Na naší lodi je v těžké převaze posádka z balkánských zemí. Jedná se převážně o bývalou Jugoslávii, Bulharsko a Rumunsko. Lidé jsou to velice živelní a někdy s nimi bývá obtížné vyjít. Jak se mi na jedné straně líbí exotická hudba, po několika měsících intenzivního nedobrovolného poslechu už nemohu to včelínové kvílení vystát.

Navíc tyto země nemají ještě uspokojivou pivní kulturu, tak je obtížné se s nimi o čemkoliv bavit. Podle toho vypadá i jejich výběr pivních značek. Prostě chlastají, co jim přijde pod jazyk.

Nedávno jsem však zaregistroval pozitivní změnu. V posadkové lednici se začala objevovat zajímavá a pitelná piva. Začalo to s Leffe, pak jsem spatřil nějaké německé pšenice a dokonce i kartónek s trappistickým Westmalle.

Včera večer si v naší jídelně čtyři Srbové dokonce narazili pětilitrový soudek s lokálním německým pivem Cusanus. Tuto značku znám dobře, v bernkastelskèm minipivovaru Alte Banhof jsem několikrát byl a musím konstatovat, že nepatřím k mým nejoblíbenějším. Přesto po práci ve společnosti srbských kolegů přišlo i tohle pivo celkem k chuti.

Toto jsou, bohužel prozatím pouze ojedinělé incidenty. Většina Balkánců stále popíjí Heineken nebo Beck‘ s a patrioticky se pídí po nepitelném Jelenovi. A Severní Makedonec Radovan Filipovski si dokonce oblíbil mexickou Coronu.

Lev nebo tygr jsou jako kočkovité šelmy symbolem síly. Proto se podle nich jmenují nejrůznější piva.

Korporace Lion Nathan, singapurský Tiger, thajský Singha nebo i náš královéhradecký Lev. V Německu je zase populární Lövenbräu.

Ten nejhlavnější Lövenbräu se vaří již po staletí v Mnichově. Je to jeden z nejznámějších bavorských pivovarů. Nesmí rovněž chybět na žádném Oktoberfestu. V současnosti se však bohužel jedná o velkokapacitní pivovar průmyslový.

V roce 1993 jsem procházel švýcarským Curychem a míjel jsem obligátní loga místních značek jako Feldschlosschen, Schützengarten, Kardinal nebo Kalenda. V nějaké vedlejší čtvrti jsem však náhle objevil logo pivovaru Lövenbräu. Graficky však bylo vyvedené poněkud jinak a navíc myslím, ze v červené barvě. Byl to Lövenbräu švýcarský.

Další lvi pivo pochází z pohraničního městečka Passau. Oficiálně se jmenuje Passauer Lövenbräu a je zřejmě ze všech tří legálních místních pivovarů ten nejkvalitnější. Hackelberg skoro není k pití a o moc lepší není ani Innstadt.

Mám dojem, že jakýsi lokální Lövenbräu se vaří i v okolí franckého Bamberku.

Včera v německé dědině Riol jsem v hotelové restauraci objevil opět jiný Lövenbräu – tentokrát inzerovaný jako Bier für Trier. Podle internetu se v onom historické městě žádný takový pivovar nevyskytuje, takže kdoví odkud to pivo pochází. Chuťově určitě žádný zázrak, ale líbí se mi jeho logo.

Teď mne napadlo, ze i Stalinův úhlavní nepřítel Trockij byl vlastně taky Lev.

Zní to jako titulek z bulváru, ale jde o prosté vzpomínání na nedávno zesnulého člověka.

Když jsem se v roce 1962 narodil, tenkrát 23 letý Karel Gott se začal objevovat na veřejnosti. Byl ho plný rozhlas po drátě a později i TV. V 60. letech měla vůbec hudba magickou energii a já si na písně z oné éry pamatuji dodnes.

