Nice try!

Volně přeložené anglické pořekadlo jako „pěkný pokus“ má trochu pejorativní charakter. Popisuje spíše situaci, když se někdo pokouší někoho obalamutit či podvést, avšak jeho pokus je odhalen.

Starobrno bývala celkem sračka už před nástupem velkého Heinekena. Ani od této doby se nic podstatného nezměnilo. Masová produkce, chuť aby neurazila a nic zvláštního nebo zapamatovatelného. Když však tak přemýšlím napadá mne, že pro mne je vlastně i Starobrno pivem s příběhem. V dubnu jsem se tímto 10° pivem zduřil přímo na 4. nástupišti brněnského hlavního nádraží, kde jsem u stánku až do 23. hodiny polknul asi 9 kusů. Následně jsem na kolejích VŠ v Kohoutovicích pozvracel důkladně celý jeden studentský pokoj s příslušenstvím, čehož následkem bylo vyloučení dotyčných pohostinných studentů z tohoto ubytovacího zařízení.

Jak už to v posledních minimálně 10 letech bývá, občas se nějaký moloch rozhodne vyjít vstříc konzumentské obci a pokusí se uvařit nějaký speciál. Občas se to částečně i podaří, ovšem většinou se jedná o propadák, který uvařený ve velkém objemu je třeba za každou cenu prodat.

Dva starobrněnské speciály jsem objevil v Tescu v plechovkové formě. Již tato verze vzbuzuje určitou nedůvěru. Pivař by uvítal spíše poctivého lahváče, leč realita byla právě taková.

India Pale Lager je současná móda. Myslím, že je určena zejména pro konzervativní přívržence ležáků. Pivo je sice vykvašeno spodně, leč americké odrůdy speciálně šlechtěných chmelů dodávají výrobku charakteristické ipové nebo dokonce apové aróma. Při téhle podobě má i trénovaný pivopij trochu problém přes sytou chmelovarovou clonu rozeznat ležákovskou sladovost či harmonicky doznívající chlebovitost a na druhé straně mu může chybět i ejlovská lehká ovocnost. Zkrátka hybrid, který chutná prakticky jako IPA.

V případě IPL vyrobeném ve Starobrnu se však tento fenomén příliš neprosadil. Vlezlá chmelová vůně byla detektovatelná pouze okrajově, asi tak, aby se neřeklo (ono se stejně řekne). Celkový dojem byla neskrývaná průmyslovost, ovšem přece jen trochu ozvláštněná zmíněným, na Starobrno nezvyklým aromatem.

Od apy vyrobené ve stejné fabrice jsem očekával totéž, ale nakonec jsem shledal, že tento výrobek je podstatně méně chuťově výrazný. Žádná chmelová bomba, avšak na druhé straně ani žádná příjemná decentnost. Prostě velkovývařová verze řemeslného stylu. Na druhé straně na žízeň dobré a v žádném případě nechci nikoho odradit od koupě.

Degustační zážitek nic moc, ale alespoň si člověk rozšíří obzor.

Ostravský Krýgl

Minulou sobotu se konala v Ostravě na slezské straně řeky Ostravice pivní akce s Názvem Ostravský Krýgl.

Cílem pořadatelů bylo údajně přiblížit regionální minipivovary širší obci spotřebitelů, ale hlavní podle mne bylo, že se v této šílené době konečně něco dělo.

Zapomněl jsem si vzít vlastní sklo, ale stále pamatuji na obdobnou, leč větší hlučínskou akci u jezera, když mi u jednoho stánku odmítli z bezpečnostních důvodů do přinesené skleničky pivo natočit s vysvětlením, že počet osob na akci přesahuje jakýsi limit. Zajímalo by mne, zdali má tato šikana oporu v zákoně nebo se jedná jen o zvůli onoho stánkaře, stejně jako nám – dětem na letním táboře odmítli v roce 1973 v jedné hospodě v Beskydech prodat kofolu, neboť prý obsahuje pro mládež nevhodný kofein.

