Dohnat a předehnat

Švýcarsko mi nikdy nepřipadalo jako pivní země, ale jak se říká, zdání klame.

Se švýcarským pivem jsem se setkal prozatím jen párkrát v životě a nikdy jsem si na něm extra nepochutnal. Naposledy to bylo vloni v Basileji, kde jsem našel pár místních pivovarů, avšak žádný zázrak. Navíc mne docela konsternovala cena  která někdy činila i šest euro za malé pivo.

Před pár dny jsem uviděl v jednom švýcarském knihkupectví celkem objemnou knihu o švýcarském pivovarnictví. O den později jsem se z nějaké statistiky dozvěděl, ze naše země je v hustotě pivovarů na osobu až na třetím místě na světě. Jak je to možné? Žil jsem už nějakou dobu v přesvědčení, že jsme bezkonkurenčně první.

Lucembursko bych ještě pochopil. Je tam na pár místních obyvatel celých devět provozoven.

Našel jsem si stránky Beerme.com a vyhledal si zemi bílého kříže. A byl jsem přímo šokován. Trvalo mi dlouho, než jsem došel v abecednim seznam měst k písmenu T. Napočítal jsem kolem 700 pivovarů!!

Takže prokletí Švýcaři nás nepřekonávají jen v životní úrovni, v demokracii či kvalitě čokolády, ale bohužel i v počtu pivovarů na obyvatele, což by mělo být vzhledem naší tradic naše prvenství! Nezbývá, než uznat Helvéty za pivařský narod, prodat dům a začít podnikat pivní mise do jejich vlasti.

A jako nejvýkonnější národ v pití piva si stanovit závazek stachanovských úderníků z 50. let:

Dohnat a předehnat!!!

Renesance inkvizice

Středověk nebyl nic moc. Vše bylo ponuré, nebezpečné a ve většině tehdejší Evropy řádila katolická církev.

Od věřících (kterých tenkrát musela být naprostá většina) církev kradla peníze i naturálie, upalovala, každého, kdo se jí znelíbil a hlavně kázala vodu (především tu svěcenou), zatímco pila pivo. Navíc to kvalitní – klášterní.

Později se církevní běsnění a zločiny snažili alespoň trochu zredukovat například Viklef, Jan Hus nebo Martin Luther. Citelně dal černoprdelníkům poprvé přes prsty až mnohem později císař Josef II.

Po roce 1948 s pámbíčkáři začali dělat pořádek samotní komunisté. Po mnoha spáchaných zločinech jako byly např. internace a věznění duchovních či přímo jejich vraždy (Josef Toufar) se situace zkonsolidovala. V naší zemi zvítězil umírněný (nikoliv západní) materialismus, marxistická dialektika a vědecký atheismus. Karel Marx sám prohlásil, že náboženství je opium lidu.

V 80. letech se mi nezdálo, že by čs. občané byli za svou víru jakkoliv pronásledováni. Ve státě fungovalo několik oficiálních církví, kostel se nacházel ve většině obcí a vše to platil materialistický a darwinovsko-evoluční stát ze svého rozpočtu. Především na vesnicích dodnes občané vzpomínají na své první svaté přijímání (doložené dobovými fotografiemi) či biřmování.

Po roce 1989 se situace začala vyvíjet nesprávným směrem. Černoprdelníkům narostla křídla a vytušili příležitost. Ačkoliv slavný kardinál Tomášek blahé paměti prohlásil, že si katolická církev nebude dělat na jakýkoliv majetek, za pár let bylo vše jinak. Najednou nám strašně chyběla smlouva z Vatikánem a proběhly též nezapomenutelné církevní restituce. V době, kdy se dešifruje DNA a ve státě, kde se k žádné víře nehlásí asi 70% obyvatel je stále šířeny nevědecké kreativistické teorie a za peníze koncesionářů naše TV vysílá mnoho pořadů s náboženskou tématikou. Přitom jakoby nestačila TV Noe.

Odluka církve od státu, alespoň ekonomická by měla proběhnout dle avízovaného plánu za 10- 15 let, ale při současném politickém systému a prostituci našich zištných politiků bych si dovolil pochybovat.

Návrat inkvizice dokazuje i trestní oznámení kardinála Duky, který se snaží soudně ochránit osobnost Ježíše Krista. Rozporuplné brněnské představení Naše násilí a vaše násilí, kde se údajně JK snaží znásilnit muslimku (která navíc tenkrát ani reálně neexistovala) má zajisté daleko do dobrého vkusu, nicméně dle současné ústavy je alespoň prozatím zaručena svoboda projevu, navíc mně osobně se líbí trefné heslo někdejších dadaistů: „Drážděte měšťáka“. Pokus o pranýřování kacíře však proběhl.

Mnohem závažnější jsou případy sexuálního zneužívání dětí duchovními. Je to prasárna podléhající trestnímu právu již ve své podstatě. Jak je možné, že v občanské společnosti, kde údajně platí zákony jsou tyto zločiny ponechány jaksi na posouzení nějakého biskupa, který nad nimi zpravidla přivře oko. Jak konají orgány činné v trestním řízení? Mají zaměstnanci církve imunitu? Když o těchto případech slyším, mám dojem, že žiji někdy v polovině 19. století.

Fajn. Do kostela zajdu někdy na půlnoční, kde si zazpívám ze dvě koledy. Mám rád folklór a jistou neagresivní formu náboženství za něj i považuji. Ale opravdu odsud – posud. Navíc nenávidím, když mi někdo káže vodu a…. Shodou okolností je dnes Mezinárodní den vody, Jdu to oslavit dobrým pivem!