Následující dekáda již byla očividně normalizační. Gotta bylo všude čím dál více, vedle své popové kantilény se snažil i o operu (Rossini) nebo i bigbít (Omega, Gary Glitter). Vzpomínám na jeho.tehdejší velkých hit Kávu si osladím, při jehož vlastní klavírní interpretaci jsem použil jednu ze svých prvých mimotonálních dominant. Karlovy každoroční TV výstupy těsně před silvestrovskou půlnocí už však začínaly být trapné.

Pak přišlo období vzdoru..V 17 letech jsem měl jasnou představu o kulturních hodnotách a příslušné estetice a Gotta jsem odsoudil jako nenapravitelného nositele komerce. Ještě více jsem nenáviděl nasládlého Felixe Slováčka, úlisného Štaidla a vlnící se „tři grácie“ (Zelenková, Kahovcová, Gerlová). Svými názory jsem se nikterak netajil a zejména jsem poukazoval na jeden povedený TV záznam z Gottova koncertu ve Slaném, kde byli snad všichni ožralí včetně zvukařů, neustále pískaly mikrofony, kapela zněla jak z kýblu a všichni působili falešně včetně samotného Mistra.

V 80. letech nenávist pominula a já se.přestal o Slavíka zajímat. Jen jsem mu občas vyčítal, že za tak těžké prachy zpívá na playback.

O lidské strance onoho umělce jsem začal přemýšlet až později. Plamennou probolševickou řeč na srazu.Anticharty mu nikdo neodpáře. Neberu argumenty, že tenkrát musel. Stačilo se vymluvit na hlasovou indispozici. Karel Gott tenkrát živil celý neslavný Pragokoncert a určitě by mu nepozastavili činnost. Takhle to však bylo jednodušší a nikdo tehdy nevěděl, že se za.13 let všechno změní.

Hned po „revoluci“ věnoval Gott 50 000 západních marek jakési naší dětské nemocnici. Jako by si kupoval odpustky. Počátkem 90. let mnozí tehdejší normalizační umělci zmizeli ze scény. Někteří naštěstí navždy, jiní se časem vrátili, aby mohli škodit i v jiném režimu. Karel Gott po celou dobu zůstal jako jakýsi symbol jistoty a národní identity. Já mu nakonec nejvíce vyčítám, že se dal dohromady s reálným gaunerem F. Janečkem (GoJa).

Jak se pravdivě říká – o mrtvých jen dobře. Takže Karle, díky za Lady.Carneval, Lásku Bláznivou, Bludného Holanďana, nebo Ma Belle Ami. Dnes si jako vzpomínku na tebe dám nějaké německé pivo. Dokonce se říká, že jsi byl v Reichu slavnější než u nás…..

V Bonnu jsem zakoupil pro mne do té doby neznámého Kölsche.

Byl v půllitrové láhvi a nenašel jsem jej v supermarketu, nýbrž v malém krámku, kde prodávala černoška ve středním věku. Vedle němčiny hovořila do telefonu i francouzsky a určitě ovládala i nějaký ten domorodý jazyk jako Hausa nebo Ga. Je to jeden z mála případů, kdy se na emigraci dívám pozitivně. V podobných krámcích bývá v pivech výběr a navíc mívají otevřeno i v neděli, kdy v celém Německu chcípnul příslovečný pes (der Hund).

Kölsch měl poněkud krkolomný název – Schreckenskammer a pochopitelně byl uvařen v samotném Kolíně nad Rýnem. Jak tak posledních pár let sbírám zkušenosti, docházím k přesvědčení, že v onom městě bude přece jen nakonec těch pivovarů hodně přes dvacet.

Schreckenskammer uvádí na etiketě jako rok založení letopočet 1441. Zajímalo by mne, jak to pivo tenkrát chutnalo. Kölsch jako pivní styl zas tak starý sám o sobě není.

Kolínský předpisově vychlazený lahváč chutnal tak, jak jsem od něj očekával. Tento styl si na nic nehraje, hodně Kölschů je chuťově dosti podobných, avšak, alespoň mi vždy přijde k chuti.

