Mraveneček Ferda práce všeho druhu

Babišova vláda nejde mu však k duhu

Denně tvrdě maká až mozolnaté dlaně

Brouk Pytlík ho udal, že neplatí daně.

Dépéháčko, k tomu všechna pojištění

Ani pro členovce výjimka tu není

A tu mocný Babiš vydal další šméčko

Chce, ať mravenci též vedou é é téčko

Je to vážně sprosté, řekni, zda se pletu

V mraveništi není přistup k internetu

A tak chudák Ferda techniku si shání

Je jasné, že nechce zrušit podnikání

Berňák je však krutý, stanovil už datum

Mraveneček Ferda dostal ultimátum:

„Nebude-li EET – použijem‘ DDT!“

Mimochodem, dokážete si představit, jak asi hospodaří stát, který do soukromého subjektu napumpuje ve formě dotací více financí, než od něj vybere na daních?

Od roku 1992 Bratrstvo Chmelové Šišky příležitostně vyrábělo výroční tematická trička.

Začalo to prostým logem, později k němu přibyl i nějaký ten obrázek.

V současnosti je ve výrobě nový T-shirt s logem B Ch Š vpředu a vzadu s plně barevným pullitrem pomalovaným logy nadnárodních společností s průvodním textem: Různé značky – stejné sračky, podpoř tvůj lokální mini pivovar. Jestli se mi podaří nahrát soubor, bude k dispozici i náhled. Když ne, tak později.

Trička se vyrábějí přímým potiskem, takže se dají dotisknout i jednotlivě. Cena je stanovena na 299 Kč.

Měla by být hotova koncem listopadu, zájemci se mohou přihlásit na tyto stránky.

Vhodný vánoční dárek.

Ten den jsem cestoval z Antverp do Štrasburku.

Na takovéto vzdálenosti je v Evropě nejvhodnějším dopravním prostředkem vlak. Nadraží v Antverpách je snad hlubší než pražské metro. V rozlehlém historickém traktu na dohled žádná pořádná hospoda, tak jsem čekal na vlak do Paříže poměrně Žíznivý.

V zavazadle jsem měl naštěstí pár teplých plechovek Bitburgeru, které při dvouhodinové cestě přišly celkem k chuti. Žádná detašovaná kupéčka, žádné zvláštní pohodlí. Nicméně do Paříže vlak dojel na čas.

Přicestoval jsem na severní nádraží (Gare du Nord), vlak do Štrasburku však odjížděl z nádraží východního (Gare d‘ Est). Podle získaných informací vzdálenost mezi oběma stanicemi se dá pěšky zvládnout za 10 minut. Nikdy jsem však v těchto končinách (má někdejší romská přítelkyně říkala půvabně „končetinách“) nebyl a tak bylo nutno se na ulici někoho zeptat.

Avšak sotva jsem opustil budovu nádraží, neocitl jsem se ve slavné evropské metropoli, nýbrž v jakémsi blíže nespecifikovaném africkém slumu. Kolem hnědo, černo, hluk a bordel. Nehygienické stánky s orientálními potravinami, kebaby, shisha kluby a nepřátelsky se tvářící občané. Těch jsem se.skutečně ptát nechtěl, abych je zbytečně nedráždil. Původních obyvatel poskrovnu a když už jsem někoho takového narazil, měl na uších sluchátka a z pochopitelných důvodů měl i naspěch.

Nakonec jsem ve zdraví dorazil ke svému vlaku. Na nástupišti lidu jako v Bangladéši. Na pořádek dohlíželi řádně ozbrojení samopalníci a před vlakem do Štrasburku u turniketů zřízenci kontrolovali jízdenky. Jako bych se ocitl v nějakém postapokalyptickém filmu. Usadil jsem se do nepříliš pohodlného vagónu a zjistil jsem, ze už u sebe nemám žádné pivo. Asi za půl hodiny jsem vstal a odkvačil do jídelního vozu. Na to, ze vlak měl snad 15 vagónů, byl docela titěrný a samozřejmě plně obsazen. Naštěstí se.dalo postavit ke stolku u bufetového okénka.