Od 16 hodin mne čekala ve Výškovicích oslava narozenin, tak jsem se na Slezskou stavil jen na skok. Někteří hosté měli své sklenice, jinak se oproti vratné záloze 50 Kč půjčovaly plastové půllitry.

Zahájil jsem velice chutným ležáčkem z oseckého pivovaru Helf. Věru dobrý začátek a docela vysoká laťka. Polotmavý Paskov přidal trochu sladovosti, ale rovněž se osvědčil. Koníčka vynechávám, rovněž tak Vrabčáka, neboť tato piva jsem popíjel celkem nedávno. Není mi vzácná ani Nachmelená Opice. Tak směřuji alespoň konzumačně na Jižní Moravu. Vedle sebe stojí hned dva stánky z tohoto regionu. V Kyjově jsem před pár lety byl a pivo mi tam chutnalo. Kyjovská 11°je o něco méně výraznější než mé předchozí dva kusy, ale stále kvalitní. Následně si dávám jejich žitnou 10°.

Člověk by si řekl, že se jedná o sezónní speciál, ale ve skutečnosti výčepní žitňák je u Kyjova ve stálé nabídce. O dva dny dříve jsem žitný Sour Ale z Vansdorfu koštoval U Segala. Tam nebyl navzdory názvu příliš nakyslý. Obě piva měla společnou zvláštní hořkost a zakulacené, nepříliš agresivní doznívání. Jako když: polkl jsem, cítím to, ale nemá cenu se v tom již dále šťárat, protože je to pryč. Je nutno se znovu napít! Možná proto žitňáky vypiji tak rychle a mám je rád.

Nakonec jediný pro mne neznámý pivovar Stern z Brna – Komárova. Velký výběr různých speciálů, já si však stejně nakonec dal jejich ležák. Uvařen určitě poctivě, nicméně jsem postrádal osobitost a asertivnější příchuť.

Uvažoval jsem ještě o Hoppy Dogu, ale vidina blízkého obžerství na plánované oslavě nasměrovala mé kroky nakonec přímo k MHD.

Dle mého názoru se jednalo o docela povedenou akci, které přálo i počasí. Líbilo se mi, že jednotlivé stánky obsluhovali přímo zaměstnanci příslušných pivovarů, takže se mohl pivopij i něco zajímavého dozvědět.

Podle informací byly později naplánovány i různé pivní soutěže. Vzpomněl jsem si na jednu, kterou jsem asi před 6 lety v Českých Budějovicích vyhrál (cenou byl vynikající ležák z Dolních Břežan). Coby obyvatel Darkoviček jsem zvítězil v zápolení o tom, kdo na festival dorazil z největší dálky. Pivovarník pan Suzuki z Yokohamy naštěstí nerozuměl česky…..

Boží Dar – Ryžovna

Boží Dar je naše oficiálně nejvýše položená obec, která se nalézá v Krušných Horách v nadmořské výšce 1028 m.n.m.

Když jsem jí na konci roku 1991 projížděl, připadal jsem si jako v německé pohádce. Malebné zasněžené stavby, plno barevných světel a i sáně tažené koňmi.

Má předplacená akční jízdenka ČD měla vypršet 24.8. Ale to by byla škoda, říkal jsem si. Ještě jsem ji náležitě nevyužil! Co tak jet někam daleko. Napadl mne zrovna Boží Dar. Jednak jsem chtěl toto městečko navštívit a navíc tam nedávno vyrostly dva nové minipivovary.

Cesta z Ostravy do Božího Daru je daleká. Nejprve vlakem do Prahy a tam přesednout na rychlík Krušnohor. Vlak přijel na nádraží v Klášterci nad Ohří, kde mne čekal kvůli hustému dešti zrychlený přesun na místní autobusové stanoviště. Pak busem asi půlhodiny do Českých Hamer. Tam jsem očekával přípoj do mé cílové destinace. V autobuse jsem byl sám (kromě šoféra) a cesta do nadmořské výšky 1028 metrů proběhla hladce.

