrdinně vysávají evropské sociální dávky a na druhé straně na ukrajinské straně bojují žoldáci a dobrodruzi z více než 50 zemí. Aby se v tom prase vyznalo….

Samotný magický článek 5 říká, že útok na jednu členskou zemi znamená útok na celé NATO a že ostatní země jsou povinny ji poskytnout pomoc dle úvahy včetně přímé vojenské pomoci. Může to však být i jen pomoc humanitární a nedej bože možná též vyjádření hluboké účasti. Navíc, jak se říká: papír snese všechno.

Současný magor, kandidát na Nobelovu cenu míru z Bílého Domu nadává na WHO, OSN, UNESCO, Mezinárodní soudní dvůr a pochopitelně na samotné NATO. Během pár měsíců ve své funkci se mu podařilo svět dokonale rozesrat a teď žádá Severoatlantickou Alianci, aby mu pomohla dostat se z hlubokého bezpečnostního, ekonomického i ekologického průseru.

Hřímá, že je třeba zbrojit. Já si osobně myslím, že i kdybychom utratili 10 nebo i 20% státního rozpočtu za zbraně a nasypaly další stovky miliard do bezedných kapes nejrůznějších Strnadů a jiných šizuňků, bezpečnost země to příliš neovlivní. A situaci nezachrání ani zelený mozek na Hradě.

Opět jsem si vzpomněl na geniální komedii „Myš, která řvala“.

Stačí pár kolem letících ruských nebo ukrajinských dronů a ukazuje se, že celé NATO nestojí na hliněných, leč na přímo papírových nohou.

Situace ve světě i ohledně piva se zdá být neutěšená. Klesající spotřeba, uzavírání hospod a dokonce jsem se dočetl, že výrobci příslušných nápojů (pivo, víno, lihoviny) omezují u svých produktů obsah alkoholu, aby reagovali na poptávku mladé zhulené generace, které se tradiční alko nápoje příčí.

Pánbůh s námi a zlé pryč!