Bar však byl velice lajdácky  vybaven. Místo normálního piva mi nabídli jen radler (fuj). Naštěstí obsluha nekde vyhrabala pšeničného Erdingera. Není to zrovna moje oblíbená značka, ale aspoň něco.

Podle ubíhající krajiny (samozřejmě jde o zrakový klam, neboť krajina zůstává na místě a ujíždí vlak) se mi zdálo, že jedeme nějak rychle.Podíval jsem se na blízký display a nestačil jsem se divit. Uháněli jsme rychlostí 320 km/h! Nalézal jsem se totiž ve francouzském rychlovlaku TGV (čti „téžève“). V takové pozemské rychlosti jsem ještě pivo nepil!

Prokletí komunisté! Tak zanedbali naše železnice, že se z toho nemůžeme už 30 let vyhrabat a stále jezdíme poloviční rychlostí.

Ovšem co se týče mne, mohl bych klidně po našich tratích cestovat třeba maximálně 80 km v hodině, kdyby obnovili klasické nádražní hospůdky…..

Zdegustoval jsem další dvě francouzská svrchně kvašená piva.

Ve štrasburkském supermarketu jsem objevil dezetní pivo Jenlain. Pamatuji si je z roku 1990, kdy jsem se s ním setkal pri měl prvním velkém evropském pivním turné.

Láhev se sektovým uzávěrem se otvírá stejně jako šampaňské. Já to vždy dělám něžně a šetrně, ať, zejména v případě piva ztratím drahocenné tekutiny co nejméně. Ostatně výrobce – pivovar Duyck byl snad prvním podnikem svého druhu, který po druhé světové válce z důvodu nedostatku pivních láhvi začal používat pro svá piva flašky od šampusu, kterého se tenkrát, zejména v prvních týdnech znovuobnovení míru vypilo určitě více než piva.

Barva moku polotmavá, bronzová, celkem lahodící  oku. Potěší i celkem stabilní pěna. Vůně charakteristická pro francouzské a belgické svrchňáky. V samotné chuti převažuje sladkost, která je však kombinovaná se zvláštním chuťovým ostnem. Jakoby jakýsi vzdálený pozdrav divokého spontánního kvašení. Vcelku však převažuje poddajnost a vkusná učesanost, která činí ono pivo dobře pitelným. Trochu patro polechtá i mělká stopa alkoholu, kterého je v Jenlainu celých 7,5%.

Druhé degustované pivo už tolik zážitků nepřineslo. Svrchňák Le Raul z pivovaru Grain d‘ orge byl chuti celkem běžné a ničím netradičním nevybočoval. Mimochodem myslím, že název pivovaru znamená v překladu „ječné zrno“, což by mohlo být inspirativní pro založení nějakého minipivavárku při oční klinice.

Dnes kotvíme opět ve Štrasburku, tak se půjdu podívat, co je tam nového.

Včera jsem měl konečně příležitost toulat se tímto alsaským městem za šera.

Bylo asi sedm večer, obloha byla zatažená a místy pršelo. Ideální čas na hospodu. Kousek od přístavu na trase tramvaje písmene F se nalézalo hned několik vhodných podniků. Jelikož jsem hodlal i povečeřet, celkem se mi líbila blízká hospůdka, kde však krom obsluhy nikdo nepobýval. Tady by mi bylo smutno, pomyslel jsem si a šel dál. Po dalších zhruba 100 metrech byla naprosto odlišná situace. Nálevna Le Barometer byla.snad populárním studentským podmikem. Kolem výčepního pultu se čtyřmi kohouty řadila hektickou frontu zhruba padesátka mládežníků, interiér byl plně obsazen, hloučky mladých konzumentů postávaly se sklenicemi i venku.

