Znám dobře německý Lager či Pilsner. Kvasničáku se v Německu říká Zwickel, Heffe nebo Naturtrüb (nefiltr). Weizen je pšenice, Dunkel je tmavé. V Kölnu se vaří ochrannou známkou chráněný Kölsch, v Düsseldorfu hybridní Altbier.

Narazil jsem i na žitný Roggen, silný Bock, supersilný Doppelbock, ještě na mocnější Eisbock nebo na parní Dampfbier. Celý příspěvek →

V dětském věku jsem na tomto místě v Mariánských Horách vždy večer zaregistroval zvýšenou hladinu hluku.

Jednalo se o hučící pivnici U Krupy.

Pak byl podnik na dlouho uzavřen. Celý příspěvek →

Je to i část města Nový Jičín

Minulou sobotu jsem měl možnost si s orchestrem zahrát na tamním Dni Obce.

Nedělal jsem si žádné iluze. Od doby, kdy byl zrušen pivovar Loučka, je tento region pod nadvládou Radegastu.

O to více jsem byl překvapen, že nošovický patok se na akci vůbec nevyskytnul. U příjemného výčepního okénka točili sedlnické Olbrew. 10°za 40 Kč, 11° a 12° za 45 Kč. To se to hrálo!

Naopak mnohem horší to bylo na kravařské Výpusti následujícího dne.

Akce až megalomanská. Připomínala mi americký jarmark se mnoha atrakcemi, kolotoči a samozřejmě rozvinutým gastronomickým parkem. Bohužel všude tekl Radegast. Marně jsem hledal Avara nebo Rohana.

Kousek stranou měli svou akci místní hasiči. Ti točili i Bernarda a Gambrinus

Dal jsem si Gambáče 12°, protože jsem ho již asi 15 let vůbec nepil. Bylo to takové nahořklé nic v půllitru. V tom okamžiku bych bral za vděk i teplou bulharskou Astiku z roku 1983.

Na výpravu do Budapešti jsem se velice těšil. Už jsem tam nebyl snad déle než osm let….

Doprava tam po železnici bez problémů. Dorazili jsme s asi jen dvacetiminutovým zpožděním.

Pak cesta z železniční stanice Nyugati k nádraží Keleti.

Našli jsme trolejbusovou linku číslo 73, která obě stanice propojuje.

Byl jsem zvolen vedoucím naší čtyřčlenné výpravy. Asi jako nejmladší. Osoby nad 65 let mohou MDH v hlavním městě Maďarska používat zdarma. Já mám k dosažení této hranice ještě déle než půl roku. Proto jsem si musel opatřit 24 hodinový kupón z automatu. V Budapešti ještě naštěstí fungují papírové jízdenky…

Asi dvacetiminutová cesta trolejbusem nebyla nikterak inspirativní. Okolní krajina docela depresivní. Jinak pěkné historické domy, dle mého názoru nejvíce z období secese se nacházely povětšinou v oprýskaném stavu. Obchody a jiné krámky v zanedbaném stavu, převládala kadeřnictví a něco, co vypadalo jako mototechny. Po trase jsem zaregistroval snad jen dvě normálnější hospody.

Intercity Hotel se nacházel naštěstí téměř v těsné blízkosti Keleti a za svou cenu nabízel přijatelnou kvalitu.

Nejdříve však bylo třeba jít na pivo.

Na internetu uváděli, že ceny piva v Maďarsku se pohybují v relaci zhruba 20-30 Kč za kus v obchodech, v restauracích v centrech velkých měst mohou dosáhnout i ceny kolem 80 Kč. To zhruba odpovídalo mým zkušenostem z doby před cca 8 – 10 lety.

V první knajpě měli na čepu pouze odporný Euro Dreher. Cena za půllitr 960 ft, což se rovnalo 64 Kč. Nic moc.

Postupovali jsme po páteřní ulici Rakoczi nahoru, míjeli jsme spoustu ošuntělých budov než jsme narazili na první pivní místo s názvem Stifler Beer + Kitchen. Měl jsem dojem, že jsem tam už kdysi byl a že to místo se mi zdálo tenkrát dost drahé.

To se mi ale opravdu nezdálo! Dívám se na pivní nabídku. Zhruba 30 piv na čepu, většinou z malých pivovarů. Nechybí ani pár českých produktů jako Bakalář nebo pšeničný Primátor. Ale ty ceny!

Velmi malá piva (0,2 l) stojí přes 100 korun. Nula čtyřky pak dosahují ceny až 10 Eur (250 Kč). A pak, že nejdražší pivo (220 Kč za půllitr) mají na Islandu! A žabaři jsou i Švýcaři, od nichž jsem kupoval čepa přibližně za dvě stovky! Tento národ nemá soudnost!

IPA z pivovaru Mad Scientist (šílený vědec) není nic moc. Mnohem chutnější je speciál Flying Rabbit z Monyo. Ten má celých hořkost plných 80 IBU! A je hodně vyvážený. Ale za tu cenu! Dead Rabbit je ještě o 20 IBU hořčejší a alkoholicky silnější. Avšak to už je přece jen příliš.

