Procházím Regensburgem a těším se do Kneitingeru. Ve městě i v sobotu poměrně dost lidí, ale snad ještě více jízdních kol. Chápu, že jsou to ekologické dopravní prostředky  ale proč jich je tolik? Dokud si elasťáci rejdili po cyklostezkách ani mi tak moc nevadili a vždy jsem jim civilizovaně uhnul z cesty. Teď nás chodce ale terorizují v pěších zónách. Člověk aby se bál změnit pruh či směr a stále se ohlížel. Dostávám se do bojové nálady a napadá mne tematická básnička.

Pro své duše očistu, sraz si svého cyklistu

Brutálně ho strhni z kola, pomoci se nedovolá

Ať si zláme hnáty, pracky

Do špic budem házet klacky

To je naše forma díků za ten teror na chodníku

Dám na to své slovo čestné

Cyklostezsky jsou jim těsné

Slyším, jak se drze smějí pěší lid když nahánějí

No tak už je konec kvaltu

Kolař leží na asfaltu

Do hlavy mu zatni bodec

Máš svou hrdost – vždyť jsi chodec!

Naštěstí přes vozovku už vidím Kneitingera. Tam budu v bezpečí.