Falešný Oktoberfest

Jsem v Kölnu, je skoro podzim a tam ty stánky mi připomínají Oktoberfest.

Tento festival navzdory svému jménu začíná už v září, ale 15. je ještě brzo. Akce v Kolíně je normální nudný bleší trh. Spousta zbytečností a mezi tím žrádlo a sem tam nějaké pivo. Ze všech kölschù tu mají snad jen jednu značku – Reissdorfer. Asi v půlce dlouhé ulici zahlédnu obchod s lahváči. Vida. Mají tu dokonce pivo z Mongolska a z Rwandy. Bude to zřejmě drahé a chuťově nevýrazné, ale už jsem dlouho nic tak exotického nepil. Bohužel, flašky byly pouze ve výkladní skříni. Uvnitř kšeftu nic, co bych neznal. Tak jsem si nakonec při vzpomínce na svou sestru koupil alespoň půllitr kölsche Sester.

Už to vypadalo na suchý výlet, naštěstí kousek před naší lodí byl zahradní výčep, kde točili Algäuer Büble Bier. Podle názvu to vypadalo na něco bublinkového, ale nakonec to byl standardní německý nepříliš výrazný ležák. Kolem nezbytné vosy, tak jsem se nakonec ani dlouho nezdržel.

A do toho Mongolska a Rwandy snad budu muset zajet osobně….

Proces sbirani zkusenosti nikdy nekonci

Clovek by si rekl, ze ho ohledne evropske pivni kultury uz nemuze nic prekvapit.

Jak rika diplomaticky klasik: Opak je pravdou. Dnes jsem ve Wurzburgu zamiril do sve oblibene hospody U dreveneho jabka [Holzapfel]. Jak uz jsem tady psal, tento podnik mam rad hned z nekolika duvodu. Jednak je to uzasny lokal nizsi cenove skupiny – pullitr tam koupite i pod 3 euro a pak jsem v onom santanu zpravidla s prehledem tim nejmladsim hostem.

Tak to bylo i tentokrat.Na predzahradce sedel jeden par tak zhruba v mych letech, jinak byli vsichni pritomni minimalne tak o 15 let starsi. Nicmene piti alkoholu se nikterak nevyhybali. Zaujala mne jedna vec, kterou jsem si doposud nebyl jisty, nebot jsem nedokazal spravne prelozit nemecky uzus „Brotzeit“. Dalo by se rici, ze to znamena „cas na chleba“, ale ve skutecnosti se zrejme jedna o chutovky k pivu, ktere si host prinasi z venku.

Kdysi mi otec vypravel, ze v Praze, napr. U Pinkasu byvalo naprosto normalni, ze si stamgasti nosili z domu vlastni jidlo. Pri beznem provozu v nasich pivnicich jsem to snad nikdy nezaregistroval. Naopak si pamatuji vyhruzne cedule, ze konzumace vlastnich jidel a napoju je zakazana. Par duchodcu naproti mne se nejprve obsluhy zeptal na jidelni listek a pak dle instrukci zakoupil v blizkem stanku vurta, sekanou a peceny bucek. Mnam.

Wolf Pils sklouznul do hrdla zahy. Kreuzberg Kloster asi penil, tak jsem musel cekat. Servirka donesla podmirak a  cosi mi nemecky vysvetlovala. Mou narodnost odhalila proste. Jen jsem si stacil objednat a uz vedela, ze jsem Cech. Kdyz jsem upil z toceneho specialu asi dve deci, frau kellnerin mi pullitr opet odnala a prinesla mi skoro plnou miru, takze jsem na tom vydelal. Clovek se holt uci cely zivot.

Další večer poznávání

Včera večer jsem se zase vydal do setmělého Regensburgu.

Nejprve jsem navštívil hudební klub Dudes. Hráli tam poměrně slušný bigbeat, avšak chybělo točené pivo. Nicméně herr ober mi nabidl lahvové Prősslbräu z Adlerbergu. Velice zdařilý ležáček. Hořkost nic moc, ale po celou dobu popíjení příjemný pivní ocásek, který by tento mok spolehlivě odlišoval od ostatních.

Rád bych dal i jedno tmavé, ale měl jsem před sebou ještě jeden důležitý podnik. Firma Bieretta provozuje v Regensburgu slušně zásobenou pivoteku a rovnez hospodu, která má otevřeno jen čtyři dny v týdnu od sedmi večer. Bieretta se nachází v nádherném gotickém sklepení, kde naštěstí chybí mobilní signál. Na čepu 19 druhů piv. Začal jsem opět trochu nasládlým ležákem Nittenauer. Mam na něj veselé vzpomínky už z roku 1992.

Ačkoliv v Německu poznávám zejména pivovary tradiční, v Bierettě jsem trochu ujel a objednal jsem si čtyři degustační skleničky se speciály. Rhaner Amaris byl za studena chmelený lager. Kdyby mi někdo rekl, ze je to Session IPA, určitě bych mu věřil. Tolik chmele, že až pálil v krku. O něco sofistikovanější byl Pale Ale s dlouhým názvem Aelier der Braukűnste Philantropische Geste.

