Hajzlbaba

Hajzlbaba [nemecky die heiselfrau] spisovne toaletarka je osoba pracujici na verejnych zachodcicha starajici se o jejich cistotu.

Zhruba pred 30 lety tato zivnost v nekdejsi CSSR jen kvetla. A myslim, ze to tenkrat skutecne byla jakasi zivnost. Stejne jako satnarky i hajzlbaby pry zily s utrzenych poplatku, ze kterych jen platily dane.

A kolik bylo tenkrat u nas verejnych WC! Jen v prvnim mestskem ostravskem obvodu jich bylo minimalne deset. Z nich zbylo snad jen WC pred hotelem Imperial s ne prilis vstricnou provozni dobou. Zajimavosti bylo, ze vetsina ostravskych verejnych hajzliku se nalezala pred kostely. Nahoda, nebo antiklerikalni ideologicky boj?

V dobach mych pivarskych zacatku stalo pouziti pisoaru 50 haleru a kabinka jednu korunu. I tato cena vsak pomalu stoupala. Tradicni kavarna Fenix mela denne otevreno do 24 hodin a do teto doby tam teklo, jako v jedinem podniku v Ostrave pivo. Plzen za 4.40 nic moc, ale alespon bylo mozno posedet u skopku do pulnoci. Nicmene pocatkem roku 1984 byl podnik rekonstruovan. Pivo se pak prodavalo pouze ve tretinkach a na tenkrat avantgardne cistych toaletach se objevila hajzlbaba. Jiz pri prvni navsteve zrekonstruovaneho Fenixu jsem se s ni seznamil. Behem moceni u musle mi nekdo poklepal na rameno a rekl: „Pane, za to se plati!“ Fenix v te dobe navysil poplatek za pisoar o 100% na neuveritelnou jednu korunu!

Behem casu jsem se ucil hajzlbaby chapat a respektovat. Je to jejich prace. Presto jsem vsak daval a dodnes davam prednost ledvinove uleve v otevrene krajine. Nekdy se vsak clovek dostane s toaletarkou do konfliktu. Treba i proto, ze nema drobne a ona taky ne. Muze to vsak byt i naopak.

Nekdy kolem roku 1995 jsem se vracel vlakem z Prahy. Dnes uz nevim, proc jsem tehdy asi po trech pivech a nekolika vinech v jidelnaku nepouzil vlakove bezplatne socialni zarizeni. Nicmene jsem ve stanici Ostrava Vitkovice zamiril primo na mistni WC. Nadrazi postavene v 60. letech v tzv. Bruselskem stylu se tenkrat modernizovalo. Pred vstupem na pisoary byl instalovan otocny turniket. Chcani stalo uz cele dve koruny. Vytahl jsem vsechny sve drobne. Desetniky, dvacetniky a jeden padesatnik. Hajzlbaba brblala, ze je to moc drobnych. Poucil jsem ji, ze jsou to platne mince oficialni ceske meny a ze by mohla byt rada, ze bude mit pristimu zakaznikovi moci vydat drobne. Hajzlbaba se vsak snazila uplatnit moc vyplyvajici z jeji funkce.

„A co budete delat, kdyz vas tam nepustim?“

„Tak se vychcim primo na nadrazi, ty pico zajebana!!“ zarval jsem zapominaje na me slusne vychovani a taky jsem tak ucinil. Pak jsem pobihal po budove nadrazi a hledal oddeleni, kde bych si mohl stezovat. Nakonec jsem nastesti skoncil v nadraznim bufetu.

Funkce toaletarky mne vsak zaujala natolik, ze pri mnou organizovanem Dnu Chmelove Sisky v DK Ostrava jsem zamestnal tzv. „reverzni toaletarku“, ktera dala kazdemu zakaznikovi za vychcani korunu.

Historické nepřesnosti

Bolševický režim u nás příliš na historická fakta nedbal a snažil se dějiny manipulovat.