Hodlám si spravit náladu do nedaleké kvazi české hospůdky  Hrabal Sörözö. Ta však je bohužel v rekonstrukci.

Nedaleký pivní ráj, kde jsem chodíval ochutnávat lokální klenoty z minipivovarů sice funguje, v srpnu však čerpají celozávodní dovolenou. Picsába!

Zbývá hospoda s podezřelým názvem Krimó, o které píše server Beerme, že má útulnou atmosféru a že vedle produktů alternativních značek nabízí i své vlastní pivo.

To však už bohužel nějakou dobu není pravda. V údajně útulném podniku skoro nikdo nesedí, pivo se tam již vařit přestalo a polovina píp nefunguje. Dávám si neutrální ležák a pak si na můj popud ještě ochutnáme maďarskou specialitu Meggy, což je pivo s intenzivní sladkou třešňovou příchutí.

Vedle hotelu Intercity je bufet, který nabízí nějaká maďarská a česká piva. Dávám Soproni a odcházím spát.

První náš den v Budapešti stál za hovno. Najednou se mi metropole zdá jako přeplněná, nehostinná a hlavně žíznivá.

Další den začíná ještě hůře. Našim příjezdem jsme se strefili do významného maďarského státního svátku ( Den sv. Štěpána) a budapešťské ulice jsou skoro ucpané. Naštěstí znám alespoň částečně lokální kulturní památky, tak se mohu věnovat pouze pivu.

Tentokrát však mám mnohem větší štěstí.

Již v poledne vcházíme do pivního baru pivovaru Rizmajer (1994), který v těchto prostorách nabízí hned 13 svých druhů!

Osvěžující ležák, hutný stout, pivo pšeničné, dokonce i s kukuřicí, což je místní specialita. V různých kombinacích svrchňáky a i piva ochucená, která tady mají větší zastoupení než u nás (v maďarském případě se většinou nejedná o kyseláče, nýbrž o ležáky a ejly).

Hned vedle dělají langoše, takže je hungaristická iluze dokonalá.

Je horko, žízeň a my objevujeme další hospůdky v centru, které podávají slušné pivo za ještě slušnější cenu.

Hanba Stiflerovi!

Chci navštívit jeden z nejstarších minipivovarů v Maďarsku – Mister, ale je to daleko a nějak nám cesta nejde vygůglit. A turistické informace ve městě prý loni zavřeli.

Je další horký den, možná by to chtělo menší odpočinek na hotelu. Mí kolegové jsou ode mne starší, takže této možnosti využívají. Prý až si odpočinou, budeme pokračovat v hledání dobrých hospod.

Já však zase tak unavený nejsem, a tak vyrážím na krátký průzkum sám. Kousek za hotelem mají konečnou modré tramvaje. Možná by nebylo na škodu jejich trasu vyzkoušet a po cestě objevit nějakou sympatickou pivnici.

Pak se však krátce zahledím na druhou stranu. Je třeba přejít čtyři semafory, ale výsledek je ohromující. Objevil jsem hospodu snů!! Je to pivní bar s názvem Guri, který nabízí hned 26 druhů čepovaného piva z různých místních minipivovarů. A ceny? Od nejlevnějšího za v přepočtu 46 Kč za půllitr do silného speciálu za necelých 90 Kč. O programu na večer je rozhodnuto.

Následovalo pár hodin tematické zábavy s přiřazenou degustací. Zkusil jsem pár druhů ležáků, ipu,apu, belgický ejl a chutný, do krku klouzavý Milk Stout. Většina informací byla v maďarštině, takže jsme se víceméně orientovali podle čísel – EPM a procento alkoholu.

Měl jsem na paměti, že slovo „gyümölcs“ znamená ovoce, proto jsem se pivům s takovýmto označením vyhýbal. Nakonec jsem si však náhodou objednal pivo „búza“, což značí pšenici, nicméně další slůvko „eper“ označuje jahodu. Špatná volba.

Piva byla slušně chlazená, ale někdy mi připadalo, že obsahují více CO 2, než by měla. Rovněž mi chyběla stabilnější pěna. Jinak se však jednalo o ideální podnik k průzkumu uherské alternativní pivní scény.

V baru u hotelu točili mimo jiné i strakonického Dudáka. Toho jsem už dlouho nepil. Po bohatém pivním dnu jsem však už chuť na další kousek neměl.

Tak snad někdy ve Strakonicích….

Zatmění slunce fascinují lidstvo již několik tisíc let.

Jedno jsem zažil v roce 1976 přímo v Ostravě, když nás učitelka přírodopisu během vyučování vyhnala před budovu školy Matiční 5 a rozdala nám nakouřená sklíčka, abychom mohli pozorovat zatmění slunce. Nic mimořádného jsem nezaregistroval. Dodnes nevím, jestli si to náhodou nevymyslela.

O 10 let později jsem měl podobnou příležitost v západní Kanadě. Zase nic moc. Možná jsem se špatně díval.

