Morální kodex pravověrného pivaře

Budu se snažit pít pouze piva z menších a hlavně nezávislých pivovarů.

V případě, že v blízkém okolí nebude k dispozici žádný vhodný mok, mohu výjimečně uhasit svou žízeň i globálnější značkou. O svém poklesku se však zbytečně nerozšiřuji a snažím se jej kompenzovat zvýšenou konzumací piva kvalitního.

Ve výčepních zařízeních se chovám slušně, konzumuji uvědoměle a nikterak  neprovokuji ani se nepovyšuji nad ostatní hosty. Při náhodných konverzacích se vyhýbám jak debatám politickým, tak tématům jako např. že „plznička“ je nejlepší pivo na světě, neboť vím, že hňupa nepřesvědčím.

Při hodnocení piv se snažím vždy o maximální objektivitu a truňky posuzuji v příslušných kontextech, které vyplývají z jednotlivých stylů a geografických poloh.

Na pivo nebudu nikdy svádět svá případná morální či fyzická selhání.

Propiji-li se do stavu, kdy již v rámci zachování zdraví či dokonce holého života nebudu smět pivo pozřít (pokročilá cirhóza jater, rakovina hrtanu, vyléčený alkoholismus), nikdy nebudu své okolí zbytečně moralizovat a nebudu závidět ani odrazovat ostatní aktivní pivaře od jejich přičinlivého počínání.

K tomu mi dopomáhej svatý Václav.

 

Jednou ve Štramberku

Městský pivovar ve Štramberku jsem navštěvoval od roku 2005.

Líbila se mi samotná restaurace a celkem mi tam i chutnalo pivo. Světlé, tmavé, později perníkový Ušák i švestkové. Neměl jsem žádné výhrady ani k obsluze.

V květnu 2011 jsme s přáteli zašli do pivovaru na pivo a na oběd. Byl teplý jarní den, tak jsme seděli na předzahrádce. Většinu tamního personálu jsem znal, tenkrát však na zahrádce obsluhovala neznámá, asi čtyřicetiletá servírka. Posezení se trochu protáhlo, každý z nás vypil průměrně 5 různých piv. Měli tenkrát na čepu asi 4 druhy. Servírka, které se prozatím pracoviště naplnilo začala ve stresu zmatkovat. Pletla si objednávky a přinášela nám jídla a nápoje, které jsme si neobjednali. Ačkoliv jsme se snažili situaci odlehčit svou bodrostí, obsluha se stávala čím dál nepříjemnější. Nakonec došlo k placení. Servírku nejprve obtěžovalo, že chceme platit každý zvlášť.

Platil jsem jako poslední a nechal číšnici symbolické spropitné. Přitom se mi dvacetikoruna zakutálela pod stůl. Chystal jsem se ji zvednout, nebo vytáhnout z peněženky jinou, ale servírka otráveně pravila:

„Jen to nechte tak. Já si to potom zvednu..“

Dopili jsme zbytky svých půllitrů a se zkaženou náladou jsme se zvedli od stolů. Když jsme odešli od zahrádky asi deset metrů vyběhla za námi rozlícená číšnice s křikem, co jsme si to dovolili si tu dvacetikorunu ze země odnést. To už bylo dost i na mne. Chystal jsem se zpátky do podniku, kde jsem si chtěl popovídat z manažérem. Byla však neděle a kolegové mne uklidňovali, abychom si šli spravit chuť někam jinam.

Hned druhý den jsem do štramberského pivovaru poslal mailem stížnost, na kterou však nebylo nikterak reagováno. Frustrace se mne držela poměrně dlouho a já onu provozovnu navštívil až po devíti letech, kdy tam s největší pravděpodobností už pivo vařit přestali.

Tolik k mé jedné negativní zkušenosti se štramberskou obsluhou.

Jazykový koutek

Dnešní šílená doba motivuje lidi používat výrazy, které běžně ze svého slovníku příliš nevyužívají. K radosti bolševických pohrobků nám zase natahují na hranici ostnaté dráty a dle predikcí jistého náměstka nám bude možná zakázáno dva roky cestovat. Tak si alespoň cvičně zkusme nějaké tendenční slovíčka přeložit do angličtiny. Celý příspěvek