Statistické zajímavosti

Našel jsem na internetu zajímavý článek o nedávném sociologickém průzkumu ohledně konzumace piva v naší zemi.

Anketa proběhla na zhruba 950 členném.vzorku populace, čili je otázkou, zdali je tato oslovená skupina dostatečně reprezentativní a jestli opět nedošlo k nějaké nepřípustné, leč praktikované prefabrikaci.

Samotné výsledky nic moc. Až se divím, že máme stále pověst pivařské velmoci. Vysokoškoláci prý dnes vypijí jen asi šest piv týdně. Nostalgicky vzpomínám na mé vrstevníky z VŠB v 80. letech a na hučící knajpy U zlatého lva ci U mamy. Tam to tenkrát vypadalo na nejméně šest kusů na posezení. A chlastaly i akademické kruhy. Poblíž pražské AMU se naléhala vykřičená čtyřka U svině, kde občas probíhala i výuka.

S nižším vzděláním údajně spotřeba roste. Běžní lidé totiž většinou neřeší pičoviny a uvědoměle se věnují konzumaci našeho národního nápoje. V dotazníku u článku přiznává vypití vice než 13 piv týdně 28,7% čtenářů. Ve stati nechybí samozřejmě obligátní strašení pijáků údajnou nezdravostí chmelového moku. Lékaři prý doporučují pouze maximálně 1 pivo denně. Přesně jak říkal Benjamin Franklin (to je ten pán, který je zvěčněný na stodolarové bankovce)“Na světě je více starých pivařů, než starých doktorů“. I já bych mohl po skoro 40 letech aktivního pivařství povidat….

Znepokojivé je, že k pravidelnému pití piva se.hlásí pouze 59% žen. Asi to má něco společného s pověrami o štíhlé linii nebo vštěpovaným stereotypem, že maminky pivo nepijí.

Nakonec největší zajimavost. V čele výzkumu stojí sociolog Jiří Vinopal (pivovar a vinopalna).

Podle toho se celý článek může zdát jako povedený hoax.

Máme se jak na zámku

Společnost Deloitte nedávno zveřejnila výsledky svého průzkumu, podle níž naše Česká republika v kvalitě života obsadila mezi 149 zeměmi výborné 24. místo. Posuzovalo se podle několika kritérií jako např. průměrná délka života, dětská úmrtnost, lékařská péče, stav korupce apod. ČR si oproti loňsku polepšila o dvě příčky. Vše je lepší, jen se zhoršuje přistup k bydleni a klesá i stav osobních svobod.

Může nas těšit, že v tomto průzkumu si stojíme o dvě místa lépe než náš téměř nedostižný vzor USA. Je to tak. Amerika jde dolů. Je to nejzadluženější země na světě, která však disponuje proti svým věřitelům moderním zbrojním arsenalem. Vše se v USA točí kolem ropy, neboť tento 300 milionový marod je nenažraný a spotřebuje zhruba 25 % světové energie.

Vše, co se mi na USA líbilo, mizí. Pryč jsou z ulic krásná okřídlená auta a mne píchá u srdce  když vidím miniaturní korejský Chevrolet s obsahem 1000 cm3. Nejvíce však na frak dostává článek 1 americké ústavy o svobodě projevu. Politická korektnost to úspěšně válcuje, až se nestačím divit. Od včerejška v sousední Kanadě lynčují krátce před volbami současného ministerského předsedu za to, že se před 18 lety na jakémsi maškarním večírku převlékl za Araba z 1001 noci, nasadil si turban a načernil ksicht. Dotyčný politik a zajisté i slušný kariérista si dnes celý den veřejně skype popel na hlavu a bečí, že v roce 2001 si to neuvědomoval, ale dnes už ví, že je to rasistické. Jak taková beztvará hadra může předsedat takové krásné zemi  kterou mimochodem já považuji za svůj druhý domov?

Takže z původní Ameriky zbývá pěkná příroda, slušná hudba a celkem bohatý výběr chutných pivních značek. I když v těch ležácích by mohli přidat…

Pěkné 24. místo by se mělo důstojně oslavit.

Tak to vidíte. A vy pořád na tu Floridu…

 

Klouzání a pukání

Určitě znáte ten pocit. Já, ač nekuřák jsem vždycky rád načínal novou krabičku cigaret.

Nevím, jestli je to tak i dnes, ale vždy jak celofánový proužek hladce klouzal po obvodu krabičky, dostavoval se u mne krásný pocit libida. Jako že vše je něžné, bezproblémové, přátelské a bez omezujícího tření. Bohužel, nirvana trvala jen krátce, neboť krabička nebyla přiliš velká.

Další mou vášní je pukání. Plastové obaly se vzduchovými bublinami sloužící k ochraně zboží. Ta slast – stlačit plastový bumbolec mezi dvěma prsty a způsobit mikroexplozi. Napětí povolí a pukající člověk se cítí opět blíže vysněné svobodě. Navíc pásy obsahují spoustu bublin a tak pocit blaha bývá mnohem delší a variabilnější než při klouzání. Jedná se zřejmě o docela tradiční aktivitu, za která se vyvinula i některá česká příjmení. Například můj bývalý spolužák se jmenoval Pukovec.

Mám takovouto vysněnou představu:

Rozměrná krabice je obehnána dlouhým celofánovým proužkem. Uvnitř je prostor vysílán bublinovými obaly. Avšak ještě než začnete pukat, podívejte se na obsah balíčku. Poctivé, ušlechtilý a chutne pivo……

 

 

Da.