Nejsilnějším truňkem večera byl 8,5% Festival Sud, což byl svrchně kvašený Doppel Bock s ovesným sladem. Signifikantní hutnost a silné malinové aróma. Typický přítel zimních večerů k dobré knize.

Nejosobitější dojem na mne udělal za studena chmelený Bock z podniku Yankee & Kraut. Silné pivo s vlastní asertivní chutí.

Takže ochutnávkový večer se mi celkem vydařil.

Ještě jsem zapomněla zmínit, že hřmotný šenkýř z Bieretty vypadal jako člen americké náboženské komunity Amish.

Kterak mi vosy překazily degustaci

Nemám rád vosy. V jejich přítomnosti jsem nervózní a nemohu se na nic soustředit.

V Regensburgu všechno při starém. Krásné pivní zážitky u Kneitingera, příjemná atmosféra v Pšeničném pivovaru. Strávil jsem tentokrát v tomto městě skoro celý týden. Skoro každý večer pršelo. Pd toho take dostal Regensburg své jméno. Při jedné procházce centrem jsem objevil kavárnu, která nabízela další místní pivní značku Kuchlbauer. Je to název pivovaru, který se specializuje na výrobu piv pšeničných. Na nápojovém lístku byly hned čtyři druhy. Vybral jsem si Weizen Bock s názvem Aloysius.

Mok byl tmavý a jako Bock též značně silný. Řekl bych  že se mohlo jednat o takovou 16. Chuť pro tyto druhy charakteristická. Sladkost, hutnost, příchuť ovoce a možná perníku. Seděl jsem na zahrádce a vedle u stolu dvě německé důchodkyně pojídaly zákusky. V hodování je rušily mimořádně otravné vosy, které permanentně usedaly na moučníky a nedaly se odehnat. Bohužel tento hmyz obtěžoval i mne neustálým kroužením kolem mého půllitru. Někoho vosy nechávají klidným, já však k těmto lidem určitě nepatřím. Pil jsem nervózně a neustále jsem se oháněl igelitovou taškou. Chtělo to zapít něčím hořkým. Podnik nabízel i pilsner Schielinger, ale já bych si jej kvůli drzému hmyzu asi nevychutnal. Takze další ochutnávka v této restauraci se odkládá na zimu, až budou vosy spát.

 

Pivo a matematika

Seděl jsem v jídelním voze německého vlaku a popíjel Bitburger. Na lodi jej mám zadarmo, tady stojí půllitr 3.80 EUR. Venku stále horko, tak se aspoň osvěžím. Běžná situace až na to,.ze dotyčný vlak mne unášel rychlostí 250 km/h.

To se u nás stát nemůže. Skoro 3 dekády po tzv. revoluci naše (i cizí) vlaky po našem území mohou jet maximálně 160 km/h. A co teprve takové francouzské TGV? A nebo vlakové soupravy v Číně. V Německu už asi před 20 lety testovali lokomotivu, která dosáhla rychlosti na kolejích 525km/h! To nám to ti komunisti kdysi pěkně zavařili! Takže příště volit Kalouska, Nemcovovou nebo Ťoka. Ti nás vytrhnou!

Spíše mne však zaujala matematicko_fyzikální rovina cele situace. Trvá-li mi vypití půllitru piva půl hodiny(je to samozřejmě jen součást příkladu)při rychlosti pohybu tělesa, ve kterém se nacházím 250 km/h má spotřeba piva je 4 ml na 1km. Kdybych však cestoval z Ostravy do Prahy rychlostí pouhých 160 km/h, spotřeboval bych na 1km celých 6,25 ml onoho nápoje. Normálně těleso při vyšších rychlostech spotřebuje více energie a tím též pohonných hmot, u cestujícího pivaře je to přesně naopak. Je to prostá kombinace Einsteinovy teorie relativity s kvantovou fyzikou. Hlavně je to však důkaz, že pivo nás překvapuje doslova na všech frontách.

Věci mezi nebem a zemí

Minulý týden jsem si koupil v prodejně Norma láhev červeného vína.

Vybral jsem si lahev se zavitovým uzávěrem, v tomto případě víno z Jižní Afriky z hroznů Pinotage. Ještě jsem si ověřoval údaje na etiketě, když jsem flašku ukládal do košíku. Přesto jsem záhadně domů přinesl vino španělské s korkovou zátkou. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí….

Vcera jsem si Pinotage koupil a hned ochutnal. Přestože se jednalo o laciné vino, melo celých 14 procent alkoholu a i jakousi svou chuť. Na usrknutí suché s květinovým aroma, při ochutnávce „na plnou hubu“, kdy jsou zapojeny i jiné chuťové pohárky jsem vsak odhalil i krátkou, avšak docela výraznou „hlínu“, kterou znám spíše jako ušlechtilou příchuť tekutého chleba. Vypil jsem asi půl flašky a ta chuť se tam stále objevovala. Velice podivuhodné.

