Thajská kuřecí polévka

Dlouho jsem o tomto pokrmu přemýšlel. V samotném Thajsku jsem ji naposledy jedl zhruba před 20 lety. Pak jsem si ji párkrát objednal v thajských restauracích v Evropě.

Proč ta polévka zrovna tak chutná? Je pikantní, příjemně voní a je vkusně nakyslá. Nakonec jsem si zkusil uvařit ji doma. A docela se mi to povedlo!

Suroviny: (zhruba pro 4 osoby)

cca 150 g kuřecích řízků

Jeden celý pórek

Pár gramů čerstvého zázvoru

Čerstvá petrželová nať

Jedna větší mrkev

Sůl

Anýz

Chilli

Sójová omáčka

Pár stébel citronové trávy nebo několik koleček citrónu

Postup:

Kuřecí řízky nakrájené na kostičky prudce osmažíme s částí na kolečka nakrájeného pórku a nasekaným zázvorem. Přidáme chilli a mletý anýz. Když je maso osmahnuté, zalijeme vodou, osolíme, dodáme sójovou omáčku (může být i sladká), na kolečka nakrájenou mrkev, zbytek pórku a vaříme. V průběhu vaření zasypeme čerstvou petrželkou a přidáme kolečka citrónu.

Asi po půl hodině můžeme podávat s vařenou rýží.

Tak podobně chutná polévka v Thajsku. Dle chuti možno zjemnit kokosovým mlékem. Nejlépe k onomu pokrmu chutná pivo Singha, které mívalo ještě v druhé polovině 90. let plných 40 jednotek hořkosti.

 

Šurany po 20 letech

V roce 1999 se české pivovarnictví nalézalo v dílčí krizi. Po euforii počátku 90. let začal zase zlověstný útlum.

Mnohé nově vzniklé minipivovary po krátké době krachovaly, regionální pivovary byly uzavírány, na naši pivní scénu začal pronikat zahraniční kapitál.

Potom není divu, že v tomto roce jsem pozval svého britského pivního kamaráda Marka raději na Slovensko. V novém pivovárku v Levicích jsme ochutnali místní 10°a 12°. Pak jsme se přesunuli do nedalekých Šuran. Pivo se tenkrát jmenovalo Amadeus a já si vzpomínám, že mi docela chutnalo.

Po 20 letech vystupuji z vlaku ve stanici Šurany. Cestu do pivovaru si již moc nepamatuji a tak se ptám místních obyvatel. Šurané jsou o poznání vstřícnější nežli sousední Novozámčané, avšak v podstatě jsou to stejní ignoranti. Skoro nikdo nic neví. Někteří místní občané dokonce o pivovaru Amadeus nic neslyšeli. A prý neznají ani Komenského ulici. Nakonec jsem naštěstí do pivovaru ve zdraví dorazil.

Jestliže jsem očekával od prostor Amadea po 20 letech nějaký posun směrem k lepšímu, byl jsem docela zklamán. Podnik vypadal, že od roku 1999 docela chátrá. Dřevěná bouda je pro nenáročné hosty, kterým jde především o degustační zážitek celkem útulná, v době mé přítomnosti se v interiéru nalézal pouze jediný host – podle všeho kamarád výčepního, kterého jsem zde nejspíš potkal už před 20 lety. Na čepu světlé a tmavé. Toalety plně ve stylu 80. let. Chyběly jen krápníky u stropu.

Světlý ležák nebyl žádný zázrak. Nabízel však jistou osobitost, která přesně dělá šuranské pivo tím pravým šuranským. Trochu klasika, trochu Balkán. Ale osvěží. V doznívání jsem jasně cítil pachuť cigaretového popela. Pro školené snoby neodpustitelná senzorická chyba, pro mne však lokální fenomén. Nakuřované přitom nebylo. Prostě někdy to tak vyjde…

Tmavé bohužel nebylo z produkce Amadea, nýbrž z Topvaru ve Velkom Šariši. Je tristní, že v současnosti na Slovensku zůstaly jen 4 průmyslové pivovary.

