Poutní – Klášterní

Březnovou volbou sládků je polotmavý speciál nazvaný Poutní.

Tentokrát prý společnost Asahi spolupracovala s našimi pěti klášterními pivovary, aby společně uvařili něco religiozního.

V klášterech se pivo vařilo od nepaměti. Letopočty založení těchto pivovarů bývají někdy dokonce jen trojmístné. Uvážíme-li však fakt, že údajně nejstarším doloženým pivovarem v Evropě je německý Weinhenstephaner (zřízený Benediktýny v roce 1040), jednalo se spíše o letopočty založení samotných klášterů.

Poutní speciál je spodně kvašený, což možná poněkud popírá svrchní původ historických klášterních piv. Na druhé straně je si však třeba uvědomit, že tento mok je vyráběn komerčně, sezónně a určitě nemá ambice legendárních trappistických piv.

To, čím se Poutní odlišuje od běžné produkce piv v PU je použití nakuřovaného sladu a mimo jiné též speciálního sladu pro výrobu klášterních či jiných speciálních piv Abbey.

Poutní má EPM 13,5% a obsah alkoholu 5,5. Toto jsou slušné hodnoty. Pivo je zvláštní, silnější, ale pro běžné konzumenty stále ještě pitelné.

Díky výrobní technologii a užitých přísad Poutní disponuje poměrně výraznou hořkostí, která je však zčásti pouze iluzorní, neboť výrobce ve skutečnosti uvádí pouze 32 IBU (tipoval jsem minimálně 38).

Prvky nakuřovanosti jsem ucítil snad jen proto, že jsem byl informován o jejím použití.

Tělo poloplné, všudypřítomná, bohužel poněkud prázdnější hořkost, doznívání krátké a poměrně fádní.

Jako pivo docela pitné, avšak za nějaký mimořádný speciál bych je nepovažoval.

Uvidíme, jakým dalším klášterním truňkem nás Asahi (a dalších našich pět pivovárků) překvapí příští měsíc.

Whisky pivo

Po nějakém čase jsem se opět osobně setkal se spojením piva s whisky.

Zapíjet jakoukoliv whisky jakýmkoliv pivem je zhovadilost. Přesto, když se obě ingredience vkusně smíchají, výsledky nemusí být nikterak nechutné.

Dozrávání speciálních piv v dubových sudech po zmíněné lihovině, bourbonu nebo brandy jsou již dnes poměrně běžné. K barrigování vybraných značek se dokonce používají speciální dřevěné šupiny nasáklé dotyčnými nápoji.

Jinou metodou je přidávání whisky sladů přímo do výroby piva.

Stále vzpomínám na francouzské pivo Adelscott, které jsem opakovaně ochutnal v roce 1990 a 1999. Bylo nezvyklé, ale pro mne chuťově zajímavé. Plné sladové tělo, nepřehlédnutelná příchuť skotské a úctyhodných, leč neinvazivních 6,6% alkoholu.

Shodou okolností jsem našel na stránkách Pivníci recenzi na současné pivo Adelscott.

Z 10 možných bodů získala tato značka pouhých 1,5 a nelichotivý titul „Nepitelné pivo“.

S nápaditých přívlastků mne nejvíce zaujal „lepenková vůně“. Jinak prý samý cukr a karamel. Rovněž nevábná bledá barva a totálně nestálá pěna.

Jedná se však už o docela odlišné pivo, v současnosti z nevymetené stáje firmy Heineken. Obsah alkoholu klesl na 5,8% a věřím, že tento současný produkt již vůbec ničím původní Adelscott vařený v nezávislém (až do roku 1996) alsaském pivovaru  Adelshoff nepřipomíná.

Naopak 13° whisky lager od Antoše ze Slaného je naštěstí z úplně jiného soudku.

K jeho výrobě dopomohl i originál skotský slad nakuřovaný rašelinou.

Pivko je od prvního okamžiku kontaktu ušlechtilé. Jemná vůně, která spřátelenou lihovinu nezapře. Vytříbená chuť, která kombinuje přednosti dobře uleželého lageru s nevtíravou příchutí rašelinné whisky.

Rovněž doznívání je celkem příznivé.

Nepříznivá je snad pouze cena – plných 79 Kč za půllitr.

Ale když vezmeme v úvahu životní úroveň ve Skotsku a příslovečnou lakotu jeho obyvatel, zdá se to tak akorát.

 

 

Kontráš

Kontráš znamená podle naučného slovníku především hudebníka – houslistu v lidových, zpravidla cimbálových kapelách.

Kontráš „kontruje“ svému kapelníkovi – primášovi. Podle mne musí být kontráš muzikálně zručnější, neboť zatímco primáš hraje naučené melodie nebo jejich variace, „sekundář“ se většinou snaží o rytmizaci – nejčastěji na druhou dobu.