Včera opět v Bonnu jsem dostal na Kölsche vyloženě chuť. Slibný podnik inzerující jakýsi Zumft otevíral bohužel až večer, tak jsem uvažoval vystoupit do dalšího, kde byl na čepu Peters. Hospůdka vypadala německy, avšak uvnitř bylo podezřele hnědo. Tam bych se asi příliš bezpečně necítil. Možná už příští rok odtamtud pivo zmizí a budou tam vařit halal.

Tak jsem nakonec zakotvil v rohovém baru mezi árijskými Němci, kde jsem popíjel Kölsch s tematickým názvem Sion. Ty dvoudecky jsou vážně roztomilé. A ten Kolín určitě stojí za to pořádně prozkoumat….

Takto kostrbatě se jmenuje další neprozkoumaný minipivovar v.Nijmegenu.

Adresa je Waalbandijk 14 A. Vyzbrojen mapkou města a googlem jsem vyrazil na výzvědnou výpravu.

Už když jsem opustil prostory říčního přístavu pochopil jsem, že to nebude tak jednoduché. Byl jsem nucen ptát se místních obyvatel. Nakonec jsem byl na Waalbandijk nasměrován,.avšak na pivovar to po cestě vůbec nevypadalo. Frekventovaná cyklostezka podél ramena řeky se nezdála, že by vedla k nějakému pohostinnému místu. Navíc nudné činžovní domy měly popisná čísla kolem 150. Jak teda mohu nalézt 14 A?

Již jsem to chtěl vzdát, ale ještě jednou jsem kontaktoval google. Mapka byla dosti nepřehledná, avšak našel jsem opěrný bod. Jakési postmodernistické monstrózní centrum Honig. Na stránkách beerme.com jsem dokonce vyčetl, že na stejné ulici sídlí ještě jeden pivovar – Katjelam. To by byl úlovek! Vyrazil jsem k nevzhlednému cíli.

Centrum Honig byla původně nejspíš rozlehlá průmyslová budova. Teď se v celém komplexu nachází množství nejrůznějších firem. Podle vyvěšeného plánku jsem prolezl pár kanceláří a opět jsem si připadal jak v Procesu Franze Kafky. Nakonec jsem podnik s názvem Oersoep Stoop Food and drinks našel. Samozřejmě, že ačkoliv internet tvrdil, že je otevřeno každý den od 14 hodin, otvírali až v 16. A abych měl zkaženou radost úplně, dozvěděl jsem se, ze ten druhý podnik funguje pouze v pátek večer.

Jaké zklamaní! Nic naplat. Je třeba se vrátit na loď Žíznivý. Heinekena po cestě pít nebudu!

Příběh má naštěstí happy end. Na místním historickém náměstí jsem v Radničním sklípku našel vytoužený Oersoep v jeho svrchně kvašené a 9% silné formě – Sexy Motherbocker. Byl vskutku chutný a ukončil uspokojivě den plný hledání

Konečně jsem realizoval svůj plán ochutnat nějaká jiná trappistická piva.

Restaurace Elfde Gebod v Antverpách byla v sobotu otevřená jen ze dvou třetin. Půl zahrádky bylo uzavřeno. Je přece jen polovina října.

Zevnitř vypadá hospoda zajímavě. Jen těch svatých sošek různých velikostí je tam můj vkus trochu moc. Našel jsem snad poslední volný stolek. Obsluhu tvořilo asi pět mladých lidí, z nichž někteří vypadali, že jsou to studenti na brigádě.

U každého ze stolů byl instalován běžný tablet, který sloužil k objednávce. Nabídka byla naštěstí v angličtině, přesto jsem měl zpočátku s obsluhou technologie problémy. Bez brýlí na čtení jsem špatně viděl, dotykový display byl velice senzitivní. Našel jsem rubriku Beers from Monks, a pak jsem si holandského Trappistu Zundert objednal hned.čtyřikrát. Naštěstí jsem objednávku nerealizoval a následně mi pomohla servírka.

