Kdo za pravdu hoří….

Zatím u nás málokdo. Ale kdo ví…..?

Exploze mostecké hospody U kojota je obrovskou tragédií a bohužel ukazuje, že ani u piva se nemůžeme cítit bezpečně.

Osobně si v budoucnu posezení na vyhřívané terase rozmyslím.

Jeden z nejslavnějších českých mučedníků byl mistr Jan Hus. Postava z temného středověku, kdy si katoličtí černoprdelníci mohli dovolit ještě více než dnes.

Nyní se za pravdu naštěstí neupaluje, nýbrž třeba vyhazuje z práce.

Pár sobotních dopolední v měsíci trávím pracovně v obřadní síni Nové Radnice v Ostravě 1. Hraji tam při svatebních obřadech.

Oddávající se střídají, vždy je to však nějaký zaměstnanec tamního úřadu. Někdy se objeví i starosta, povětšinou však tuto práci provádějí jeho náměstkové nebo místostarostové.

Donedávna také paní Alena. I když nerad hádám věk, zejména ženám, myslím, že mohla mít tak 55 – 60 let. Svůj slavnostní projev ke snoubencům měla vymyšlený a jen podle kupř. jejich věku či počtu přítomných hostů jej popřípadě rozvinula či naopak zkrátila.

Asi před dvěma týdny jsem se z internetu dozvěděl, že paní Alena má problém. Vzhledem k tomu, že měla zřejmě na úřadě na starosti mimo jiné i školství, poskytla, dnes je jasné, že neuváženě, rozhovor pro jistý nejmenovaný plátek. Mimochodem vzhledem ke své dlouhodobé praxi konstatovala z osobní zkušenosti, že „Romové mají takřka stejnou genetickou výbavu jak ve 13. století“ a „že proto netouží po vzdělání“.

Tímto výrokem „šokovala“ nejrůznější „odborníky“ a určitě i širokou demokratickou veřejnost. Nemá cenu o pravdivosti jejích soudů diskutovat. Přestože statistiky mluví jasně, říkat se to nesmí. Je to zhruba stejné, jako když v americkém filmu z vězeňského prostředí tvoří většinu klientů „Afroameričané“ a Latini.

Ze všech stran byl na paní Alenu vyvinut enormní tlak, takže hned druhý nebo třetí den po incidentu, kdy se snažila svá tvrzení vysvětlovat a dokonce se počala na všechny strany omlouvat , ze své funkce, určitě ne dobrovolně odstoupila.

Je to pohoda žít v naší zemi. Máme nejvyšší ceny (oproti kupní síle obyvatelstva) v Evropě a též nejhorší a značně tragickou dostupnost (nedostupnost) bydlení. Vše se zdražuje a prostředky ze státního ostudně deficitního rozpočtu se cpou do nesmyslných projektů, jako je třeba už schválená kampaň o „svobodě a demokracii“ za 34,3 milionů nebo do cizí války.

Blíží se volby, tak je třeba začít naplno lhát a slibovat nesplnitelné. A nejlépe bude zavřít či jinak zneškodnit své politické protivníky. Vláda chystá řadu náhubkových a pendrekových zákonů, ale k obžalobě Okamury bude při troše šikovnosti a manipulace snad stačit současná legislativa.

Prý je to rasista. Přitom ti správní svobodomyslní občané a demokraté mu spílají do Pitomiů , žluťásků a japonských popelářů. Měl by se jejich chování vztahovat stejný paragraf, ale už kdysi dávno udělali ze Spravedlnosti slepou děvku.

Vzpomněl jsem si na starý film NDR „Pobočník“, kterak dominikánský diktátor Trujillo vytvořil nejprve jako divadlo pro svobodný svět z politických vězňů novou stranu a pak je před volbami zlikvidoval.

Z modernějších dějin bych ohledně husovských mučedníků mohl zmínit třeba Jana Palacha či Jana Zajíce, avšak obávám se, že jejich oběti , stejně jako tomu bylo u mistra Husa, žádnou  výraznou změnu k lepšímu nepřinesly.

Malleum populus sine home

Zhruba ve svých 16 letech jsem literárně tvořil ve vlastním stylu, který jsem nazval „neosadismus“. Byly to zpravidla krátké povídky plné brutality, která však měla v kontextu vyznít humorně.