Kupuji ještě petku. Na prodej nejsou žádné nálepky ani pivní tácky. Po chvíli se zděšením zjišťuji, že mi pán výčapný točí pivo do PET láhve přímo z pípy! Už je mi blbé ho zarazit. Když odcházím dozvídám se pozitivní fakt, že knajpa je otevřena denně od 10 hodin. Jen škoda, že ji tady nikdo nezná….

Petku ukládám ke kamarádce do lednice. Ještě večer ji testuje. Já se na inspekční ochutnávku dostavuji až druhý den ráno. Očekávám slovenskou kozu, avšak mile mne překvapí, že pivo má stále slušný říz a originální chuť.

Slováci se pivovarnickému řemeslu stále učí. Možná, že jim to jde pomalu, ale mi se to zdá celkem půvabné…

 

Termální lázně

Letos byla má manželka nekompromisní. Žádná společná pivní mise. Chci jet do termálních lázní!

Dobrá tedy. I letos popluji do Budapešti, kde se zdržím vždy několik dní. Můžeme se domluvit a do některých světoznámých termálů zajít.

Avšak manželka měla přesně vybranou lokalitu. Chce do slovenské Podhájské. Jednak už tam párkrát byla (a asi se jí tam líbilo) a navíc tam bydlí v sousední Radavě její dlouholetá kamarádka. Osobně vodu bez ohledu na její momentální teplotu moc nemusím. Představa skoro čtyř dnů s pouhým sporadickým přístupem k pivu mne dost děsila. Ale plán byl již stanoven.

V hotelu Energy mají tzv. lázně Římské. Vypadá to tam jako v antice. Bazén je venkovní, ale krytý. Přesto byla toho večera teplota kolem 5 stupňů. Bál jsem se zápalu plic a chvíli se bránil. Byl jsem však přemožen a vyhnán do horké minerální vody. Ta měla skoro 40°. Za chvíli jsem se však teplotně osmělil a zvykl si. Všude kolem pára, postavy spolukoupajících jsem vnímal jen jako zamlžené siluety. Voda byla horká a slaná. Kousek vedle jacísi rekreanti vyřvávali slovácké lidové písně převážně o vínu. Alkohol byl však v prostorách lázní zakázán.

Druhý den jsme navštívili místní aquapark. Prostory nepoměrně větší se spoustou atrakcí. Vířivé bazény, masírující vodopády. Ale hlavně bar s pivem. Vykločil jsem čiperně z vody a dal si jednoho točeného Zlatého bažanta z bezpečnostních důvodů natočeného do plastikového pohárku. Od té doby, co podnik (a vlastně většinu tehdejších průmyslových pivovarů) uchvátil koncern Heineken, chuť tohoto onehdy nejlepšího slovenského piva šla přímo do hajzlu. Načepováno bylo slušně, ale s tím, co se vařilo v Hurbanovu ještě v 80. letech nemělo nic společného.

Ráno v Radavě při cestě pro rohlíky jsem objevil místní krčmu otevřenou denně už od 9 ráno. Corgoň 10°byla voda. Stejně tak jako ve vedlejším podniku, kde se aktivně kouřilo. Slováci jsou prozatím stále ještě na nižším vývojovém stupni.

V potravinách jsem si koupil vyheňskou 8° Gazda. Z doposud ochutnaných značek byl tento výrobek Steigeru i přes svou vodnatou a jistou slovenskou (historickou) uniformitu asi nejchutnější. Tak nějak chutnávala před 30 – 40 letech obecně skoro všechna slovenská piva. Od největších sraček jako byl Šariš nebo Martinský Zdroj, přes Bytču až po o poznání chutnější Topvar. Taková neušlechtilá, celkem až přisprostlá chuť. Český pivař se ušklíbal, v dnešní době chuťové sterility se však snaží objevovat alespoň fragmenty hodnot….

Lázně jsou fajn, ale je třeba něco vymyslet. Žízeň je docela akutní…