Jiní kontráši působili v Československé Lidové Armádě. Během doby jejich působnosti spadali organizačně přímo pod vyhlášenou Státní Bezpečnost. Měli za úkol zejména špehovat podezřelé vojáky a výchovně působit na ozbrojené jednotky.

Byl to obávaný sektor tehdejšího socialistického vojska.

Dnešní Kontráš je mnohem příjemnější. Jmenuje se tak světlý 12°ležák z pivovaru Louka.

Pivo s poctivým řízem a slušnou hořkostí. Prostě český ležák.

Bohužel jsem při konzumaci postrádal „střední pásmo“ čili výraznější sladovou složku, bez níž se žádný poctivý lager neobejde.

Mok slušně pitný, jak už jsem zmínil řádně hořký, mohl by mít delší doznívání.

Občas bych v Kurníkšopěhospodě uvítal širší sortiment ležáků – nejen těch v našich krajích či v celé republice profláklých.

Pivo z Louky je ten nejlepší příklad geograficko-pivní osvěty.

 

IPA spodně kvašená

Lednová Volba sládků přinesla speciální pivo Cryonaut, vyrobené v koprodukci Plzeňského Prazdroje a minipivovaru Sibeeria. Jedná se o pivo typu Cold IPA

Chuť typicky „ipácká“, celkem uhlazená, neboť pivovar pod patronátem koncernu Asahi musí uvařit poměrně velkou várku a ta se musí následně prodat.

Jako správná IPA je Cryonaut bohatě chmelený několika druhy chmele z Ameriky i Nového Zélandu. Ve výsledné chuti lze tyto odrůdy stěží identifikovat. Možná, že bych si přál okusit několik single hopů, abych si udělal vlastní představu o každém jednotlivém chmelu.

Obsah alkoholu je 5,5%, EPM 12,3%, čili žádná rána do palice. Musím říci, že na mne nakonec působil Cryonaut celkem vyváženě a pitelně.

Trefil jsem i celkem „normální“ hořkost 40 IBU.

Cryonaut obsahuje i rýžové vločky. To sice není přímo podle Reinsheitgebotu, ale v dnešní době to lze tolerovat.

Nejvíce mne však překvapilo, že výrobce uvádí jako kvašení to spodní. To je u ipy docela zvláštnost.

Setkal jsem se během své pivařské kariéry s různými hybridy, které vznikly třeba při nedodržení teplot při kvašení, rovněž mne celkem překvapil termín „svrchně kvašený ležák“. O spodně kvašené ipě jsem však doposud neslyšel.

Doteď jsem registroval snad jen India Pale Lager,

Člověk se prostě vzdělává celý život.

Hobitský zázvor

Pivo zázvorové nám bylo po léta odpíráno. Přitom určité množství tohoto zdraví prospěšného koření do některých speciálních piv rozhodně patří.

První pravý „zázvor“ jsem pil zřejmě v hodonínském Kuncovi.

Od té doby jsem se „gingeru“ nevyhýbal doma ani v zahraničí.

Ještě dříve jsem zjistil, že v Americe (a možná i jinde) znamená „Ginger Ale“ nápoj bez alkoholu, něco jako náš tonic.

V ostravském Hobitu vaří hodně druhů piva. V současnosti je na čepu výčepní světlé, ležáky světlé i tmavé, extra hořké, speciál Svatý Martin a navíc i jeden zázvorový ejlík nazvaný po místním štamgastovi Kuzmovi.

Jako u jiných piv i u zázvoráku záleží na kvalitě přísad, na poměrech mezi jednotlivými surovinami, varnými postupy apod.

Asi nejvýraznější zázvorové jsem popíjel v Pacově, v olomouckém Kopečku sládek nespoléhal na hotové extrakty a zázvor si sám strouhal.

Hobitský zázvorák je zvláštní. Výchozí silici nelze přehlédnout už ve vůni. Prvním mým dojmem byl poněkud nižší říz. Někdy bývají zázvorová piva nasládlá – hobitovský Kuzma má hořkost akorát.

Je zajímavé, že při degustaci tohoto 11° produktu se mi asociačně vrátil horký slunný den na ostrově Jamaica v létě 1989, kdy jsem hasil žízeň právě Ginger ejlem a byl jsem překvapen, že nápoj neobsahuje vůbec alkohol.

Zázvor strýce Kuzmy mi totiž trochu chutnal jako zmíněný soft drink. Nebo spíše, jakoby do hotového hořkého piva někdo nealkoholický Ginger Ale nalil.

Dopití půllitru mne nestálo žádné přemáhání, přesto degustační zážitek nebyl v tomto případě nic moc.

Asi bych se potřeboval v zázvorácích více zorientovat, ale někdy spoléhám na první kontakt.

Kuzmovo zázvorové pivo je určitě možno okusit jako zpestření sortimentu, nic extra ale od něj neočekávejte.