Na čepu belgický Grimbergen, jakýsi Barometr vařený nejspíš speciálně pro tuto knajpu a pak 9% tripel z lokálního pivovárku Brassé de Nord. Objednal jsem si jedno malé, za což jsem byl okolními chlastometry odměněn pohrdlivými  pohledy. Pivo slušné, avšak lokál byl na můj vkus až příliš hlučný. Odcházím.

Nakonec jsem se usadil v rozlehlé restauraci, kde meli na čepu opět Grimbergen. Nic nového, ale jeden snesu. Bohužel v jídelníčku je jedinou regionální specialitou hamburger na alsaský způsob. Na klasickém hovězím karbanátku byly dva velké plátky tučné slaniny a ještě jakási zvláštní omáčka. Jinak průmyslová klasika. Avšak cena na.Francii slušná a čekal jsem ma svou porci jen pár minut. Typický fast food, jen s obsluhou.

Je čas ještě na Grimbergen Rouge. Čekám nějaký svrchní amber, ale jedná se o pivo se stopami peckovitého ovoce. Faro to asi nebude.Takže nějaká verze krieku. Je to pitné, ale má sklenice piva to neni. Dal bych si nějaký poctivý lager, ale ten se obecně ve Francii špatně hledá. A to dokonce i v regionu silně říznutém Německem.

Bylo už skoro devět a já se vracel na loď. Samozřejmě, že jsem opět zabloudil. A venku nikdo, koho bych se mohl zeptat na cestu. U nedalekého činžáku stál u auta nějaký místní občan. Anglicky jsem se ho zeptal, jak se dostanu do Quai de Belge. Občan anglicky nehovořil, přesto se zamyslel a po chvíli dokonce aktivoval navigaci uvnitř vozu. Nakonec mi nabídl, ze mne tam sveze.

Francouzsky zase moc nehovořím já. Přesto jsme v rámci možností skromně pokonverzovali. Jak jsem pozoroval, cesta mi začínala být povědomá a byl jsem skutečně blízko naší lodi. Řidič však počal nějak divně odbočovat a pokračoval v cestě déle než bych očekával. Opet se mi vybavily scénáře, že jsem sednul do auta sériovému vrahovi nebo lupiči, který okrádá a vraždí cizince. Nakonec mne dobrodinec vysadil v jedné boční ulici a ukázal mi, kde jezdí tramvaj. Zjistil jsem, že se nalézám opět poblíž hospody, kde jsem večeřel. Tentokrát už jsem se soustředil a cestu našel. Stále jsem však měl utkvělý pocit,.že mne onen podivín tajně sleduje.

Gastronomický zážitek dobrý. Ale s tím mým orientačním smyslem by se.mělo něco dělat.

Posledně jsem byl v onom nizozemském městě v neděli. Teď to připadlo na pondělí.

Normální pracovní den a kolem přístavu docela mrtvo. Odbočím-li vpravo, za pár minut budu v pivovaru De Hemel. Posledně se mi tam celkem líbilo. Zato když jsem tam byl loni poprvé, tam mne pivovarská zahrádka spíše připomínala zařízení cukrárny. Dnes se však do Hemelu nechystám.

Tu poslední neděli jsem poblíž míjel jakousi pivotéku. Dneska by mohlo být otevřeno. Procházel jsem povědomou ulicí, ale obchod jsem nemohl najít. Okolní scenérie mi napovídala, že se nacházím nejspíš v jakési muslimské čtvrti. Kolem hnědo až černo, většina okolních obchodů byly kebaby, shisha kluby, holičství nebo krámy s vodními dýmkami. Můj orientační smysl je tradičně na nízké úrovni, ale lehce jsem se nevzdával a ulici prošel asi třikrát. Obchůdek byl schovaný za masivní mříží a na dveřích byl nápis, který by se dal googlem přeložit jako: Jsme zavření, přijďte jindy. Taky mne to mohlo napadnout. Démon alkohol mezi pravověrnými muslimy!