Ať už to byli Rudoarmějci osvobozující Plzeň, zlí imperialisté shazující na naše území mandelinku bramborovou nebo podvedený Jan Palach, kterému agenti CIA nalhali něco o studeném ohni. V našem relativně novém režimu je však v tomto národním trendu pokračováno.

Jestliže bych měl mít přednášku o srpnu 1968 v ČSSR jako pamětník, určitě bych nejdříve vzpomenul tanky před ostravskou Novou radnicí a usměvavého vojáka Varšavské Smlouvy, který mi předváděl větrník. Dále bych zmínil babičku plačící u rozhlasu po drátě a dědečka, který říkal něco ve smyslu, že zažil dvě světové války a tohle bude ještě možná horší. Bylo mi totiž v osudovou dobu něco přes 6 let. Zbytek hypotetické přednášky bych musel doplnit nabiflovanými fakty s vědomím, že bych se neměl dopouštět historických nepřesností.

Někteří čeští kulturní referenti pracující pro společnost Grand Circle na říčních lodích v době tzv. sametové revoluce chodili do Jisker a pionýrský slib je čekal zhruba až za dva roky. Přesto při svých osvětových přednáškách zděšeným americkým důchodcům zasvěceně líčí hrůzy života v ‚ČSSR v 80. letech. Na rozdíl od nich jsem tuto dobu zažil z velké části v dospělém věku a tak vím své. Rudokožce jsem nesnášel, přesto bych se snažil být ve svých výrocích objektivní a nepapouškoval bych nesmysly. Vláda jedné strany je sice fakt, ve skutečnosti však v ČSR tenkrát existovaly politické strany tři a na Slovensku snad ještě další dvě. Dejme tomu. Další populární tvrzení, že v ČSSR „každý musel pracovat“ naprosto popírá existenci žen v domácnosti, pracovníků na volné noze, osob, které žily z renty, výhry v loterii nebo dědictví a paradoxně též početné obce veksláků. Samozřejmě, že byl v platnosti zákon o příživnictví (který bych dnes aplikoval na drtivou většinu našich současných politiků) na druhé straně bylo nutno prokázat (reálně či fiktivně) příjem a ne nutně vstávat 5x denně v pět ráno do fabriky. Nad konfabulacemi, že v Československu se krom ruštiny nevyučovaly cizí jazyky, nesmělo se cestovat, nosit džíny a dlouhé vlasy a zabijačku se muselo hlásit na Ministerstvo zemědělství jen mávnu rukou a pousměji se. Ostatně komunisti si za své zločiny nějaký ten štulec právem zaslouží, i když to není exaktní historická skutečnost.

Mnohem více alarmující je však historicky naprosto chybné označení dotyčného režimu jako „Komunismus“. Nejen pitomí absolventi VÚML, ale i průměrně vzdělaný člověk by měl vědět, že se tenkrát jednalo o zřízení socialistické a komunismus se teprve (neúspěšně) budoval. Režim, kde nebudou peníze a každý bude pracovat dle svých možností a dostávat dle svých potřeb nebyl (a není) nikde na světě. Nejsmutnější na celé věci ovšem je, že toto chybné označení už přijala i naše oficiální média včetně ČT. Je tristní, že v zemi s bohatou historií, kulturou a údajně i rozvinutým školstvím, kde fungují navíc podivné instituce jako je Ústav Paměti Národa nebo inkriminovaný ÚSTR, které by za ty hříšné prachy, které za svou diskutabilní činnost vysávají ze státního rozpočtu měly alespoň bdít nad správnou terminologií v dané oblasti je v současnosti prezentován minulý společenský řád chybně  jako výše zmíněný“Komunismus“. Amatérština, diletanství a šmíra.

Možná, že bych to neměl brát tak tragicky. Mnohem horší je, když nám stále označují japonsko-jihoafricko-americký Pilsner Urquell za české pivo.