Podlesí

Podobně se jmenovala jedna hospoda v Šenově, kde se na podzim 1984 porval při místní zábavě náš kytarista s příslušníkem VB.

Minipivovar Podlesí se však nachází u Příbrami. Toto město je spíše známo svými uranovými doly a pivo se v něm dlouho nevařilo. V roce 1985 jsem v Příbrami navštívil kolegu, který tam byl na vojně.

Kdosi mi tenkrát řekl něco o pivovaru v Jincích. Zapomněl však dodat, že tento byl uzavřen už koncem 60. let. Tak jsem popíjel Gambrinus a Staropramen (tenkrát celkem pitná piva) a poslouchal vyprávění mého uniformovaného kamadáda o nedaleké vesnici, kde točí pivo z Březnice.

Pivo z Podlesí jsem už párkrát vyzkoušel, přesto jsem si v Pivní Mozaice zakoupil sedmičku jejich ležáku. Připravil jsem kuřecí steaky s bylinkovým máslem (mátu, kopr, fenykl, bazalku, meduňku, rozmarýn a tymián přidat do rozpuštěného másla a nechat zchladnout) a na chuť si Podlesí otevřel.

První dojem vcelku pozitivní. Klasická sladovo-chmelová vůně a charakteristická hořká chuť dobře uzrálého ležáku. Na běžné popíjení vhodné, avšak brzy se objevily některé mé výhrady. První problém byl už z barvou. Přestože mi bylo jasné, že se jedná o pivo poctivé, nefiltrované plné vitamínů a minerálů, barva byla na můj vkus až příliš zakalená, řekl bych skoro kalužovitá. Asi jsem již trochu zhýčkaný, když si libuji v mocích více vyčeřených až jiskrných. V této souvislosti mi rovněž nevadí, když je pivo s malého pivovaru regulérně filtrováno. Největší újmu totiž výrobek utrpí pasterizací.

Pěna u podleského piva mi přišla dosti nestabilní. Mok v půllitru proto z několika metrů po pár minutách vypadal jak jablečný mošt, nebo surový cider. Pivu rovněž chyběl vyšší říz. Truňk bylo možno pít plnými doušky bez hromadění excesivního CO2, přesto bych přidal něco, aby bylo možno konstatovat okřídlené „jako křen“.

Takže příbramské pivo je slušné, když je vypijete rychle, přičemž vám nebude vadit mizející pěna, zakalená barva a málo bublinek.

Pivní Praha tryskem

Přijel jsem z Poděbrad, mám čas do večera, tak vzhůru na pivo!
Ještě jsou stále v Praze podniky, které doposud neznám. V Bubenči, jen kousek od sídla nenáviděné společnosti OSA a asi dva bloky od restaurace U Vilema, kde teď už místo chutného  pivka z Jincù točí PU vznikl loni nový minipivovar. Zahradka, střídmý, leč útulný u interiér restaurace, na čepu hned pár místních značek. Začínám silně chmelenou 8, která v létě osvěží, ale neopije. 11 ležák je méně aromatický, ale chutná jako klasické české pivo. Summer Ale mi spíše připomíná lehce naředěnou ipu, ale jinak jsem v Bubenečském pivovaru velice spokojen.
Obdobný podnik v Karlíně musím chvíli hledat. Představuji si hospůdku uprostřed bizarní čtvrti, míjím knajpu u tajemného tunelu pro pěší, kde točí Kocoura, abych nakonec skončil u naprosto neosobního komplexu budov, z nichž jedna má název Karlín maso, Karlín pivo. Provozovna se specializuje na předražená jídla z vepřového masa a mimo to nabízí nekolik svých piv. 11 pitna, leč bez fantazie, podobný dojem mám i z pšenice. Přestože je venku horko, v panoramatickém lokále je studeno. Po 20 minutách prchám.
Ve Kbelech bývalo kdysi letiště, dnes tam stojí minipivovar. Šantán architektonicky moderních, leč pohostinnŷ. Začínám tentokrát hned dvanáctkou. Chutná, osobitá, vybízející k dalšímu napití. Podobně svěží pocit mám i z pšeničné 10 s limetkou. Černá 13 chutná flekovsky, možná je na můj vkus trochu sladší. Příjemný dojem umocňuje i milá a efektivní obsluha.
Pražský okruh zakončuji v Libockém pivovaru u několika půllitrů skvělého lokálního truňku za přítomnosti lidového opilce.
Kolem 22 hodimy odjíždím na letiště. Zítra letim na pivo do Gruzie

Potkali se u Kolína

Když se u tohoto města potkali dva sympatičtí medvidci, v Kolíně fungoval městský pivovar, který vařil pivo Perla a Furiant.