Shodou okolností jsem nedávno sledoval CNN, kde jakýsi expert z firmy na vytváření umělých příchutí říkal, že zhruba 80 procent chuti potravin tvoří vlastně čichové vjemy. A proto znovu tvrdím, že „chuťová paměť“ trvající maximálně dva roky je čirý  nesmysl, neboť čichové asociace nás provázejí po celý život.

Cochemská nostalgie

V německém městě Cochem bylo včera krásné letní počasí. Přímo vybizelo k návštěvě nějaké knajpy. V centru lidu jako chmele. Konalo se tady totiž místní vinobraní.

Jak už jsem psal posledně, všude kolem se rozkládá moselská vinná oblast a celý region žije vínem. Slavnost vrcholila slavnostním průvodem. Kam se hrabe bolševický 1. Máj! V nekonečném průvodu defilovaly davy lidí v osobitých  kostýmech. Zejména se jednalo o kostýmy historického charakteru. 15., 14., 13. století, bubeníci, dudáci, zbrojnoši, dokonce i staří Římané. V.průvodu rovněž otevřené kabriolety vezly zvolené královny vína (Weinkonigin) z okolních okresů.

Podívaná krásná, leč evokuje žízeň. Hospody jsou rovněž natřìskané. Vchazim do jedné, z níž se ozývá hlučný německý techno pop. Dle stylové klenby nevelkého sklípku odhaduji staří hospody na dobrých 600 let. Masívní vrchní za výčepem, na čepu mimo jiné též můj oblíbený Kirner. A hosté kouří! Už mi ten nikotinový odér chyběl. Navíc v suteréní není signal  takže si lide nehrají s mobily, ale hovoří spolu. Jen to hlučné techno bych vypnul.

Mou druhou zastávkou je další stylová pivnička. Skoro úplně plná, lide hodně popíjeji i na stojáka, ale vzadu je stůl volny. Točený Konig Pilsner jen zasyčí. Plné hospody, rychlá obsluha, kouř a vzájemně komunikující hosté. Jsou ještě radosti života!

Lhali mi v Remagenu?

Německé městečko Remagen je známé svym mostem přes Rýn, o který byly koncem 2. Světové války svedeny tuhé boje.

Remagen je poměrně malebný, má svou promenádu podél řeky a rovněž hodně restaurací a hospůdek. V útulném šenku jsem si dal jeden Peters kolsch a pomalu se vracel na svou loď. Tu jsem ale zahlédl mnohaslibný objekt. Hospoda se jmenovala Remagen Brauhaus, z čehož jsem usoudil, že se jedná o místní minipivovar. Podnik nabízel světlé a tmavé pivo s nazvem Rigo. Pro jistotu jsem se zeptal servírky, zda li je dotyčné pivo skutečně uvařené v interieru restaurace.

„Genau….“

Rigo upřímně řečeno nic moc. Takřka modelový německý minipivovarský kvasničák standardně aromatický lehce nasládlé chuti. Úplně stejně mi např. chutnal místní ležák v Bernkastelu „U starého nádraží“. Tmavé pivo než karamelové spíše kofoloidní. No co. Alespoň jsem uhasil žízeň.

Znepokojila mne však jiná věc. Během mé konzumace přijel před hospodu náklaďák a urostlý zřízenec začal skládát pivní sudy. Na kegách byl nápis Braun Stern Radeberger (fuj) Group. Žádné takové pivo se přitom na pivním lístku nevyskytovalo. Skutečně se Rigo vaří v lokálním Brauhausu nebo je to podvod na důvěřivých hostech? Mohl jsem se závozníka zeptat, ale nestálo mi to zato. Ať si to zodpovědné osoby vyřídí se svým svědomím.

Možná, že remangenští lžou. Stejně jako když v roce 1944 nebo 1945 pri dotazech spojeneckých vojsk na inkriminovaný most schválně posílaly tanky na opačnou stranu.

 

V Belgii je stále co poznávat

Od dob svého působení v pivotéce již něco o belgických pivech vím. Avšak stále je třeba studovat….

V Antverpách jsem se zase vydal na lov. Ve městě probíhal několikadenní gastronomický festival, takže piva bylo všude dost. Začal jsem jakýmsi klášterním speciálem z místního pivovaru Brouw. Celkem chutný, ale jejich osvěžující Seef mi chutná víc.

Pak jsem zapadl do pěkné ochutnávkové pivnice. Na úvod jeden holandský nakuřovaný porter. Ale co to vidím. Na čepu ležák Moritz. Ten musí být buďto z Olomouce nebo z Barcelony. Je to ten španělský. Chuťově nic moc, ale evokuje vzpomínky.

Nejdražším mokem na čepu je 8proc.special z regionálního pivovárku D‘ Oude Caert. Celkem se jim vyvedl. Klasický belgický ejlik mnoha vůní. To já můžu. Závěrem ještě jeden za studena chmelený ležáček opět z podniku Brouw. Není ani tak chutný jako zajímavý. Překvapivě v něm místy cítím sirovodík (H2S). Chmelové aróma se prolíná j jinými příchutěmi a tak člověk při pití pořád musí přemýšlet.

Ještě koupit pár lahváčů a další studijní den je završen.