Kdysi před lety jsem byl na legendárním zimním pivním festivalu v Táboře svědkem několika pivních soutěží.

V jedné několik dobrovolníků před sebou v ruce drželo plně natočený tuplák. Kdo jej udržel nejdéle, vyhrál.

Další soutěž byla ještě profláklejší. Bylo to pití piva z tupláku na čas.

Překvapivé bylo, že obě soutěže vyhrála žena. Vlastně ještě teenagerová dívka ve věku 19 let. Tuplák udržela nejdéle ze všech soutěžících, obecně zdánlivě namakaných mužů a vyprázdnila jej asi za 9 vteřin. (borci v tomto oboru vyřadí ze hry polykání a pivo do sebe nalijí jako do záchodové mísy. Pak se jejich čas pohybuje dokonce kolem 5 vteřin).

Mladá pivařka mne fascinovala. Vyhrabal jsem z tašky jeden výtisk mé tehdejší knihy Život na obou stranách výčepu a rozhodl jsem se ji nadějné sportovkyni věnovat.

Předtím však proběhlo na hlavním pódiu vyhlašování výsledků a rozhovor s vítězkou. Na otázku zdali má ráda pivo byla odpověď zcela jasná. Ovšem když se jí moderátor zeptal, kterým značkám dává přednost jmenovala Gambrinus a Krušovice.

Nemusím dodávat, že kniha se opět ocitla na dně mé tašky. Někdy pouze kvantita nestačí.

Další pivní klání jsem viděl docela nedávno v obci Bílá.

Tam však celá soutěž se všemi doplňkovými sounáležitostmi trvala skoro hodinu.

Přihlášení borci byli rozděleni do čtyř družstev (A,B,C a D). Vítězové pak postoupili do užšího výběru a nakonec do finále. Poměrně snadno jsem vypočítal, že vítěz musí exnout v poměrně krátkých intervalech tři plné půllitry. Na čepu byl ještě ke vší smůle na čepu pouze Radegast 12°.

Překvapilo mne, že většina přihlášených pocházela z řas Armády České Republiky. Kdoví, jak se tam vzali. Soutěžilo i pár policistů, dva důchodci a pak jeden automechanik a pak i jeden výčepní, který však vypadl ve druhém kole.

Místní spoléhali na svého koně, který zvítězil v předchozích třech ročnících. Vypadal zkušeně a pil rutinovaně. Bohužel ve třetím kole neuváženě nechal ve sklenici asi půldeci piva a tak byl k nevoli bílých občanů nekompromisně diskvalifikován.

Ve finále byl rozdíl mezi prvním a druhým místem tak těsný, že bylo nutno ještě udělat rozstřel (rozpiv?). Ten vyhrál mladý automechanik Lukáš Branich (původně jsem se obával, že se jmenuje Braník), zřejmě podle reakce diváků rovněž z Bílé či blízkého okolí.

K ceremoniálu dekorování vítězů však nenastoupil. V tu dobu totiž aktivně zvracel v blízkém lesíku. Jak se říkalo – sportem k trvalé invaliditě.

AČR rovněž nedopadla nejhůř a její členové obsadili druhé a třetí místo. Nevím sice, jaký výkon by podali při obraně naší vlasti, ale předvedli, že v pití našeho národního nápoje dokážou pořádně zabrat.

Ano. Je to klišé. I já osobně jsem kdysi podobnou soutěž v rámci Pivní olympiády pořádal. Jaké jsou další alternativy? Pivní štafeta (tu jsem také zorganizoval), pivní kvíz v časech, kdy je možno na většinu věcí se zeptat googlu?

Kdysi jsem vyhlásil na Dnu Chmelové Šišky soutěž v hodu pivní etiketou do dálky. Příliš úspěch to nemělo.

Dekorace lidí z nejpivnějším příjmením zpočátku získala pozornost, ale dva ročníky po sobě zvítězila Šenková, až pak přebrala cenu nějaká Chmelařová.

Soutěž o příjmení nejnepivnější vyhrál bezkonkurenčně Zdražil.

Někdy v 90. letech mne napadlo uspořádat na konec akce soutěž o nejzelenější detekční trubičku. Závodníky jsem však podcenil a tak jsem byl nucen udělit prvenství hned třem protagonistům, neboť jejich skoro černé trubičky nebyly běžnými smysly odstínově k rozeznání.

Rozhodl jsem se na příští ročník toto klání zmodernizovat, tak jsem hodlal zakoupit detektor digitální. Vše se zdálo super, zařízení jsem za 999 Kč skoro koupil. Těsně před platbou jsem se však dověděl., že přístroj registruje promile pouze do cifry 2,5. Dodnes si pamatuji na zděšený výraz prodavačky, která do té doby prodávala toto zařízení pouze šoférům, kteří si ráno měřili zbytkový alkohol.

Pivní soutěže jsou klišé, ale celkem spolehlivě baví.