Kolínské pivo jsem ochutnal jen jednou. Bylo to v roce 1986 a moci nechutnalo. Nemělo tenkrát ani dobrou pověst a o rok později byl kolínský pivovar zavřen pro konstantně nizkou kvalitu svých výrobků.
Asi před 15 lety se v Polepech (nebo Přípepech) u Kolína objevil minipivovar. Vařil však jen příležitostně a navíc se majitel jmenoval Karavainov, což má v ruštině něco společného s dortem.
Nedávno však svitla naděje. Pivovary vznikly v normálním i Starém Kolíně. Na bAštecké pivo z druhé zmíněné provozovny jsem se vypravil na druhý břeh řeky Labe. Hospoda zrovna otevírala a plně zaměstnaný výčepní mi natočil poměrně solidní bašteckou 10. Upoutala mne chut excesivnich předních kvasnic, které už moc nemusím.
Majitel kolínského pivovaru Prádelník se pracovně zdržel ve své prádelně, tak mi aspoň doporučil kolinskou pivnici U tří pìrek. Přestože se jedná o stěžejní ochutnávkovou  hospodu v onom městě, podnik na mne neudělal nejlepší dojem. Při pátku prázdno, ukecaný personál v těžké přesilovce. Přesto kolinskâ Polotmavá 14 Valcha přišla k chuti.
Následně jsem ještě ochutnal Furianta, který se však v současnosti vaří mimo Kolín.
Myslím, že slavný rodák F. Kmoch by měl ze zlepšující se pivní situace radost.

Poděbrady po 70 letech

Kdysi jsem jezdíval autobusem přes Poděbrady  do Prahy.
Tehdy jsem míjel restauraci Bílá růže, které dominovalo logo budějovického Budvaru. Měl jsem chuť, ale nebylo možno vystoupit.
V polovině 90. let se měl zakládat v Poděbradech minipivovar, ale samozřejmě jsem tam tenkrát jel zbytečně.
Reálný pivovar vznikl v tomto městě až před několika lety. V původních prostorech, kde se pivo vařilo už od roku 1502 tradice pokračuje.
Na čepu je hned několik místních druhů. Světlá jedenactka je osvěžující, velice podobná je i 12. Poučeného konzumenta upoutá výrazné chlebovité doznívání.
Majitel podniku mne provedl pivovarem a dal mi ochutnat lokální ipu a také 14 märzen, která mi chutnala jako náš Dromedár.
Poděbradské pivo se jmenuje Zdroj. Zatím se všechno vypije v areálu pivovaru. Věřme, že do budoucna bude možnost ochutnat je i mimo region.

Asfaltový výšlap

Točené pivo ze Zámeckého pivovaru ve Zbraslavicích je možno ochutnat v hostinci Havířská bouda v Kutné Hoře-Sedlec.

Zní to jednoduše, ale realita je poněkud alternativnější. Kolínské nádraží je v plné rekonstrukci, takže tam lze pouze s bídou zakoupit platnou jízdenku, natož si dát pivo, nebo dokonce uložit zavazadlo.

Tak jsem musel svou cca 15 kg těžkou tašku smýkat do Kutné Hory. Havířská Bouda se však v žádném případě nenalézá poblíž železniční stanice. Z lesa na nedalekém kopci vykukuje věž rozhledny  – a to je přesná lokalizace dotyčné restaurace. Přímý autobus tam nejede, tak nezbývalo než šlapat. Asi 1500 metrů do kopce vede po kvalitním asfaltu a normálně bych trasu vyskákal po jedné noze, zásluhou břemen jsem si ale celkem máknul. Bylo dusno a navíc pršelo.Na Boudu jsem dorazil úplně mokrý s přesvědčením, že havířský objekt by se měl nalézat spíše někde v podzemí.

Desítka na čepu momentálně nebyla, tak jsem vyzkoušel zbraslavickou dvanáctku Hubertus.Klasika. Studený, slušně natočený mok s hezkou pěnou. Střední hořkost, a příjemné nevtíravé doznívání. Byl jsem trochu unavený, tak jsem se cítil jako na horské chatě. Kolem obědvaly rodinky s dětmi a i skupinky důchodců, kteří se tvářili jako horolezci.

Polotmavá 11 Diana měla chutný nahořklý osten, tak rovněž přišla k chuti. Další výrobky zbraslavického pivovaru se v hostinci bohužel nevyskytovaly a z webových stránek nebylo zřejmé, jestli samotný podnik disponuje vlastní restaurací.

Přestalo pršet a dolů se šlo již mnohem lépe.