Zundert.8% byl chutný, ale kdyby mi někdo namluvil, že piji Orval či Chimay, asi bych tomu uvěřil.

Přemýšlel jsem o dalším omezení lidského faktoru. Číšník už nepřijde, nepozdraví hosta, jen mu v konečné fázi přinese digitálně objednané pivo a pak jej napůl analogově zkásne. A mi ani nepřišlo, že by se proces nějak zvlášť urychlil.

Již rutinovaně jsem si tabletem počítačově objednal kuriózní trappistické pivo Spencer z USA. Čekal jsem na něj přes deset minut. Nakonec jsem digitální objednávku opět analogicky urgoval. A vznikl informační šum. Zatímco jedna ze servírek mi tvrdila, že Spencer již není na skladě, druhá mi jej bez problémů přinesla. A samotný tablet předstíral, že se jej to netýká.

Spencer měl jen 5,8% alc.,čili jeho chuť byla osvěžující a pivo nebylo tak těžké. Na závěr jsem si naplánoval trappistickou perlu – pivo z belgického klášterního pivovárku Westvleteren. O této znacce kolují celé legendy. Pivo se v tomto klášteře začalo vařit v roce 1838  a dodnes je jeho výroba přísně limitována. Dokonce jsem četl, že roční výstav Westvleteren je pouhých 4000 hl a pivo je možno zakoupit v místní klášterní prodejně. A limit je prý jedna basa na auto. Teď už chápu, že v tom bude nějaká levárna a že v podniku, který je na Belgii cenově celkem lidový stojí třetinka Wesvleteren 17.50 Eur. Jeho slabší verze má stejný obsah alkoholu jako Spener, ale připadá mi více sycená. Westvleteren 12% je prý hodnoceno jako „nejlepší pivo na světě“ (jako u nás před pár lety pšeničný Primátor), ochutnal bych jej také, ale nechávám to na příště. K tomu ještě budu degustovat obdobné moky z Francie a Itálie.

Tak.nějak přežívá Trappista v digitálním věku.I

Vzpomínám si na dekorace nad postelí v mém pokoji v bytě mých rodičů.

Nějaké plakáty ze Světa motorů, fotografie Jona Lorda a pár plechovek a flašek od zahraničních piv. Pamatuji Moretti, DAB, Burton a láhev s pestrobarevnou etiketou německé značky Rothaus Tannen Zäpfle.

Za posledních pár let jsem v Německu na toto pivo několikrát narazil. Včera jsem neodolal a jeden kousek si koupil. Celkem hořký a osvěžující zážitek. Chtěl jsem se o této značce něco více dozvědět, tak jsem použil internet.

Pivovar Rothaus byl založen už v roce 1791 ve městě Grafenhausen a na svou dobu docela prosperoval. Největším konkurentem se pro něj stal pivovar Fürstenberg založený v roce 1922. Je zajímavé, že po různých peripetiích skončil Rothaus v majetku státu, přesněji řečeno spolkové země Baden Würtenberg. Jedná se o docela velký průmyslový podnik. Před časem jeho výstav dokonce překročil milion hl.

Dnes vaří asi 790 000 hl ročně. Podle informací pilsnery, tmavé, pšenici, žádné zvláštní speciály.

Jestliže někde na tento nápadný lahváč narazíte, klidně si jej kupte a vypijte. Je to takový lepší německý průměr.

Toto jsou názvy dvou pivovarů, které se prozatím nalézají na území  Sýrie.

Nemám ověřené, zdali tyto zmíněné provozovny i nadále vaří pivo. Těžce zkoušená země se zmítá v divokých válečných konfliktech už mnoho let. Teď ji devastují Turci – tupý národ, který rezignoval na odkaz otce Turků Kemala Atatürka a který neumí uvařit ani pořádné pivo (ten jejich pilsner Efes není k pití).