Pamatuji si na jednu oblíbenou větu z mé povídky Taneční horrory (příběh důvěřivých adeptů tanečního umění, kteří se stanou obětí sadistického tanečního mistra): „Musel ještě přísně potrestat studenta Dziubu, který i přes jeho striktní zákaz neustále krvácel….“

Trochu umírněněji zní název cimrmanské fiktivní pohádky „Jak nuzák k ještě větší nouzi přišel“.

Tyto mé úvahy jsou výsledkem současného dění na naší politické scéně.

Tentokrát to však nemá společného nic s diverzní činností české vlády ani s válečným štvaním zjevných i latentních zelených mozků.

Již odmítám nazývat náš (i evropský a možná dokonce i americký) systém kapitalismem. Nicméně i tak by měla vedle stále proklamovaného trhu a svobody slova fungovat i svoboda pohybu. Mimochodem to byla jedna s páteřních součástí boje za lepší společnost na podzim roku 1989.

Již jsme si zvykli, že někteří občané hektickou a neustále náročnější dobu nezvládnou a ocitnou se permanentně mimo domov. Tak vznikl již někdy počátkem 90. let nový terminus technicus „bezdomovec“, „bezdomovectví“( případně anglikanismus „houmlesák“, „houmlesáctví“). (slovo houmlesák mi dokonce neopravil ani jinak bdělý textový editor).

Touto problematikou se na konci let 80. zabýval i zpěvák Phil Collins, který nazpíval svůj hit „Another Day In Paradise“.

Potkávat lidi zanedbaného zevnějšku a většinou pod nesporným vlivem toxických látek nepatří mezi oblíbené kratochvíle tzv. „řádných občanů“, nicméně podle slov a smýšlení některých studovaných i amatérských politologů „i toto patří k demokracii“.

No, nevím. Jsem sice zastánce menší role Státu v lidském životě, ale některé problémy, jako je právě v tomto případě nedostupnost bydlení by mělo být prioritou civilizované společnosti.

Já osobně jsem kvůli článku v novinách Listy Moravskoslezské o ostravských bezdomovcích strávil pár hodin v jednom vítkovickém azylovém centru, kde jsem zkonzumoval talíř fazolové polívky a hrnek horkého čaje. Snažil jsem se pochopit homless myšlení a filosofii.

Převážná většina klientů onoho centra byla alkoholici. Většina žila prokazatelně ze dne na den, bylo tam však i pár jedinců, kteří třeba chodili i do práce a do útulku se chodili občerstvit a ohřát.

Na noc se bezdomovci stěhovali do nedaleké noclehárny, kde já jsem však strávit noc redakci odmítl.

Pár dekád by se zdálo, že bezdomovectví je jistá konstanta, na kterou společnost nemůže být hrdá, ale toleruje ji a příležitostně se jí snaží řešit.

Před pár dny jsem se však z médií dozvěděl, že se bezdomovci mohou brzy stát lovnou zvěří.

Již přes 20 let se vedou rétorické (prozatím bohužel nikoliv legislativní) boje za zrušení zbytečného senátu. Naše malá země má snad na ubohých 10+ milionů obyvatel nejvíce papalášů na občana na světě. Odkladiště vysloužilých politiků, které na rozdíl od kupř. parlamentu není takřka vůbec veřejnosti na očích si určitě mohou mnozí jeho zaměstnanci pochvalovat. Nejsilnějším argumentem proti jeho rušení je vždy tvrzení, že senát je jistou „pojistkou demokracie“ v případě, kdy selžou jiné státoprávní instituce.

Jak je to v praxi jsme zažili v době kovidového teroru nebo při projednávání antihumánních „reforem“ současné vládní sebranky.

Většina protizákonných nařízení, vyhlášení a reforem touto „pojistkou“ hladce prošla.

Senát však není očividně jen pasivním kývačem všeho, co se mu předloží ke schválení. Jeho zaměstnanci mohou občas i sami vymyslet něco, na co by snad nepřišel ani  samotný asociál Fiala či mnohý horlivý poslanec.