Po ubytování v penzionu Sv. Anna jsem konečně vyrazil na obhlídku města. Pivovarská restaurace Červený vlk stála přímo naproti penzionu, já se však rozhodl zahájit inspekci druhým minipivovarem – Ryžovna.

Na informacích mi stanovili směr a obdarovali mapou. Podle vyjádření tamní pracovnice je to kousek. Opustil jsem území města a následoval směr dřevěné šipky Ryžovna. Shodou okolností jsem se ocitl na Ježíškově stezce určené snad převážně dětem. Když jsem míjel dřevěnou sošku Rákosníčka, napadlo mne přímo do Ryžovny zavolat. Bodrý zaměstnanec provozovny mi prozradil, že z Božího Daru do onoho pivovaru je to celých 7 km a je určitě lepší použít k cestě motorové vozidlo, které jsem bohužel k dispozici neměl. Sdělil mi sice, že petky Ryžovny se prodávají i v lokálním konzumu, ale já již byl připravený na výzvu. Zrychleným přesunem jsem se po asfaltové cestě blížil rozhodně k určenému cíli. Žádný velký provoz, většina projíždějících automobilů vlastnila německé SPZ s kódem ERZ, což potvrzovalo údaje na turistických směrovkách, že hranice se SRN jsou vzdáleny jen několik málo kilometrů.

Žádné silniční cedule s nápisem Ryžovna jsem po cestě neviděl, proto jsem ještě jednou pro jistotu zavolal do cílového pivovaru. Můj navigátor  zpočátku nedokázal podle mých trasových indicií určit mou polohu, vzápětí však konstatoval, že jdu správně.

Ryžovna je naprostá samota, kterou jsem ani nenašel zakreslenou v turistické mapě (možná, že jsem se jen blbě díval). Tvoří ji asi dvě obytná stavení a hospoda, která v neděli zavírala v 17 hodin. Dalších asi 100 metrů směrem k divočině stojí opuštěná budova pivovarské hospody. Naštěstí otevřená. V lokále prodlévalo několik hostů a pár dětí si hrálo se dvěmi roztomilými koťátky. Na čepu osmička, dvanáctka a třináctka. Připadalo mi to jako když jsem v roce 1982 vešel do hospody v Stříbrných Horách a na pípě jsem viděl označené hned tři kohoutky: 8°, 10° a 12° . Pochopitelně, že tekla jen hanušovická desítka. Letos se 8° piva dostala do módy. V horku jsou lehčí a jsou vhodná i pro cyklisty, při trochu dobré vůle i pro děti. Na ceně však neušetříte. V Ryžovně stál půllitr 45, stejně jako 12°.

Nízkostupňové světlé bylo dosti kalné, avšak navzdory svému nízkému EPM i celkem výrazné. 12° byla barvou trochu vyčeřenější, avšak chuťově mne po 8° příliš neupoutala.

Dal jsem se do hovoru se dvěmi mladými servírkami. Doporučovali mi ještě polotmavou 13°. Normálně bych si ji dal, avšak na zpáteční cestu jsem byl již dost nalitý. Nakonec mi natočily alespoň vzorec na ochutnání. Celkem slušná Vídeň, údajně bez použití karamelu.

Měl jsem naspěch, neboť venku vše nasvědčovalo tomu, že bude pršet. Osobně jsem bouřku ve výšce kolem 1000 metrů moc zažít nechtěl. Nerad bych zmokl a pak co když do mne uhodí blesk? Trochu mne uklidňovalo, že se prý však za to potom dává nějaké vyznamenání.

Naštěstí deštík nebyl moc silný a tak se šlo poměrně dobře. Celou cestu dlouhou 14 km jsem i s cca 20 minutovým zdržením na Ryzovně urazil zhruba 2 hodiny. Myslím, že celkem slušný výkon.

Zapadl jsem v Božím Daru do první slušně vyhlížející restaurace. Točili Žatec a samozřejmě měli na čepu i pivko z Rýžovny….