Akce Volba sládků, kterou každý kalendářní měsíc uskutečňuje česká odnož firmy Asahi vařením pro giganty netradičních pivních speciálů mne skoro nikdy příliš nenadchne. Celý příspěvek →

Bývaly to slavné časy přední porubské restaurace Slovan. Rozmáchlý styl budovatelských 50. let. Na svou dobu docela luxusní prostorná restaurace, která však bývala i cenově dostupná, že do ní na oběd chodívaly o nedělích celé rodiny. Celý příspěvek →

Minulou neděli jsem po sobotní inaugurační návštěvě Psích kusů byl rozhodnut pivně i finančně odpočívat. To bych se ale nesměl podívat na stránky Kurník šopy… Celý příspěvek →

Minulou sobotu jsem vyrazil na svou kondiční procházku pod záštitou pivovaru Rohan. Celý příspěvek →

Tak se ostravští pivaři konečně dočkali. Agilní svrchní pivovárek Hoppy Dog má konečně svou hospodu. Celý příspěvek →

Vtipy o blondýnách se mi moc nelíbí, neboť již od dětství mám pro plavovlásky slabost. A co když se tak jmenuje samotné pivo? Celý příspěvek →

Pálivé pivo je trochu extrém. Nicméně po něm příležitostně sáhnu.

Ostravskou klasikou chilli piva je hobitovský speciál Fire Dog. Qásek jej vaří snad už 10 let. Ne vždy je utrefeno množství ostré složky – v tomto případě údajně někdy i skutečných chilli papriček, případně extraktu. Během historie Fire Dogu někdy pivo nepálí skoro vůbec, někdy až moc.

Práh pálivosti se u osob samozřejmě dosti liší. Pro někoho je „ostrý“ guláš kořeněný málo, někdo není schopen porci sníst. Osobně u chilli piva mám rád, když je vedle pálivosti feferonkami i trochu cítit. Tento můj požadavek plnilo speciální pivko ve vídeňském Siebensternu.

V přívozské Kurník Šopě jsem se setkal se zajímavým mokem. Produkt z vítkovického Hoppy Dogu se jmenuje Black Dog Down, což je s největší pravděpodobností parafráze na americký film Black Hawk Down líčící události v Somálsku v roce 1993, kdy dostali v Africe diverzní američtí žoldáci od nasraných domorodců řádně na držku. Jedná se o tmavou ipu s chilli papričkami. Opět podotýkám, že jakkoliv mne současné přechmelené ipy nudí a snažím se jim vyhýbat, tento pivní styl v tmavé formě je pro mne nejen přijatelný, ale i celkem chutný. Chmelovitost v kombinaci s jistou pražeností a jemným karamelem mi docela vyhovuje. V případě produktu z Hoppy Dogu mi toto pivo nejvíce připomínalo polosuchý stout. Možná jeho americkou verzi. Peprnost truňku se počíná projevovat krátce po odhalení primárního chuťového plánu. A samozřejmě Black Dog Down má úsečný a ostrý ocásek. Dlouhé doznívání zejména zásluhou chilli složky. Výživné a chuťově nekompromisní pivko hřeje a lehoučce pálí v krku ještě dobrých pár minut po konzumaci.

Chilli piva patří nesporně k ochuceným druhům, které mám i přes svůj konzervatismu docela rád. Zvláště v případě, kdy se povedou tak, jako to z Vítkovic.

Ani jsem nezaregistroval, že v Brně vaří další minipivovar. Celý příspěvek →

Z Velkých Losin do Zábřehu na Moravě to už šlo vlakem hladce. Těšil jsem se na další pivovárek. Hledal jsem si na internetu adresu. Nakonec jsem však ke své radosti zjistil, že nemusím z nádraží vůbec daleko. Celý příspěvek →

Jak je krásné, že v bývalé jesenické pivní pustině se dnes nalézá hned několik pivovárků blízko sebe.

Z Vikýřovic jede vlak přímo do Velkých Losin. Bohužel mi na zastávce nezastavil. Dle instrukcí jsem na něj měl zamávat, možná si mu lehnout do cesty.

Další spoj jsem již nenechal náhodě a pěšky dorazil do blízkého Šumperku. Tam jsem stihl v nádražním bufetu ještě jednu malou Litovel.

Minipivovar Zlosin se nenalézá přímo v obci. Je nutno projít lázeňským parkem. Tam jsem potkal firemní dodávku. Ochotný šofér mne do pivovaru svezl a během krátké cesty mi povídal o svém mateřském podniku. Zlosin funguje poměrně krátce, snaží se však rozšiřovat výrobu. Největším odbytištěm je prozatím samotný region a též pár podniků v Brně.

Zlosinova restaurace mne docela zklamala. Podle legendy a loga odkazujících nejvíce na čarodějnické procesy konce 17. století jsem očekával něco jako stylovou středověko-novovějou knajpu. V realitě to je typická jídelna někdejší zotavovny ROH nebo lázní. Všechno hranaté s ostrými úhly. Typické dřevěné obložení z 60. a 70. let. Na place dvě ženy a jedno asi tříleté dítě, které rozjíveně pobíhalo po ploše hospody. Tak si zajisté útulné hospodské prostředí nepředstavuji. Pivo jsem si však tímto dojmem znechutit nenechal. A opět. 11°ležák chutný a osobitý. Oproti Jirsákovi možná méně hutný a hořký, avšak i tak oplýval velice příjemnou chutí a doslova se pil sám. Polotmavá 12°už tak osobitá nebyla. Měla nižší hořkost a nezbytné stopy karamelu. Opravdu málokdy u nás narazím na polotmavé, které „razí“.

Vynechal jsem ipu a dal si přímo 12°stouta. Ten byl suchý, avšak robustní a při jeho pití jsem v duchu viděl zelené irské pastviny. Slušná práce na lázeňské městečko v Jeseníkách. Jen kdyby ten malý klučina tu tolik neřádil.

Na závěr mi řidič daroval jeden 0,75 l lahváček sebou. Je to radost navštěvovat tyto pivní svatostánky. Takže vzhůru do Zábřehu. Eskymo Welzl čeká….