Tak se určitě žádný šlechtic nikdy nejmenoval. V tom názvu jsou však obsaženy dvě značky regionálních piv z Hradecka.
Když půjdete v Opočně od nádraží nahoru do města, minete po levé straně opočenskou mlékárnu. Je to velká továrna na jogurty a tradiční zmrzlinu vyráběnou už od roku 1960.
Super! Ale co s tím?
Ještě výše stojí hotel Jordánek. A to byl cíl naší opočenské výpravy. Zrovna tam totiž čepují lokální pivní značku Baron.
Přesně tak se jmenoval světlý i černý ležák vařený v první polovině 90. let v průkopnickém restauračním pivovaru v NJ. Majitelé si zřejmě název nenechali patentovat.
Baronka se jmenovalo i tmavé pivo ze Žatce. Tady ovšem rovněž není žádná souvislost.
Opočenský Baron je poměrně chutné pivko. V restauraci Jordánek se točí mezi truňky z Budějovic. Člověk má na chvíli chuť zkusit budvarské tmavé, které se běžně ve volné hospodské přírodě nevyskytuje, avšak nakonec jsem se věnoval pouze degustaci regionální značky.
Opočenské jsem už před pár lety pil. Zdálo se mi, že bylo chuťově o něco výraznější než teď. Nicméně Baron je slušný počin. Také nemá přílišnou hořkost, proto se možná ke svým budějovickým sousedům hodí a neruší.
Mám jen výhrady k použitému pivnímu sklu. Je chvályhodné, že je do sklenice vyleptán název značky, leč samotný půllitrový kryglík spíše připomíná svým tvarem skleničku na velkou půllitrovou kofolu.
Samotný pivovar s prodejnou, kde bylo možno zakoupit i jiné druhy Barona nebyl od Jordánka daleko, ale bylo nutno držet se denního itineráře a pokračovat v cestě do Dobrušky. Ta je vzdálena od Opočna asi jen 5 km a nakonec by bylo možno jít i pěšky, což by zajisté podnítilo tu pravou pivní žízeň.
Na dobrušském náměstí jsem počal tápat.
Vůbec mi to nepřipomnělo rok 1986, kdy jsem na stoprocentně stejném náměstí v místních potravinách marně hledal produkt již uzavřeného pivovaru Rampušák.
A co o šest let později? Tady jsme popíjeli obnoveného Rampušáka a dokonce byli i někde ubytováni. Vůbec mi to nic nepřipomíná. Asi proto, že jsem tenkrát – památného 12. listopadu 1992 během celého dne urazil celých 18 piv. A na druhý den jako „popravky“ dalších 20. Inu – mladická nerozvážnost. Ale rád na to vzpomínám.
Jsem velice rád, že pivovar Rampušák funguje přes nejrůznější peripetie, z nichž nejtragičtější byl žhářský útok v roce 2007 až dodnes.
Pivovárek pochopitelně vaří omezené množství piva, které je schopen prodat a nedosahuje výstavu z 80. nebo 70. let. S jeho produkty je možno běžně se setkat např. v restauraci Jelen na dobrušském náměstí nebo přímo v pivovarské hospodě.
V jednom traktu budovy restaurace se nalézá výčep kombinovaný s bowlingem. Normální hospoda je zavřená. Možná je to jen vinou sezóny, možná však díky své nevytíženosti funguje jen, když si tam někdo objedná akci.
Osobně nic proti bowlingu nemám, avšak trochu mne ruší lomoz jeho těžkých koulí, když se snažím koncentrovat na degustaci.
Dobrušská 11°je filtrovaná. Pivo lehké, osvěžující, jinak však nic moc.
12° nefiltr Rampušák je o něco hustější a vydatnější. Obávám se však, že během posledních let ztratil něco ze své lahodné pivní chuti. Možná však nejsem v té správné degustační formě.
Polotmavá 13° Mudrlant chutná, zdá se, stále stejně. Silné sladové tělo, a karamel kombinován s chmelovými alikvoty.
Jsem trochu zklamaný. Od běžné dobrušské produkce jsem čekal přece jen více.
Na druhé straně však Rampušák vaří pár pozoruhodných speciálů. APA, IPL, charakteristický zázvor a rovněž robustní černého 18°portera s čokoládou a lískovými oříšky.
Jinak je Dobruška pěkné historické město, kde se narodil obrozenec F.L. Hek, ze kterého udělal Jirásek takřka národního hrdinu.
Pro nás je důležité, že Hek vlastnil v Dobrušce pivovarský dům a že předsedal místnímu pivnímu spolku Žízeň.