Povzbuzeni úspěchem prvního dne jsme následující ráno začali plánovat další návštěvy vratislavských pivovarů.
Počasí se nikterak neumoudřilo. Vypadalo to na trvalejší déšť. No co? I Poláci říkají: „Do knajpe niepada…“(Do hospody neprší).
Měl jsem záměr navštívit další dvě, tentokrát trochu vzdálenější provozovny. Rozhodli jsme se použít místní tramvajovou dopravu.
Když mi to pracovnice na turistických informacích vysvětlila, bylo mi vše jasné. Alespoň do té chvíle, kdy jsem na rozlehlém náměstí zjistil, že jsem totálně dezorientován, co se týče potřebných tramvajových zastávek. Potřebovali jsme najít linku 7 nebo 23, ale v okolí Rynku jsme naráželi pouze na 3, 9, 15 apod.
Na kuráž jsme si dali jedno ve Spiži. V 11 dopoledne to tam vypadalo úplně jinak než večer předtím. Byli jsme první zákazníci, vše se teprve chystalo a ani to pivo mi nejelo tak jako předtím. Prostě – absence nezbytné atmosféry.
Venku jsme míjeli „Doktorskou hospodu“ – očividně podnik, který pomáhal propagovat poučku, že alkohol z rukou lékaře neškodí v jakémkoliv množství. Z nostalgie jsem si dal jeden ležák Czieszyn. Jednak je toto město blízko Ostravy a pak stále ještě vzpomínám na silné mazlavé „Bratskie“ s počátku tohoto tisíciletí. Nyní však nic moc.
Když jsme konečně našli zastávku sedmičky, byli jsme již dosti zmoklí. V tramvaji jsme zpočátku měli problém s bezhotovostním a bezpapírovým nákupem jízdního dokladu, ale nakonec i toto jsme zvládli.
Na konečné jsme chvíli tápali. Rodinný minipivovar Prost byl podle mapy poblíž jistého nákupního centra, přesněji někde vedle parkoviště a hospodářského zázemí objektu. Naštěstí jsme nebloudili dlouho.
Vpadli jsme s mokrými deštníky i některými svršky do pěkné útulné restaurace. Na čepu asi osm druhů místního piva. Ležák slušný, ještě lepší Märzen. IPA normální, bohužel z nabízeného sortimentu vypadl irský stout.
Jako snack hranolky s kečupem.
Bylo vidět, že se nacházíme už dále od centra města. Ceny v oné oblasti byly už o něco nižší.
Poslední objevnou zastávkou bylo bistro poblíž Rynku, které nabízelo asi 10 druhů čepovaného piva z místního minipivovaru Stu Mostów.
Oproti předchozí provozovně jsem zaznamenal bohužel mírný pokles. Ceny opět vyšší a pivo nic zvláštního.
Již podruhé jsem v polské pivnici zaregistroval nabízené tzv. „historické pivo“. V tomto případě to prý byla nějaká místní klasika ze 16. století, kde převažovala pšenice. Možná zajímavé, ale na můj vkus dost sladké. Všiml jsem si, že Poláci, zhruba podobně jako my skoro všude u nabízených piv uvádějí EPM.
Následujícího dne jsme již ráno balili na zpáteční cestu. Poblíž hlavního nádraží je z velkého náspu vytvořeno spousta komerčních prostor. Vedle několika krámků v této oblasti dominují kluby a hospody. Většina z nech otvírá až odpoledne, přesto jsme už v 11 hodin měli štěstí a v lokálních šencích poseděli.
Hodně tam točili pivo české a moravské: Primátor, Svijany, Rohozec, nevyhnutelný Kozel. Přesto jsem tam měl příležitost ochutnat i jednu „mocnou“ polskou ipu Tři Orli (8,8%) z pivovárku Gryfus.
Nádraží v Polsku jsou suchá a v Rybniku byl pivovar daleko.
Tak další kousek jsem dal až večer U Segala.
Ještě Polska niezgynula!