Jsou lidé, které pozorování astronomických úkazů velice baví. Jsou schopni budit se uprostřed noci nebo cestovat někdy i stovky kilometrů na odlehlá území bez světelného smogu, aby iluze byla co nejdokonalejší. Odměnou jsou jim padající perseidy, leonidy, či jiná kosmická představení.

Já jsem v těchto věcech pohodlný. Zatoužím-li po něčem podobném, vyhledám si to na internetu.

Stejně tak jsem zůstal chladný ke zprávě, že k dalšímu zatmění slunce dojde ve středu 12. srpna kolem 20 hodin.

Seděl jsem v italském letovisku Lido Savio v plážové hospůdce u půllitru místního piva, stranou od nadšeného davu. Ať si to užijí! Někteří naši šílenci kvůli tomu cestovali až třeba do Španělska. Tady u moře je klid. Za chvíli bude po všem. Určitě jsem o nic nepřišel.

Popíjím pivo s názvem Hop is Back. Celkem pitné. Pak z pípy zjišťuji, že tento produkt vyrábí firma Heineken Italy. Tak si jako příští škopek raději dávám sardinskou Ichnusu. Prý je to nefiltr. Tak aspoň něco.

Kdyže bude příští zatmění?

Dnes je Mezinárodní den piva. Vymysleli jej Američané z Kalifornie.

Někdy koncem 90. let jsem plánoval zavést tento svátek u nás a myslel jsem na datum 28. září. Asi o dva roky později se tento den skutečně stal státním svátkem. Bohužel však jen sv. Václav bez konkrétnější zmínce o pivu.

Nicméně jak to letos oslavit? Slyšel jsem, že z bývalého klubu E 99 na porážkové ulici vznikl nový pivní bar Labeerynt. Další ze slovních hříček jako např. Sbeerka nebo Beerokracie.

Stodolní ulice již dávno ztratila svou původní slávu. Kdysi se tam nacházelo více než 60 klubů, barů a hospod. Osobně jsem tam však nikdy nebyl pivně překvapen. Svého času tam byl i prostor k založení minimálně jednoho minipivovaru s přilehlou pivnicí. Bohužel tato příležitost zůstala nevyužita.

Současný objekt na hranici ulic Stodolní a Porážková má svou dlouhou hospodskou historii. Kdysi v něm sídlila Hanušovická pivnice. To zřejmě v dobách, kdy na Hanušovickou 10° dojížděli pivaři až ze samotné Prahy.

Já si onen dům pamatuji jako pivnici Nošovickou. Normální „trojka“ s točeným Radegastem 12° a hospodskými chuťovkami.

Někdy v polovině 90. let se hanušovické pivo (Holba) na toto místo na chvíli vrátilo. Pak však již začala nemilosrdná kolonizace Stodolní ulice a z obyčejné lidové pivnice se stal music club E 99 – místo, kam jsem pochopitelně nechodil.

Koncepce současného Labeeryntu je typicky Stodolní – určená zejména pro hosty mladšího a středního věku. Interiér zůstal skoro stejný, na pivní bar povyšuje tento podnik výběr piv. Na pípách je jich12, plus Budvar 33, zřejmě jeden ze sponzorů.

Kolem 17 hodin jsme byli v Labeeryntu skoro jediní hosté, což na stodolní pátek se mi zdálo docela slabé. Obsluhující brigádník o podávaných pivech moc nevěděl a zpravidla si vždy musel pro informace zajít na velitelství.

Jinak piva v odpovídajících teplotách i s kvalitním nevtíravým řízem. Samozřejmě hosta rovněž zajímá i cena, která v onom stánku není nejnižší.

Nejvíce piv pochází z starobělské Haksny. Vzpomínám, že tento pivovar se před léty neúspěšně pokusil o zavedení podobného podniku na skoro stejné adrese – bohužel neúspěšně.

Chutnal mi mazákovský Farmhouse Ale  i haksnový Pale Ale.

Vymakaný byl i Coffee Stout z rajhradsého pivovaru Duck+Dog.

Neváhal jsem dokonce ochutnat „Papírovou gilotinu“ z pražského Viku.

Na mrkvový kyseláč z Brewnicornu ani na hruškový z polského Upside Down jsem neměl odvahu.

Kvůli ceně jsem vynechal i dánského Mikkelera.

Zajímavé značky se nalézaly rovněž v místní lednici.

Snad se tento pivní bar chytne a bude v permanenci stajně jak za časů Stodolní svávy.

Tímto výrazem by rodilý Rus oslovil českého Honzu.

Ukrajinec by ho oslovil správně – „Honza“. Zato třeba městu Bludov by říkal „Bludiv“.

Španělsky hovořící občan by z Honzy zase udělal zredukovaného „Onzu“. Celý příspěvek →

Malé pivní setkání na zahrádce Štamgastského pivovaru v Dolním Sklenově má již svou tradici.

Loni jsem z provozních důvodů svou návštěvu musel zrušit, letos jsem to tudíž musel napravit. Celý příspěvek →