Jakýsi senátor za ODS (jak jinak) Hraba připravuje zákon, který by postavil bezdomovce mimo zákon. Jinými slovy – být bezdomovcem by se stalo trestným činem. Musel jsem si článek několikrát pečlivě přečíst, abych zjistil, že mne neklamou mé jindy poměrně bystré smysly. Ano. Je to jako zakazovat zraněným krvácení nebo uvrhnout nuzáka do ještě větší bídy.

Může se tak navrátit všemi demokraty dodnes odsuzovaný bolševický zákon o příživnictví nebo se můžeme vrátit ještě hlouběji do historie s jejím Domovským právem či kriminalizovanou „potulkou“.

Jelikož v praxi by měl být občan bez trvalého bydliště (to na Úřadě platit nebude) odchycen policií a postaven mezi dvě volby – nechat se proti své vůli nastěhovat do některého azylového domu, kde bude pracovat za ubytování a skromnou stravu nebo půjde přímo jako zločinec do vězení, tato legislativa mi nejvíce připomíná nacistické pracovní tábory pro „osoby práce se štítící“. Mimochodem jeden z nich stával v Letech u Písku a před časem tam zrušili nedůstojný chov prasat.

Čili zákon inspirován nesvobodomyslným nacismem. Pravda. Sám senátor Hraba s nordicky řezaným profilem vypadá trochu jako samotný R. Heydrich, ale takový protiústavní blábol by v současnosti nevymyslel ani démonizovaný Putin.

Argumentace je poplatná senátorově aroganci. Lidé bez domova hyzdí naše ulice, nerespektují městské vyhlášky, obtěžují okolí a jsou prakticky beztrestní. Tak je jim třeba zatnout příslovečný tipec.

Podle něj jsou bezdomovci líní a vychcaní parazité, kteří si vybrali tento lukrativní životní styl, aby cíleně škodili většinové společnosti.

Osobně bych přál takovému nadutému hovadu si takový život jen na pár dní zkusit.

I když ideálům tzv. Sametové revoluce už ze své zkušenosti příliš nevěřím, očekával jsem od svých spoluobčanů jasnou odsuzující reakci na takovýto počin.

Nakonec se ukázalo, že je to tak 50:50.

Zatímco jedni byli jednáním zlotřilého senátora pohoršeni, někteří jiní mu dokonce přizvukovali. Bezďáci jsou problém. Smrdí v MDH. Válejí se poblíž svatých nákupních center. Somrují peníze. Jsou špatným příkladem pro naši mládež! A to všechno dělají schválně.

Osobně mi bezdomovci nevadí. Nikdy jsem neslyšel, že by některý z nich zranil nebo zabil spořádaného občana. Naopak jsou jako osoby zdánlivě bez lidských práv sami terčem mnoha často tragických útoků.

Když mne některý z nich osloví, někdy mu i nějakou dvacku daruji. Ať si koupí třeba Bráníka (možná by bylo třeba je v budoucnu i pivně školit) nebo Chateau du Boite. Hlavně ať mu to udělá alespoň krátkodobou radost. A nikdy nenastrkám své finance do chřtánu netransparentních a žravých „neziskovek“ přisátých na těžce deficitním státním rozpočtu.

Věřme, že naše společnost ještě není úplně na odpis a podobné fašistické pokusy o další kriminalizování občanů a omezující jejich ústavou zaručenou svobodu pohybu otlučou senátorským náckům o jejich duté hlavy.

Doufám, že homeless komunita zatím ani neví, že se někde rodí Kladivo na bezdomovce.

 

Bleděmodrý prádelníček mimo matrix

Na internet jsem si už zvykl. Používám jej skoro denně, zejména ke získání informací.

Je to naprosto pohodlné. Chci se dozvědět, kdo byl v Uruguaji prezidentem ve 30. letech, kdy se narodil Fridrich Falcký, jak se řekne azerbajdžánsky „šťovík“ nebo si jen ověřit pravopis některého zrádného českého slovíčka. Vždy sáhnu po internetu. Dokonce i přes svůj pokročilý věk se kolikrát divím, jak mohla lidská společnost kdysi fungovat bez tohoto fenoménu (mohla).

Čas od času si udělám vzpomínkový čas, kdy si na internetu (Youtube a pod.)vyhledávám dávno zapomenuté písně a hudební skladby. Přednost mají samozřejmě bigbíty – i dávno zapomenuté kapely dokážu najít a s nimi i celá, dnes už takřka neznámá alba.

