Nedávno jsem vypočítal, že od března roku 1980 do současnosti, když počítám skromně osobní konzumaci pouhých tří (3) piv denně, vypil jsem za toto dlouhé období něco kolem 750 třicetilitrových (30 l) kegů.

Tento fakt se mne nedělá pouze cílevědomého pivaře, ale též pamětníka s právem bilancovat a hodnotit.

Jak to bylo včera (zhruba do roku 1990 + -) a dnes?

Každá doba má své klady a zápory a toto se samozřejmě týká i piva a hospod.

OBSLUHA

Pohostinské zařízení se bez obsluhy neobejde. Je to vlastně přesně to (vedle samotného piva), co dělá z dotyčné hospody buďto oázu pivní blaženosti nebo naopak nepříjemné a žíznivé peklo.

Už v době mého mládí, kdy mi bylo kolem 20 let, jsem personální otázku vnímal celkem citlivě. V Ostravě, shodou okolností v podnicích, které jsem navštěvoval nejčastěji bývala obsluha nerudná, drzá, indiferentní, leč povětšinou funkční.

Konzument již byl navyklý, že na částečně zvětralé pivo čeká poměrně delší dobu a nemá cenu jakákoliv snaha o akceleraci číšníka či výčepního. Rovněž musel být ostražitý, aby skutečně nakonec zaplatil aritmeticky správnou částku za svou konzumaci. Občas se vrchní usvědčen z kasírovacího podvodu bránil, že se jedná o osobně implantovanou přirážku za „vzornou obsluhu“.

Socialistické pohostinství se s hosty příliš nepáralo, občas však bylo možno narazit i na osvícené, žoviální a profesionální jedince, které práce bavila a vnášeli do hospodské sféry jisté světelné prvky naděje.

Musím konstatovat, že na rozdíl od počátku 90. let, kdy jsem zaregistroval jisté pozitivní změny, není dnes situace oproti 80. létům o moc lepší.

Pivař by očekával, zejména v rodinných podnicích individuálnější přístup k hostům a radost z vlastní práce. Tohleto však nebývá vždy zrovna pravidlem. Opět je to o konkrétním člověku a jeho osobním přístupu. Nezáleží ani na vyučení, či délce praxe. Komunisti, kteří vše kazili tady teoreticky nejsou už 35 let, brzy vymřou a nebude se už na co vymlouvat.

Ačkoliv nejsem v žádném případě zastáncem jakékoliv nezdravé uniformity, v dnešní době mám občas problém odlišit obsluhu od řadových klientů. Obligátní bílé stužky ve vlasech servírek zejména v podnicích III. cenové skupiny a výš vidím dnes už jen ve filmech z dob normalizace.

V každém případě jsem alespoň pro nějakou úborovou kázeň.

HYGIENA

Jak vypadala sociální zařízení v českých restauracích ještě před cca 35 lety pamatují dnes snad jen již skoro důchodci.

Konstantní odér čpavku, pisoární žlaby bez splachování, toalety ucpané bez toaletního papíru, stěny počmárané vulgárními symboly a informacemi tehdejších vojáků za kolik to ještě mají, u skromného umyvadla jeden ručník určen pro všechny hosty lokálu na několik týdnů.

V tomto ohledu byl učiněn snad ten největší pokrok. Někde by se na současných WC dalo jíst i z podlahy, ačkoliv si nejsem jistý, zdali by chutnalo.

Radikální diktát hygieny však na druhé straně komplikuje existenci samotným hospodským. Nekonečné investice, hloubkové šikanující kontroly, sterilní místnosti, kde se nesmí potkat zelenina s masem.

Takto dnes už host neví, jak chutná pravý guláš druhý nebo třetí den, kdy je údajně nejlepší.

PIVNÍ SORTIMENT

Další oblast, ve které se dnešek se včerejškem nedá vůbec srovnat.