Opět trochu numerologie

Tentokrát poněkud z jiného kegu……

Od dětství jsem byl fascinován státními poznávacími (SPZ) a mezinárodními poznávacími značkami (MPZ). Byl jsem přímo jejich sběratelem. Tím nemyslím, že bych je fyzicky kradl (ve vlastnictví jsem měl pouze dvě, které jsem snad tenkrát někde našel), avšak poctivě jsem si zapisoval, co jsem kde uviděl.

I za dob socialismu k nám kupodivu jezdívali zahraniční turisté. Němců, Rakušanů,  Maďarů jako much. V 70. letech se mi však podařilo „ulovit“ i nějakou tu tehdejší exotiku:

MA – Maroko

TN – Tunis

DZ – Alžírsko

USA – USA

CDN – Kanada

TR – Turecko

IRQ – Irák

RL – Libanon

SA – Saúdská Arábie

NZ – Nový Zéland

RC – Tchaj wan

SYR – Sýrie

ROK – Korea

a některé další…

Jiná byla situace v tuzemských SPZ. Tenkrát bylo v ČSSR přes 100 okresů, jejichž kódy jsem uměl (a dosud umím) nazpaměť. A během roku 1975 jsem všechny tehdejší SPZ opravdu viděl. Myslím, že poslední okres jsem spatřil až o rok později a byl to slovenský Vranov nad Teplou (VV).

Dnes je dělení SPZ podle krajů nuda. A tak se spíše soustřeďuji na poslední čtyřčíslí, která dávám do souvislostí zejména se založením pivovarů.

Včera odpoledne a večer poblíž Kurníkšopyhospody byla opravdu žeň. Posuďte sami:

1753 – rok založení pivovaru Velké Březno (na logu železničář Viktor Cibich).

1680 – pivovar Vyškov na Moravě (v současnosti bohužel uzavřen).

1564 – založení Svijan (dokonce s úvodními iniciály mého narození 5 ? 3).

1629 – založení polského pivovaru Tychy (není co slavit, ale je to dobré na procvičení)

1876 – rok vzniku společnosti Anheuser Busch (zloději názvu Budweiser).

1516 – Zákon nejvyšší čistoty (Rheinheitsgebot) v Bavorsku

1141 – nepotvrzený letopočet vzniku údajně našeho nejstaršího pivovaru v Cerhenicích.

Něco mi říká i 1409….Ale to jsem se spletl. To snad mělo být 1410, kdy vznikla budova dnešního pražského pivovaru U tří růží.

 

 

Mezinárodní den bez piva

Prosim,žádnou paniku! To mne jen tak něco napadlo.

Vzpomněl jsem druhé výročí tristní situace, kdy jsem díky tragickým okolnostem musel vydržet celých 52 hodin bez piva. V Bělehradě jsem pak stylově doběhl do hospody Samo Pivo, kde jsem to následně řádně roztočil.

A tak mne včera napadlo: Co tak ustanovit Mezinárodní den bez piva? Stejně jako jsou dny bez aut či podobně, jednalo by se o řízenou dobrovolnou akci. Samotné pivo by z prodeje pochopitelně nezmizelo, ale nabídka by mohla být omezena. Filosofie tohoto dne by byla jasná. Každý pivař by si během 24 hodinové žízně měl uvědomit, jaké má štěstí, že žije v civilizovaném světě, kde neni o Chmelový mok nouze. Celý den může o suchu přemítat o svém pivařství a dělat si lákavé plány do blízké budoucnosti. Může tak rovněž projevit solidaritu s nešťastnými pivaři, třeba v Mauretánii, kde není dle statistik ani jeden pivovar. A to ráno následující den!

No, asi mi už hrabe. Co by se tím vyřešilo? Nebudu-li chtít ( což je naprosto iluzorní), tak si celý den pivo nedám a nepotřebuji k tomu žádné UNESCO či podobné instituce. Navíc by takového dne mohli využít nepřátele piva jako falešný signál o naší nejednotě. Podobně pomýlení jsou alkoholici, kteří jednou ročně praktikují tzv. „lihuprosté měsíce“ (většinou v únoru)s nadějí, že si zachrání játra.

No nic. Jsme ve Francii, tak jdu na pivo, aby mne ty roupy přešly.

Dohnat a předehnat

Švýcarsko mi nikdy nepřipadalo jako pivní země, ale jak se říká, zdání klame.

Se švýcarským pivem jsem se setkal prozatím jen párkrát v životě a nikdy jsem si na něm extra nepochutnal. Naposledy to bylo vloni v Basileji, kde jsem našel pár místních pivovarů, avšak žádný zázrak. Navíc mne docela konsternovala cena  která někdy činila i šest euro za malé pivo.

Před pár dny jsem uviděl v jednom švýcarském knihkupectví celkem objemnou knihu o švýcarském pivovarnictví. O den později jsem se z nějaké statistiky dozvěděl, ze naše země je v hustotě pivovarů na osobu až na třetím místě na světě. Jak je to možné? Žil jsem už nějakou dobu v přesvědčení, že jsme bezkonkurenčně první.

Lucembursko bych ještě pochopil. Je tam na pár místních obyvatel celých devět provozoven.

Našel jsem si stránky Beerme.com a vyhledal si zemi bílého kříže. A byl jsem přímo šokován. Trvalo mi dlouho, než jsem došel v abecednim seznam měst k písmenu T. Napočítal jsem kolem 700 pivovarů!!

Takže prokletí Švýcaři nás nepřekonávají jen v životní úrovni, v demokracii či kvalitě čokolády, ale bohužel i v počtu pivovarů na obyvatele, což by mělo být vzhledem naší tradic naše prvenství! Nezbývá, než uznat Helvéty za pivařský narod, prodat dům a začít podnikat pivní mise do jejich vlasti.

A jako nejvýkonnější národ v pití piva si stanovit závazek stachanovských úderníků z 50. let:

Dohnat a předehnat!!!