V 70. letech např. existovala kapela Titanic a my jsme si v 8. třídě vášnivě nahrávali na naše kazetové magnetofony jejich skladbu Macomba. Měla takový lehce africký charakter, ale jinak to byl čistokrevný rock. Až před pár lety jsem se dozvěděl, že se jedná o skupinu z Norska a dostal jsem se, díky internetu i k několika jejich albům.

Stejně tak jsem se třeba dozvěděl, že pekelnická skladba Shakin´All Over, kterou zpívala Suzy Quatro, byla pouze remakem písně z 60. let.

Je to pro mne stále dobrodružství hledat a nacházet odkazy na staré vzpomínky, kterých mám skutečně kvanta. Jen někdy mne nostalgicky napadne, že přece jen existuje něco, co současný systém exaktní a vyčerpávající informatiky nedokázal postihnout. Něco, co zůstalo mimo matrix. Něco, co bude takto zřejmě zapomenuto, ale já mám vzácné privilegium si toto ve své nedokonalé paměti uchovat.

Možná dělám chybu ve vyhledávání. Někdy neznám přímo název skladby, ale většinou stačí ke získání stopy třeba slogan, nebo úryvek textu.

Přesto jsem třeba doposud nenašel žádný odkaz na píseň, kterou kdysi v 1. polovině 70. let zpíval, tuším Jiří Štědroň. Refrén byl něco jako:

Apač Pik (Pick, Pique), ten měl orlí zrak

Orlí nos, orlí požerák

Zní to jaksi dadaisticky, ale já jsem tento song několikrát v tehdejším rádiu slyšel. Snad by mi k odhalení tohoto mimomatrixového elementu pomohli nějací fanoušci československé hudební scény 70. let.

Další písní, která prokazatelně existovala a já dodnes dokážu kousek zazpívat se jmenovala nejspíš podle hlavního sloganu Bleděmodrý prádelníček.

Tuším, že stejně se jmenovala i černobílá pohádka z poloviny 60 let, kde tato písnička zazněla.

Na googlu jsem ji opakovaně nenašel, tak se domnívám, že i tento kuplet zůstal mimo informační mainstream.

Možná, že bych našel nějakou informaci na Ochranném Svazu Autorském, jehož jsem členem. Ale to není tak důležité. Hlavně mne tento fakt udržuje v přesvědčení, že stále existuje něco jako je unikátní osobní vzpomínka, která nebyla zveřejněna.

Bleděmodrý prádelníček mimo matrix.

„Bleděmodrý prádelníček udělá jen malý trik

Vyčaruje ……………malý klíček nebo míček

Bleděmodrý prádelníček  -  to je kouzelník…………….“

Pamatuje si na to ještě někdo?

 

Zlatý panelák!

Když jsme se koncem listopadu roku 1971 přestěhovali ze starého secesního činžáku na Poděbradově ulici do fungl nového paneláku na vznikajícím sídlišti Fifejdy 1  a to hned do 7. patra, měl jsem jako devítiletý klučina dosti smíšené pocity.

Na jedné straně mi vyhovovalo ústřední topení, které fungovalo nezávisle na tom, kolik udřený otec vynese ze sklepa kýblů uhlí. Pohodlná byla také komfortní koupelna s teplou vodou, která tekla nepřetržitě a nebylo nutno přikládat do prvorepublikového kotle.

Ovšem na straně druhé mne děsily takřka papírové stěny, přes které bylo slyšet dialogy sousedů a startování výtahů z n.p. Transporta Břeclav.

Dojížděl jsem tenkrát z Mariánských Hor do školy v centru Ostravy a na začínajícím sídlišti nebyla ještě k dispozici potřebná infrastruktura. Mezi domy bylo po podzimních deštích nekonečné bahno a jako improvizované chodníky sloužila dřevěná prkna.

V té době mi to ani nepřišlo, ale uprostřed čerstvě obývaných paneláků se nacházela pouze jedna prodejna potravin a nejbližší hospoda byla Žalák na ulici Přemyslovců v Mariánských Horách.