Nedávno jsem bilancoval, že v polovině 80. let bylo v Ostravě v místních hospodách na čepu běžně kolem 10 (!!!) druhů piv. Toto číslo mohlo občas vyrůst (osobně jsem třeba v roce 1985 našel v našem sídlištním bufetu točený Zemplín z Michalovců), většinou to však byl pivní Status Quo.

V Praze byl pochopitelně výběr mnohem větší, oproti dnešku však rovněž žádná sláva.

V současnosti u nás funguje něco kolem 570 pivovarů a pivní sortiment je vskutku monstrózní. Ochutnávkové pivnice, pivní turistika. Nadnárodní chemičky, tradiční pivovárky regionální, obnovené podniky, pivovarské hospůdky i licencované domácí hrncovary. Dnes je pivo skoro všude a vybrat si může každý.

Oproti době před 30 lety se u nás vaří alespoň řemeslně pivní styly snad z celého světa.

Přetrvává sice stále jistá řevnivost, případně závist, která nahlodává podporu vzkvétajícímu pivnímu byznysu. Stále bojujeme s předsudky a pivním konzervatismem. Na druhé straně je třeba bránit vlastenecky naše historicko-kulturní pivní dědictví.

Nicméně žijeme v dlouhé době pivařské konjunktury a tak si přejme, aby nám vydržela co nejdéle.

PIVNÍ A VÝČEPNÍ KULTURA

I tady je možno vystopovat jistou kontinuitu, údržbu hodnot z dob minulých ve vztahu k budování nových tradic a osvěty.

Točení piva „na hladinku“ je u nás již naštěstí normou. Zatímco tohoto pokroku začalo být dosahováno již od počátku 90. let, objevovaly se nešvary zejména v excesivní karbonizaci čepovaného piva. V některých podnicích, které se mi tenkrát zamlouvaly jsem se divil, proč jsem již po pouhých dvou pivech plný a z uší mi málem jdou bubliny. Dnes už se tyto problémy většinou zvládly a při současných technologiích dokáže předpisově čepovat pivo či narážet keg i průměrně prakticky nadaný jedinec. Orosený půllitr či kroužkující pěna už dnes není výsadou vybraných podniků s letitým zkušeným a hlavně motivovaným personálem.

Stejně tak je i dnes zavrženíhodné slévání piva ať už výčepním personálem nebo samotnými hosty. Stále se i dnes udržuje tradice přípitků, pivních společenských her a písní.

Samozřejmě, že se i v dnešních osvícených časech setkáváme se zabedněnými konzervativci, kteří i nadále vyžadují mok točený i několik dlouhých minut s jarovitou pěnou a v nepřijatelné teplotě. V těchto případech je k ničemu konstruktivní kritika, podobné zvrhlíky můžeme v omezené míře tolerovat, avšak nikterak nepodporovat! (hladinka – nebo si jdi jinam, prasáku!)

ATMOSFÉRA

Tady bohužel musím nostalgicky zavzpomínat na minulost, čili v mém případě na léta osmdesátá.

Hospod nebylo snad tolik, co dnes, ale bývaly během své provozní doby většinou plné. Pro mnohé lidi bylo posezení v hučící a uzené knajpě vedle sledování tehdejší TV a občasné návštěvy kina jediným důstojným povyražením.

Dnes bývají i krásné a stylové podniky nabízející hodně druhů originálního truňku často maximálně poloprázdné. Lidé, zejména té mladší generace se odnaučili chodit na pivo.

Částečně za to může cenová politika, občasné restrikce (covid) i destrukční politika vlád a již zmíněných hygienických stanic.

Je však už jiná doba a mění se životní styl.

Kdysi se host mohl v šenku obávat estébáka, což už dnes nehrozí, neboť ti se přestěhovali do kyberprostoru.

Místo piva se údajně kvůli zdravé životosprávě pijí slazené energetické sračky.

Nicméně každá doba má své a vše se vyvíjí.

Proto jsem si coby pamětník dovolil provést malou bilanci…..