Nedávno jsem si představoval jaké by to bylo, kdybych se náhodou ocitl zpět v roce 1992.
Probudil bych se ve svém starém jednopokojáku blízko mariánskohorského kostela. Ten se mnou sezónně obýval velký černý kříženec Eda. Když se stále lidé otravně ptali na jeho rasu, tak jsem mu ji vymyslel – Katalánský Husopas.
Na pivo bych jel nejspíš do hospody Petřín, kde revolučně točili Plzeň na hladinku. Ta stála něco kolem 10 korun. Bývalo mi divné, že do sebe nedostanu více než 3 kousky. Až později jsem diagnostikoval problém: excesivní sycení CO 2. Byla to tenkrát taková móda.
Začaly fungovat první minipivovary. Ten nejbližší otevřeli v nedalekém Novém Jičíně.
V onom roce jsem navštívil i nové podniky v Brně, v Praze a Svinišťanech.
Od revoluce uplynuly jen necelé tři roky a země se pomalu dostávala tenkrát ještě do normálu.
Oceňoval jsem vznik nejrůznějších služeb – jako např., že se rozvážely lahváče Zlatovaru nebo zmrzlina. Policajti na koních mi připomínali kanadskou jízdní policii a bavilo mne, že v každém obchodě měli jiné ceny.
Tehdejší ministr financí Klaus národu vysvětlil triviálně, jak funguje tzv. „tržní hospodářství“, kdy o všem rozhoduje volný trh. Tenkrát by soudného člověka nenapadlo, jak dotacemi a regulacemi pokřivený systém bude již brzy vládnout ve většině civilizovaného světa.
Česká Televize měla tenkrát tři programy a byla občas i zábavná.
Miloval jsem například seriál Česká Soda. V roce 1992 snad ještě neexistoval termín „politická korektnost“. Ten přicestoval až za pár let s obdivovaného USA.
Kdo by tenkrát tušil, že za pár dekád se budou konat cílené útoky na žánr satiry či karikatury. Že bude normou nenormálnost, bizarnost a perverze, kolem nichž bude předepisováno chodit po špičkách a bezmezně je tolerovat.
Že bude fakticky zakázáno nakreslit tlustou černošku nebo Číňana se šikmýma očima.
Národem velebený prezident – spasitel V. Havel, který ještě na počátku svého úřadování rošťácky projížděl Pražským Hradem na dobové koloběžce a vybízel svůj lid k vymýšlení politických vtipů na svou osobu již o pár let později žaloval jistý časopis za uveřejnění nevinné karikatury Václavka a Dášeňka, která reagovala na jeho nedávný sňatek s D. Veškrnovou.
Zatímco jsme si my, kteří během revolučních týdnů bojovali za svobodu projevu a proti jakékoliv formě cenzury ještě kolem roku 1992 užívali markantního uvolnění represivního režimu, dnes se nám staré časy v novém pseudodemokratickém hávu plíživě navracejí.
Pravda. Z hospod a z jiných veřejných míst zmizeli aktivní Bretschneideři, avšak jejich úřad převzali agenti působící na sociálních sítí a AI. Nechápu, jak zástupci nové, údajně generace očištěné od bolševického balastu mohou prohlašovat, že „není možno říkat na veřejnosti cokoli“ nebo že „lež není názor“.
V roce 1992 jsem si užíval, že mne nikdo propagandisticky nepřesvědčuje a nestraší, že naše území napadnou vojska nepřátelské USA a že už se nemusím dívat v jistých časopisech na rozšklebenou karikaturu Jima Cartera nebo Ronalda Reagana.
Dnes bohužel probíhá podobná hysterie, leč proti opačné straně spektra. Lidé jsou prostě nepoučitelní a mají neuvěřitelně krátkou paměť.
Kdyby mi někdo v roce 1992 řekl, že se jednou prezidentem ČR (rozdělení federace již bylo v tomto roce schváleno) stane kariérní komunistický šíbr, který veřejně schvaloval dnes všeobecně odsuzovanou invazi vojsk VS v roce 1968, asi bych to považoval za nepovedený vtip.
Stejně tak fakt, že jeho protikandidátem v prezidentských volbách bude protekční normalizační kádr se záznamem v jistých svazcích.
Pravdou je, že nadějného prezidenta Havla zvolilo Národní Schromáždění na přímluvu pěrestrojkového arcibolševika M. Čalfy.
V roce 1992 byla má profesní kariéra na důležitém rozcestí. Zvolil jsem si lépe placenou práci v zahraničí na úkor tvrdšího chleba v tehdejším tuzemsku.
V témže roce mi byla diagnostikována nemoc Diabetes Mellitus, která mi komplikuje konzumaci mého zamilovaného nápoje.
Přesto všechno bych se do inkriminovaného roku 1992 klidně vrátil.
Jen bych tam možná řekl lidem, ať si dají bacha….