Vracím se na pěší zónu a směřuji do mé oblíbené hospůdky na gáblík lokálního moku. Brouw Toren nezklamal. Vaří se přímo v Nijmegenu, ale chutná docela belgicky. Světlé zakalenè pivo jemně voní vkusně aromatickým chmelem, později je v chuti cítit hřebíček a koriandr. Zkrátka vlámský ejlík. Trochu sladší na můj vyhraněný vkus, ale přesto kvalitní.

Dále je na čepu La Trappe, Bavaria a pilsner Swinckel‘ s, který mi posledně docela chutnal. Avšak při pohledu na vystavené kameninové půllitry získávám poněkud desiluzivní informaci, že snad Bavaria a Swinckel jsou jaksi propojeny. Přitom mají naprosto odlišná loga a rovněž různé letopočty založení. 1719 a 1680 ( jako náš někdejší pivovar Vyškov). Zřejmě se jedná o další z reklamních triků velkých společností.

Nějak ztrácím chuť na pilsner a vracím se na mateřskou loď. Tam mne čeká točený Bitburger zdarma a nekompromisní barman Jovan…..

Tyto fenomény nastávají údajně po konzumaci argentinského piva Quilmes. Já jsem však včera vypil jen pár Bitburgerů a trochu červeného vína.

Ve svém snu jsem se ocitl v jakémsi pražském bytě. Nevím, proč jsem si myslel, že je to v Praze, ale prostě to tak bylo.

Vtom se v místnosti objevili asi čtyři muži. Nevěděl jsem, jak se tam dostali a vypadali dosti komisně, což mi nápadně připomnělo Franze Kafku. Začali mi klást otázky. Prý provádějí nějaký výzkum a tak se mne ptali na můj názor na coca colu a jiné nealkoholické nápoje. Popravdě jsem jim sdělil, že mne nealko příliš nezajímá a že mám nejraději pivo.

Nato mne vetřelci povalili na postel a snažili se mne znehybnit. Věděl jsem, že mi chtějí lít do krku nějakou sladkou sračku, tak jsem se intenzivně bránil. Vzpomněl jsem si opět na Kafku a tak jsem volal paní bytnou, ať zavolá policii. V nejkritičtějším momentě jsem se naštěstí probudil.

Bylo asi šest rano a bohužel jsem v kabině neměl žádné pivo.

Až kolem deváté mne v baru odchytil barmanažer Jovan a naservíroval mi jedno snídaňové.

Doufám, že se mi dnes bude zdát něco tematičtějšího.

Práce snů. Někteří si ji představují jako funkci správce odlehlého přírodního parku za hodně peněz někde v Tichomoří, jiní zase jako vysedávání v senátorských lavicích ještě za víc. Pro mne je, alespoň v jistém aspektu Dream Job práce na říční lodi.

Starat se o kulturní vyžití amerických důchodců neni zase tak těžká dřina a je i poměrně slušně finančně ohodnocena. Ubytování i občas celkem poživatelnâ strava zdarma. K dispozici internet a kafe mašina po celý den.

Největší potěšení mi však skýtá místní Beer service. Na lodi je jen jeden velký bar, o který se starají tři zaměstnanci. Rumun Christian je celkem zkušený pivař, se kterým se dá navázat i sofistikovanější rozhovor o různých pivnich druzích. Když se u výčepu setkáme, zpravidla mi sám nabídne jedno točené.

Srb Bob má norský pas a sám vypadá spíše jako Nor. Sám pivu moc nedá, ale o to je štědřejší v jeho cílené distribuci. Ve vzájemné komunikaci používáme jednoduché heslo. Je jedno, kdo začne jako prvý.

„Može?“

„Može!“

A už je pivko na pultu.

Třetím barmanem je samotný šéf jidelny a baru Jovan. Rovněž Srb. Ten na mne vyloženě číhá, aby mne obšťastnil svou nápaditou replikou:

„Maestro, pivo?“

A jak čepuje, přidává ještě něco jako: „Jebem te živo!“ Jovan pije pivo při každé příležitosti a miluje výlety do Prahy. Ještě ho tak přesvědčit, aby nepil pořád jen tu Plzeň.