Dobře jsme si nevybrali ani sousedy. Většinu tvořili bigotní bolševici, kteří byli po zahájení normalizace na koni a k jejím nejoblíbenějším zábavám patřilo často bezdůvodné šikanování dětí.

Trávil jsem na ulici Rtm. Gucmana několik desetiletí mého života. Od rodičů jsem se přestěhoval do 1+1 v 10 patře s krásným výhledem. Nic mi tam nechybělo, avšak v pozdější době jsem začal mít nepříjemné roupy.

Počal jsem tajně závidět svým šťastnějším vrstevníkům, kteří zdědili, či dokonce koupili nemovitost v podobě rodinného domku.

Takový domek, to by se žilo, představoval jsem si ve své bohaté fantazii. Tam by mohla být zkušebna kapely, soukromý výčep a třeba i malinký pivovar! Navíc bych si mohl na zahrádce leccos sám vypěstovat a samozřejmě bych choval i nějaká ta domácí zvířata.

V roce 2010 jsem si sen splnil a přestěhoval jsem se do Darkoviček u Hlučína, kde jsem konečně našel důstojný životní prostor (prajsky Lebensraum). Pěkná zahrádka, soukromý výčep a pivovárek ve vývoji.

Bohužel. Na baráku se člověk zřejmě musí narodit. Pořád nějaká, nikdy nekončící práce, komunikace s místními venkovany, pro něž jsem byl pouhá „náplava“ a hlavně osoba se kterou jsem onu realitu neprozíravě sdílel. Nakonec jsem skončil zase na mém již starém známém sídlišti. Byt je malý, ale nevyžaduje extra péči. Ústřední topení spolehlivě hřeje, teplá voda teče a já jsem v domě se 60 byty ve větší anonymitě než na venkově. Zlatý panelák!

Svůj pobyt v Darkovičkách jsem zrušil skoro na poslední chvíli.

Současná hrůzovláda začala totiž na majitele větších nemovitostí vymýšlet diskriminační inovace.

Navzdory tomu, že si realitu majitel pořídí za zdaněné peníze, erár mu stále zvyšuje tzv. „daň z nemovitosti“. Já jsem ještě někdy v roce 2019 platil snad nějakých 700 Kč, ale vůbec nevím, kolik je to dnes.

Nedávno jsem četl, že každý dům musí mít technickou dokumentaci, jinak hrozí vysoká pokuta. Můj bývalý domek byl zkolaudován v roce 1967 a vím, že jakýkoliv plánek bylo obtížné dohledat. Zřejmě je možno si (ne)potřebnou dokumentaci nanovo opatřit. Avšak ani to nebude zadarmo.

Nejsprostější se mi však bezkonkurenčně zdá jakási vyhláška (či dokonce zákon), podle které se domácnosti musí zbavit starších kotlů 1. a 2. emisní třídy a vyměnit je za zelenější a zajisté též podstatně dražší zdroje vytápění. Termín údajně skončil koncem srpna a nyní čekají nešťastné chalupníky statisícové pokuty.

Nic naplat, že si dotyčný kotel majitelé rodinných domků pořídili legálně před nějakou dobou a povětšinou si jej koupili na našem tuzemském trhu. Chystají se šťáry, kdy se budou intenzivně hledat viníci.Opět mi to připomíná F.L.Věka, kdy do chalup v době pátera Koniáše přijížděla obávaná „komis“ se snahou objevit zakázanou literaturu. Nějaká domovní svoboda je pro současnou gangsterskou vládní garnituru prázdnou floskulí, se kterou si mohou vytřít ekologický komín. Nedokáži si představit, že by mi lezl do sklepa nějaký dotěrný buzerant placený pětidemolicí.

Znám hrdý prajský lid a tuším, že se bude střílet.

Navíc, zatímco v Darkovičkách byla na čepu většinou Ostrava nebo Radegast (Avar byl tenkrát k dostání v asi 2 km vzdáleném Hlučíně), já mám kousek od domu Segala se stabilním Trollem, Poličkou a nějakým tím příležitostným speciálem. Zahnu-li na opačnou stranu, skončím v Žaláku kde stále točí Hubertus z Kácova za 38 Kč.

Pohodlí, bezpečí a kvalitní mok.

Zlatý panelák!