V poslední době se mi zdá, jakoby naši pivovarníci soutěžili o to, kdo uvaří nejpodivnější a nejpřeplácanější pivo v naší zemi.

Na předposledním festivalu Lopni beczku jsem viděl na čepu pivo – boršč či pivo – kulajda, každou chvíli se setkám s původně sladovo – chmelovým výrobkem, proti němuž jsou kyseláče s gumovými medvídky či s bublaninou strohé patoky bez fantazie. Prostě sládci se nám utrhli z řetězu, vymýšlejí ptákoviny a často zapomínají na historické kořeny a dobrý vkus.

Do této kategorie se řadí i podivnáč Beergroni z jihočeského pivovárku Obora.

V tomto případě se nejedná o kyseláč, nýbrž o regulérní ejl s celou plejádou roztodivných přísad.

Základem je naštěstí stále slad – v tomto případě ječný a pšeničný. Odrůda granulovaného chmele není bohužel zmíněna.

Dále pak ve výčtu figurují často zcela překvapivé a většinou nesourodé ingredience jako je mořská sůl, ibišek, pomerančová kůra, jalovec, pelyněk a hořec. Kupodivu zde chybí srdečník.

Tímto se tento lektvar automaticky řadí do kategorie Herb + Spice.

Nejkurióznější je užití japomské fermentované meruňky umeboshi, která jako přísada dodává speciální slano – kyselou chuť.

Navzdory tomuto surovinovému Babylonu je pejsko-kočičkovsé pivo celkem k pití. Chutě i vůně se během testování průběžně plynule mění – tak nějak asi Návštěvníkům z budoucnosti chutnaly jejich amarouny. Mou nejpodobnější zkušeností je neúspěšný pokus o konzumaci vaječné omelety se šunkou, která má někdejší přítelkyně omylem usmažila na jaru.

Truňk je to silný (16,8 EPM, 5,8 % alk.) a jako obvykle se hodí jako aperitiv nebo naopak jako dezert.

Oborská piva mám rád – vždy mne potěší Žitohola, ani Srpěna není nejhorší.

Ale nejsem si jist, že je nezbytně nutné zapojovat se do soutěže o nejbizarnější mok.