Rozhodl jsem se uspořádat další polskou pivní misi. Tentokrát do historické Wroclawi.

Ono město jsem už jednou krátce navštívil. Tuším, že to bylo kolem roku 2003. To jsem tam našel jeden pivovar průmyslový a jeden minipivovar.

Tentokrát jsem byl vybaven potřebnými informacemi a navíc jsem měl ve svém týmu tři zdatné poradce.

Počasí nám od počátku výletu příliš nepřálo. Nicméně hned vedle našeho ubytování (Waska 5) stál pivní podnik, který se v překladu jmenoval obligátně „Na růžku“. Na čepu hned osm druhů piva. Dal jsem jeden výčepní pilsner z jakéhosi malého pivovaru z okolí Varšavy. Rovněž jsem si loknul ejlu a řemeslného stoutu. Poláci udělali za posledních cca 30 let skutečně signifikantní pivní pokrok a jejich piva se dají dobře pít. Tvrzení, že polské pivo je jedna sračka vedle druhé zavání nežádoucím stereotypem.

V nabídce byl i „italský ležák“ (z Polska) s přídavkem vinného moštu, ale ten jsem vynechal. Jen jsem si vzpomněl, že ještě někdy v 90. letech bývala v polských nálevnách k dispozici láhev s ovocným sirupem, který si lokální „pivoszi“ lili do piva.

Značně promoklí jsme dorazili na centrální Rynek. Velké historické náměstí s množstvím pozoruhodných budov. Podnik Bierhalle jsem vynechal. Již jsem tento řetězec navštívil dvakrát v Krakově a navíc se mi moc nelíbilo, jak si Poláci hrají kýčovitě na Bavoráky.

Bývalá radnice z roku 1278 je účelně přestavěna na stylovou restauraci. Jmenuje se Piwnica svidnicka + browar. Stylově vypadá ale spíše zvenčí. Sejdete-li do suterénu, čeká vás tam cedule, že máte počkat, až vás personál uvede na místo. Na pivnici docela nestylové. Naštěstí nebylo obsazeno.

Historické prostory příliš neladily s moderním nábytkem ani s nerez pivovarem za sklem. Myslím, že ona hospoda byla projektována poměrně nevkusně.

Nicméně kvalitnímu pivu se tam daří. 12° ležák byl jako z rutinní české produkce, černé mělo pěkný pražený charakter a hodně mi chutnal i skvělý pšeničňák.

Půllitr vyšel průměrně v přepočtu na 120 Kč, což je v centru Vratislavi normální cena. Navíc nám připočetli ještě 10 zlotých za obsluhu.

Hned vedle této hospody stojí dnes již tradiční vratislavský minipivovar Spiž. Budova vypadá o pár set let mladší, leč interiér je přesně ve stylu, jaký mne fascinuje. Zavedený hučící lokál s dřevěnými stoly, měděnými kotly a kýčovitými dobovými dekoracemi. Plno, ale vždy najdete místo k sezení. U rohového stolu halekala skupina germánských pivařů řízné bavorské odrhovačky.

Pivo možná o kousek fádnější než v konkurenční provozovně, ale příslušná atmosféra dělá své. Chutnal mi lager i mocnější märzen.

Ani se mi nechtělo ven. Po cestě však bylo nutno otestovat ještě restaurační minipivovar Zlatý pes.

Všechna piva tady byla pojmenovaná podle psích ras. Zmátl mne název ležáku Ogar. Chvíli jsem přemýšlel o spolupráci s pivovarem v Kunčicích pod Ondřejníkem, ale pak mi došlo, že se jedná o loveckého ohaře

Slušný ležák (Boxer), pšenice (Golden Retriever), IPA (Pitbul) i Coffee Stout (Setr – nejspíš irský).

V tomto psím podniku jsme využili nabídky degustačního setu, podle nějž jsme pak pokračovali v dalším výběru.

Super. Na hlavním náměstí jsem i s Bierhalle napočítal plné čtyři pivovary. Podniky stylové, pivo chutné, ani atmosféra není nejhorší. Zítra ještě musíme objevit další minimálně dvě provozovny.

A proč ten název článku?

Jedná se o parafrázi na jednu, myslím, že fiktivní polskou píseň. A onen text měl obsluhující personál na tričkách:

„Ja cie kocham i ty Spiž…..“