Naštěstí mi mí kolegové většinou točí piva malá, ale i tak běžně za den vypiji tak kolem osmi. Počítám, že tak ušetřím denně kolem 20 eur. Ještě kdyby tady byl větší výběr. Ten věčný Bitburger se mi už začíná zajídat…

V baru jsem dal dva Bitburgery a spěchal jsem do jídelny, kde se mi v lednici chladily dva německé speciály.

Bourbon barrel bock byla opravdová lahůdka  která však připomínala spíše inzerovaný bourbon než samotné pivo. V moku jsem cítil potažmo i stopy vanilky nebo puškvorce, toto však pramenilo vše z faktu, že se jednalo o poctivý a důkladný barrig. Ani jsem nedefinoval, zda je ono pivo kvašené svrchně nebo spodně.

Jako nepříjemné intermezzo mi přinesl slovenský kuchař sklenici s petkovou krušovickou 12. Myslel si určitě, že mne tím potěší, tak jsem již z taktu nemohl odmítnout. Samotné Krušovice jsem vzal cca před 9 lety trochu na milost, neboť přece jen demonizovaný Heineken ošetřuje tuto značku o poznání lépe než předchozí Radeberger, avšak chuťový zážitek byl i tak příšerný. V břečce jsem výrazně cítil shnilá jablka.

Jako spásu jsem si rychle otevřel Baltic Tripel z pivovaru Insel Brauerei na ostrově Rujana. Truňk to byl věru mocný, měl celých 9,5%. Mělo se jednat o imitaci belgického stylu, avšak já osobně jsem postrádal nějaké asertivnější vedlejší příchutě. Na druhé straně obsažený alkohol vyčníval až příliš. Nicméně jako poslední kus večera se to pít dalo.

Piva splnila svá poslání a já tu noc spal klidně i bez prášku.

Na druhý den se mi zázračně vrátil čich a tak jsem mohl pokračovat v německé degustaci.

Märzen ze stuttgartského pivovaru Swaben Bräu byl standardním zástupcem onoho stylu. Mocné tělo, výrazná sladová příchuť, krátké doznívání a celkem slušná pitelnost. Tento Märzen mi dost připomínal jeho velice vydařeného kolegu ze Žíznivého Dromedára.

Světlý ležák Ratsherrn z Hamburku na mne působil jako vzorný reprezentant mohutné obce průmyslových piv. Byl spíše nasládlý, ale ne zas tak, aby tím byl jakkoliv zajímavý. Nebyl to přímo paskvil, jako jsou třeba parodie na pivo ve stylu Carlsberg, Coors, Carling a další, nicméně snesl bych bez problémů tak jedno na silnou žízeň.

Ještě vice mne zklamal minipivovarský „superlager“ Wolfscraft z Mnichova. Já se v Německu soustředím ma tradiční značky malých a středních pivovaru (jsou jich stovky) a pivo z minipivovaru si dám jen vzácně. Superležák barvy kaluže na staveništi a chuti experimentální břečky snaživého diletanta se přesně hodí do doby, kdy takovýto utrejch popíjejí v chladném podniku pivní technokraté s čumáky zabořenými do mobilů.

Naštěstí mi chuť náležitě spravil osvěžující pilsner Waldhaus s názvem Diplom Pils. Třetinkový lahváček voněl sice lehce komerčně, ale jeho lahodná chuť, jako by konstantně pulsujicí mezi nasládlostí a hořkostí i jeho nenucené Chmelové aróma mne úplně dostaly. Ve Waldhausu se ve vaření zdokonalují od roku 1833.

Něco tmavého na závěr. 6,9% silný porter Dolden Dark z Riedenburgu naprosto vyhovoval mým představám o tomto stylu. Kávovost, troška čokolády, avšak srdce stále ryze pivní.

Na zítřek mám v lednici ještě dva německé siláky.