Ačkoliv to dnes není „in“ nebo „trendy“, televizi mám docela rád. Celý příspěvek →

Bylo 12. března roku 1999.

S pivními kolegy Karlem a Markem (UK) jsme vyrazili do Rýmařova.

Tenkrát se ještě místní pivo jmenovalo Excellent (předmět budoucích sporů o ochrannou známku s Plzeňskými Pivovary). Po živé konzumaci jsme se přesunuli do hotelu Praděd, kde točili Holbu.

Karel později vzpomínal, že když se s námi (se mnou s Markem) snažil držet krok, přebral a v hospodě málem usínal na stole, zatímco my dva jsme se bavili vymýšlením anglických slovních hříček.

Výlet jako mnohý jiný, avšak v památné datum. Toho dne totiž vstoupila naše republika do obranného vojenského paktu NATO (Španělé to mají naopak – OTAN).

O té obranné funkci jsme se měli příležitost přesvědčit už za zhruba dva týdny, kdy začalo pověstné humanitární bombardování Bělehradu.

Během následujícího čtvrtstoletí vybrané jednotky naší armády cestovaly od území bývalé Jugoslávie přes Afganistán až kamsi do západoafrického Mali. Poslední zmíněnou destinaci jsem dodnes nepochopil. Proč je nutno se ozbrojeně bránit proti doslova banánové republice, navíc na jejím území.

Nějak to však probíhalo i bez pacifistického povšimnutí.

Pak však začala rusko-ukrajinská válka a začaly se dít věci.

Bez ohledu na to, zda-li za ozbrojený konflikt může více imperátor Putin, mafián Zelenskyj či CIA, záhy přišla na přetřes samotná funkce Severoatlantické Aliance. Začátky diskuzí byly celkem jasné. Podpoříme napadenou Ukrajinu, poskytneme jí humanitární a do jisté míry i vojenskou pomoc a případným útokům Ruska budeme čelit jako obranný vojenský pakt na základě článku 5.

Už od počátku invaze jsme dostávali od našich sdělovacích prostředků protichůdné informace. Na jedné straně je ruská armáda neschopná, její bojovníci začali zase používat koně, kradou čipy z ukrajinských praček a cvičí se v boji polními lopatkami. Na straně druhé však tato neschopná armáda po dobití Ukrajiny půjde dále a zastaví se nejspíš až někde v Lisabonu. Co si běžný civil má z toho vybrat?

Miliony potenciálních ukrajinských branců hrdinně vysávají evropské sociální dávky a na druhé straně na ukrajinské straně bojují žoldáci a dobrodruzi z více než 50 zemí. Aby se v tom prase vyznalo….

Samotný magický článek 5 říká, že útok na jednu členskou zemi znamená útok na celé NATO a že ostatní země jsou povinny ji poskytnout pomoc dle úvahy včetně přímé vojenské pomoci. Může to však být i jen pomoc humanitární a nedej bože možná též vyjádření hluboké účasti. Navíc, jak se říká: papír snese všechno.

Současný magor, kandidát na Nobelovu cenu míru z Bílého Domu nadává na WHO, OSN, UNESCO, Mezinárodní soudní dvůr a pochopitelně na samotné NATO. Během pár měsíců ve své funkci se mu podařilo svět dokonale rozesrat a teď žádá Severoatlantickou Alianci, aby mu pomohla dostat se z hlubokého bezpečnostního, ekonomického i ekologického průseru.

Hřímá, že je třeba zbrojit. Já si osobně myslím, že i kdybychom utratili 10 nebo i 20% státního rozpočtu za zbraně a nasypaly další stovky miliard do bezedných kapes nejrůznějších Strnadů a jiných šizuňků, bezpečnost země to příliš neovlivní. A situaci nezachrání ani zelený mozek na Hradě.

Opět jsem si vzpomněl na geniální komedii „Myš, která řvala“.

Stačí pár kolem letících ruských nebo ukrajinských dronů a ukazuje se, že celé NATO nestojí na hliněných, leč na přímo papírových nohou.

Situace ve světě i ohledně piva se zdá být neutěšená. Klesající spotřeba, uzavírání hospod a dokonce jsem se dočetl, že výrobci příslušných nápojů (pivo, víno, lihoviny) omezují u svých produktů obsah alkoholu, aby reagovali na poptávku mladé zhulené generace, které se tradiční alko nápoje příčí.

Pánbůh s námi a zlé pryč!

Nikoliv. Nejedná se o Špicberky, Grónsko ani Laponsko.

