V polovině 60. let přišly do módy dlouhovlasé účesy.

Zpočátku nevinně zakrýval vlasový porost uši a prodlužovaly se ofiny. U nás letěl svého času účes „na Havla“, který slavil svou renesanci koncem 80. let.

Později vlasy u mužů dosahovaly délky ženských loken a vzdělaní nepřátelé tohoto trendu odkazovali na stará proroctví Sybily, která věštila, že konec světa nastane až budou muži připomínat ženy.

Poučeni každodenní praxí dnes víme, že tato podobnost netkví ve vlasech.

Nicméně žluté plemeno už dávno ovládlo svět.

V 70. letech se v naší socialistické vlasti rozjel hon na „máničky“ naplno.

Na základních školách měl žák s trochu delší hřívou konstantní problémy, stejně tak jako jeho rodiče. To mi naštěstí nehrozilo. Můj uvědomělý otec miloval střih na ježka, tehdy ještě kupř. „na Hamleta“ (???), který aplikoval na svém nebohém potomkovi. Jedinou výhodou tohoto účesu bylo, že mne tehdejší pedagogičtí pracovníci nemohli tahat za vlasy.

Celou základku a část střední školy jsem byl ve sporu s vlastním otcem o délku mých soukromých vlasů. Později už jsem neměl přímo „ježka“, leč takřka vězeňský, řádně vylepaný zástřih často inspiroval mé spolužáky ke konstatování, že mne „přepadli holiči“. Toto se vlastně týkalo skoro všech žáků mužského pohlaví, neboť školní řád hovořil jasně:

„Žák přichází do vyučování vždy čistý a řádně upraven bez výstřednosti v účesu nebo v oblečení….“

Zatímco my, žáci 4. či 5. třídy jsme bojovali za trochu delší ofinky a alespoň trošku zarostlé uši, v terénu zuřil boj proti třídnímu nepříteli, který na sebe vzal podobu dlouhovlasého delikventa propagující západní kulturu včetně ryčné a ideologicky nepřijatelné hudby. Máničky byli šikanovány (i), byly pořádány hony, policejní stříhání, nepřipuštění k maturitním zkouškám, problémy v zaměstnání a dokonce i v městské dopravě.

Až po čase jsem si uvědomil, že tento fenomén neměl pouze politický a ideologický důvod, nýbrž, že šlo zejména o otázku generační. Dlouhovlasí vyznavači rocku, hippies a podobní odpadlíci byli částečně pronásledováni i v našich tehdy vybájených Spojených Státech. Doporučuji k tomuto tématu zhlédnout 100% americké filmy Hair nebo Easy Riders.

S postupným vymíráním „slušné“ generace s decentními a správnými sestřihy oděné do předpisových tesilových kalhot a jiných tehdejších módních doplňků, které vnucovala svému potomstvu se účesová dogmata uvolnila.

I tak jsem ještě před cca 20 lety musel bojovat za svůj umělecký účes s „dress“ kódy americké společnosti RCCL, kde jsem dlouhá léta pracoval. Až těsně před mým odchodem konečně uznali, že účes je součást hudebníkovy osobnosti…

Dnes je doba, co se délky vlasů týče mnohem tolerantnější. Muži i ženy občas nosí dredy dlouhé až na zem, občas se vyskytne historické punkové „číro“, či vlasy v nejrůznějších pastelových barvách. A nikoho už to tolik nepobuřuje.

I mne nechávají školou povinni mladíci s identickými hnízdy na hlavách či nadoraz počmáraní zakomplexovaní jedinci zcela apatickým.

Jen mne trochu konsternuje, jak se bývalé hospody mění na vlasová studia.

Prakticky od mé nepovedené vojenské základní služby v roce 1987 stále „zapouštím řepu“ a praktikuji dlouhý vlas, se kterým stejně mezi vás půjdu…..

Přepadli mne holiči

Jako dítě co tři týdny stříhali mne na ježka

Smáli se mi v třídě všichni, i kamarádka Anežka

Ostré nůžky vlas můj žaly, strojek brázdil temeno

Říkali mi, že jsem fešák – slušné lidské plemeno

 

Později truc pubertální kštici trochu prodloužil

Znal jsem scénu bigbítovou – po řepě jsem zatoužil

Věčné spory s bolševiky, učiteli, rodiči

I v té době každou chvíli přepadli mne holiči

 

Dnes své vlasy dobře střežím, ač řídnou a šediví

Že mám lokny po ramena ať se nikdo nediví

Dráždit hlavy vylepané v světě plném podvodu

Dlouhým hárem demonstruji svou občanskou svobodu

Přepadli mne holiči  –  Poslal jsem je do piči!