Cyklistický teror

Procházím Regensburgem a těším se do Kneitingeru. Ve městě i v sobotu poměrně dost lidí, ale snad ještě více jízdních kol. Chápu, že jsou to ekologické dopravní prostředky  ale proč jich je tolik? Dokud si elasťáci rejdili po cyklostezkách ani mi tak moc nevadili a vždy jsem jim civilizovaně uhnul z cesty. Teď nás chodce ale terorizují v pěších zónách. Člověk aby se bál změnit pruh či směr a stále se ohlížel. Dostávám se do bojové nálady a napadá mne tematická básnička.

Pro své duše očistu, sraz si svého cyklistu

Brutálně ho strhni z kola, pomoci se nedovolá

Ať si zláme hnáty, pracky

Do špic budem házet klacky

To je naše forma díků za ten teror na chodníku

Dám na to své slovo čestné

Cyklostezsky jsou jim těsné

Slyším, jak se drze smějí pěší lid když nahánějí

No tak už je konec kvaltu

Kolař leží na asfaltu

Do hlavy mu zatni bodec

Máš svou hrdost – vždyť jsi chodec!

Naštěstí přes vozovku už vidím Kneitingera. Tam budu v bezpečí.

Věci mezi nebem a zemí

Minulý týden jsem si koupil v prodejně Norma láhev červeného vína.

Vybral jsem si lahev se zavitovým uzávěrem, v tomto případě víno z Jižní Afriky z hroznů Pinotage. Ještě jsem si ověřoval údaje na etiketě, když jsem flašku ukládal do košíku. Přesto jsem záhadně domů přinesl vino španělské s korkovou zátkou. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí….

Vcera jsem si Pinotage koupil a hned ochutnal. Přestože se jednalo o laciné vino, melo celých 14 procent alkoholu a i jakousi svou chuť. Na usrknutí suché s květinovým aroma, při ochutnávce „na plnou hubu“, kdy jsou zapojeny i jiné chuťové pohárky jsem vsak odhalil i krátkou, avšak docela výraznou „hlínu“, kterou znám spíše jako ušlechtilou příchuť tekutého chleba. Vypil jsem asi půl flašky a ta chuť se tam stále objevovala. Velice podivuhodné.

Shodou okolností jsem nedávno sledoval CNN, kde jakýsi expert z firmy na vytváření umělých příchutí říkal, že zhruba 80 procent chuti potravin tvoří vlastně čichové vjemy. A proto znovu tvrdím, že „chuťová paměť“ trvající maximálně dva roky je čirý  nesmysl, neboť čichové asociace nás provázejí po celý život.

Heinekenuv unos – fakta a umelecka fikce

Kratce po umrti pivniho zlocince Heinekena jsem v americkem tisku objevil strucnou zpravu.

Pojednavala o unosci Heinekena Franzi Meijerovi, ktery byl v roce 2003 vydan z Paraguaye do Holandska. Kvuli kusosti informace jsem byl presvedcen, ze se jednalo o jedineho unosce [stejne jako napriklad v pripade unosu mladeho Oetkera] a ze se incidnt odehral v roce 1980 [ve skutecnosti se to stalo o tri roky pozdeji]. Stejne nepresna byla v dotycnem clanku i vyse vykupneho. Pojednavala o 10 milionech dolaru, zatimco ve skutecnosti slo o 35 milonu guldenu, coz pri tehdejsim kurzu se mohlo blizit dvacetimilionove castce. Takze unoscu bylo nakonec pet a snazili se pro zmateni stop vystupovat jako nemecke ultralevicove komando. V poslednich nekolika letech bylo toto tema dvakrat filmove zpracovano – v roce 2011 a 2015 s Anthony Hopkinsem v hlavni roli. Diky tomuto obsazeni ve filmu Heineken vystupuje jako charakterni hrdina, ktery ma pri svem unosu nejvetsi obavy o sveho sofera. Ani zminka o Paraguaji.

Uz v roce 2007 vznikl muj pivni muzikal Zbesila pipa 2 aneb Unos Heinekena., ve kterem se Meijer s unesnym Heinekenm ukryji v poctive ceske hospode. Nakonec je zlosyn [v onom pohadkovem pribehu unosce] dopaden agentem interpolu Calistou, ktery v ramci utajeni zpocatku vystupuje jako rytir smutne postavy a velke zizne Don Quijote.

V satiricke dada komedii neni treba dodrzovat historicka fakta. Je vsak radno si je prilezitostne overit z jineho zdroje. Nicmene mne napada konspiracni teorie jak by se svetovy pivi prumysl vyvijel, kdyby to tenkrat Heineken neprezil….