Národní pivní značkou jihoamerického státu Venezuela je průmyslový ležák Polar Beer.

Čert ví proč. Celý příspěvek →

V polovině 60. let přišly do módy dlouhovlasé účesy. Celý příspěvek →

Nedávno jsem si představoval jaké by to bylo, kdybych se náhodou ocitl zpět v roce 1992. Celý příspěvek →

Když před léty čeští lékaři pod vedením jednoho pološíleného (celošíleného) rentgenologa vyhrožovali, že jestliže jim nezvýší vláda jejich platy o 100% odejdou pracovat do sousedního Německa, dobře jsem se bavil.

Jednak tolik volných míst tam pro naše rebely pod Hippokratovou přísahou nebylo a pak jsem nevěřil v jejich jazykové znalosti, které by v oné zemi uplatili. S latinou a angličtinou by si nevystačili. Možná v hospodě či v krámě by jim to časem šlo, ale komunikovat v odborné němčině s německými kolegy a hlavně s pacienty je oříšek nejen tvrdý, ale i vrcholně zodpovědný.

Nakonec celá trapná bublina praskla a zbylo z ní jen neuvěřitelné heslo: Náš exodus – váš exitus (Unsere Exodus – seine/ihre Exitus), po jehož uveřejnění jsem si s hrůzou uvědomil, že u nás už je možné vše.

Jazyková bariéra ale může být na škodu i v jiných běžných oborech lidské činnosti.

Onehdy jsem v ostravské tramvaji MHD zaregistroval náborový leták DPO. Nabízí atraktivní práci s lidmi, pružnou pracovní dobu umožňující plnohodnotný rodinný život, spoustu benefitů a zejména slušné finanční ohodnocení.

Tento leták je přeložen i do ukrajinštiny.

Vzpomněl jsem si na veselý zážitek ze začátku letošních prázdnin.

Po návštěvě kolegy Bendy jsme cestovali z obce Horní Dubenky  do Telče s přestupem v Batelově. Autobus řídil Ukrajinec. Netroufám si hodnotit jeho šoférské umění, nicméně nás bezpečně dovezl do Batelova.

Jeho omezené znalosti českého jazyka však způsobily, že nastupující babičce vystavil namísto požadované 24 hodinové regionální jízdenky doklad, se kterým mohla po celý pracovní týden cestovat z Batelova do Počátků, což jí bylo samozřejmě k ničemu a snažila se nám v zoufalství onu jízdenku se slevou prodat.

Navíc řidič-cizinec ve své nezkušenosti nerespektoval fakt, že v Batelově existují na místní točně stanice výstupní a nástupní zvlášť. Tím pádem vyklopil cestující na výstupní zastávce a na té nástupní nezastavil.

Paradoxně tak ujel svému cestujícímu krajanovi, který za ujíždějícím dopravním prostředkem hulákal nadávky ve svém a nejspíš i v ruském jazyce, z nichž ty nejjemnější byly zřejmě „svoloč“ a „durak“.

Místní spolucestující na zastávce se jej snažili uklidnit, když mu vysvětlovali, že se dotyčný řidič ještě vrátí, poté, co se otočí na lokální železniční stanici, což se pochopitelně nestalo.

Abychom předešli podobným nedorozuměním, učme se cizí jazyky!

Pokusy o vytvoření jednotného mezinárodního jazyka selhávají ( Komenský – Monoglottia,  Zamenhof – Esperanto) a anglicky ve světě se nemluví všude.

Začněte třeba s označením piva: Piwo, beer, bier, biére, birra, bere, bir, labiera, cerveza, cerveja, ceres, öl, olut, alus, garižur, bubra, ludi….

Docela rád vzpomínám na své opakované návštěvy Rakouska. V letech 2015 – 2018 jsem tam byl skoro každou chvíli. Celý příspěvek →

Nedávno jsem vypočítal, že od března roku 1980 do současnosti, když počítám skromně osobní konzumaci pouhých tří (3) piv denně, vypil jsem za toto dlouhé období něco kolem 750 třicetilitrových (30 l) kegů.

Tento fakt se mne nedělá pouze cílevědomého pivaře, ale též pamětníka s právem bilancovat a hodnotit.

Jak to bylo včera (zhruba do roku 1990 + -) a dnes? Celý příspěvek →

Kdysi před lety jsem byl na legendárním zimním pivním festivalu v Táboře svědkem několika pivních soutěží. Celý příspěvek →

Před časem se nechvalně proslulá organizace WHO prý pozastavila nad tím, že v České Republice se údajně hodně chlastá. No a co? Celý příspěvek →