Jeden z pivovarů se údajně nacházím ve městě Aleppo, kde bylo před několika lety vybombardováno asi dvacet nemocnic a druhý snad v samotném městě Damašku. Vzpomínám, že asi před 15 lety nabízela CSA víkendové pobyty v oné, v té době prosperující destinaci. Bohužel jsem se tam nestačil zajet podivat dříve než nějací piloti s pitomých rozkazů.

USA opět zradily své účelové spojence, ale Donald má pravdu. Sobečtí a sebestřední Kurdové skutečně nepomohli Američanům při invazi v Normandii a dokonce ani v kruté válce Severu proti jihu. To je jako by mne můj vlastní otec viděl krvácet a nepomohl mi s argumentem, že ani já jsem mu nikterak nepomohl, když měl.svůj první srdeční infarkt. Zapomněl by však zmínit, že jsem měl tenkrát deset let a zrovna v té době jsem se nalézal v pionýrském táboře v Kunčicích pod Ondřejníkem.

Přál bych si někdy ochutnat pravé syrské pivo, třeba zrovna ke smaženému sýru.

Konec obelisku.

Nevím, proč se mi ty vlámské názvy tak špatně pamatují. V tomto případě se jedná o snad původně klášterní pivo (Biere d‘ Abbey), které v současnosti vyrábí belgický koncern Duvel.

Během let jsem Maredsous v evropských hospodách občas vídal. Nejvíce pochopitelně v samotné Belgii a Holandsku. Jednou.jsem se s ním dokonce setkal ve španělské La Coruñi, avšak v dotyčné knajpě bylo na čepu současně též místní nepasterované pivo Cerveza Galicia, takže jsem Maredsous opět neokusil.

Zakoupil jsem je nedávno ve francouzském supermarketu. Sektový uzávěr, těžká masivní láhev. Plných 10% alkoholu.

Zatímco alsaský Wendelinus z pivovaru Meteor ve stejném balení byl celkem snesitelný, vlámský silák spíše nahrazoval dřevěnou palici, která vás šetrně praští do hlavy, aby se vám lépe spalo. Hutná neproniknutelná chuť, která vás nepustí k žádným výraznějším chuťovým nuancím, a díky své výživnosti mok též asertivně demonstruje svou etylalkoholickou složku. Raději jsem ani nemyslel na to, jak mi na noc stoupl krevní cukr. Třičtvrtě litru je prostě moc.

Jak vždycky říkám: Běžné pivo po celý den, silné dezertní jen na chuť.

Pamatuji, jak v 80. letech v ostravské pivnici.U Rady roznášeli po lokále chleby s tvarůžky. Kus zhruba za tři koruny.

Vůně našeho klasického sýru bez tuku se linula už z kuchyně. Olomoucké, přesněji loštické tvarůžky se nakládaly, kořenily a nejlepší prý bývaly, když samy chodily.

Pak přišla zkázonosná EU a pro naši pochutinu doba temna. Stejně jako se z našeho rumu stal tuzemák a ohroženo bylo i nevinné pomazánkové máslo, tvarůžky se byly schopny zachránit jen tím, že skoro přestaly charakteristicky smrděl.

I dnes je vhodné v knajpě tuto chuťovku k pivu zakousnout, ale není to už ono.

Ač se to může zdát zvláštní, podobný sýr se vyrábí i v sousedním Německu. Jmenuje se Harzer Kässe – název, který mi nejvíce připomíná někdejší mládežnickou organizaci v Polsku. V supermarketu měli v tomto artiklu celkem výběr, zajímavá byla i cena, když 120 gramů vyšlo  v přepočtu na necelých 30 Kč. Řekl bych levnější než u nás.

Harzer přišel docela k chuti a osobně bych mezi ním a výrobkem z Loštic rozdíl nepoznal. S chutí jsem jej spláchl tmavým nefiltrem Machern Dunkel.

Opět jsme se přiblížili té správné Evropě na úkor vlastní národní identity.