Původně jsem se měl jmenovat Tomáš. Celý příspěvek →

Jak už jsem psal, v BB jsem byl naposledy před cca 40 lety. Celý příspěvek →

Zhruba sedm let po svých bratislavských výletech, kdy jsem pilně degustoval slovenské pivní značky jsem se rozhodl opět zavítat do krajin našich bývalých federálních bratří.

Přiznávám, že to nebylo až tak spontánní. Od jistého klubu důchodců jsem se dozvěděl důvěrnou informaci, že se jako český občan starší 62 (!) let mohu ucházet o bezplatnou režijní jízdenku platnou ve vlacích po celém území Slovenska.

Zpočátku jsem tomu nemohl uvěřit. Země s kleriko-fašistickou vládou v čele s dezolátním kazisvětem Ficem takto vychází vstříc nejen svým občanům, ale dokonce i obyvatelům sousedního státu. U nás jezdí bezplatně vlakem snad jen politici a Ukrajinci.

A opravdu to bylo tak! U pokladny na nádraží v Čadci jsem jen předložil českou občanku spolu s atypickou fotografií 2×3 cm, zaplatil manipulační poplatek 0,50 Euro (asi 13 Kč) a hned si mohl zakoupit svou první bezplatnou slovenskou jízdenku.

Na vlak do Vrútek byla ještě asi hodina času, tak bylo nutno poohlédnout se po nějaké lokální knajpě.

V prostoru nádraží se nalézala Kysucká Izba, která nabízela neuvěřitelných 7 druhů banskobystrického piva Urpiner. Otvírala bohužel však až ve 14.00 a navíc byla mimořádně po celý týden uzavřená. Tak snad příště.

Vedle nádraží však stála celkem nevzhledná unimobuňka s půjčovnou sekaček a nálevnou Piváreň Rosnička. Název poetický, provozní doba 6.00 – 22.00 přátelská. Na Slovensku se ještě v hospodách na vyhrazených místech kouří, takže interiér voněl po spáleném nikotinu. Na čepu Krušovice, Zlatý Bažant a Urpiner. Volba byla jasná.

Urpiner se kdysi jmenoval Urpín a bylo možno jej sehnat již blízko, tenkrát jen teoretické hranice se SK (SSR) v Beskydech v Makově a Turzovce, kde se objevoval spolu s bytčanským pivem Zámocký Ležiak.

Jedná se o pivo průmyslové, které však není naštěstí úplně bez chuti. Forma čepování v Rosničce si však žádnou chválu nezasloužila. Matná pěna a hlavně kvantum bublin CO 2, které kontinuálně stoupalo k povrchu po celou dobu konzumace.

V Banské Bystrici (BB) jsem nebyl skoro 40 let. V prosinci 1985 jsem tam dva týdny působil jako hudebník v tehdejší restauraci Gastrocentrum. V kapele se mnou hráli dva notorici a jeden psychopat a během 14 dnů jsem zažíval spoustu nezapomenutelných příběhů a dobrodružství, které snad popíši ve své příští pivní knize.

Vedle Urpineru mají v BB fungovat ještě tři malé pivovary. Měl jsem k dispozici adresy i nějaké základní informace o jejich poloze.

Cesta od nádraží je poměrně dlouhá a není zpestřená žádnou signifikantní hospodou.

Až blíže náměstí SNP jsem objevil první hledaný objekt. Pivovar Perla. Otvírá však až v 16 hodin.

O kousek dál vidíme ceduli propagující úspěšné rožňavské pivo Kaltenecker. Jedná se spíše o čajovnu či Shisha Bar, nicméně nechybí menší výčep. Bohužel Kaltenecker nemají, avšak obsluha nabízí jinou místní značku.

Ležák Gran z nového BB minipivovaru má krásnou rubínovou barvu a musíte se jím skoro prokousat. Takto mi přibyla na mapě BB ještě jedna provozovna a současné číslo je tak 5.

Před pivní misí vždy hledám ubytování. Tentokrát mne na internetu oslovila adresa BL Luxury Suit Boru. Po zaplacení bankovním převodem (cca 1700 Kč) mi došla mailem obsáhlá dvojjazyčná, po vytištění cca šestistránková zpráva se složitými instrukcemi.

Nejprve bylo nutno nalézt ulici Komenského. Když člověk využil zkratku přes místní cintorín (hřbitov), ocitl se  již blízko uvedené adresy. Tam však nastal první problém. Ulice Komenského se rozdělila a její jedna větev vedla k místnímu gymnáziu. Tam jsem také objevil budovu s popisným číslem 14, kde se měl nalézat náš apartmán.

Stavba však vypadala značně amortizovaně, navíc neměla inzerované patro, kde bychom mohli bydlet. U uzamčeného vchodu byla cedulka, že objekt náleží Slovenskému Ministerstvu Vnitra. Tak tady asi ne.

Již jsem myslel, že jsem naletěl, naštěstí jsem se zeptal místní rezidentky, která nás přivedla k poměrně slušně vyzerajúcim činžákům. Tam se orientační číslo 14 opakovalo, v onom případě však i s doprovodným písmenem.

Zbývalo rozluštit poslední část hádanky, která mi připomínala bojovou nebo dokonce únikovou hru.

„U parkoviště B 114, které však není vaším přiděleným parkovištěm (viz níže) objevíte na zdi krabičky (boxes). Vaše má číslo čtyři. Vytočte bezpečnostní kód 5675 a odeberte klíče. Následně na rotovném číselníku kód zrušte…..“

Ať jsem hledal jakkoliv, krabičky jsem najít stále nemohl. Pomohl mi jeden místní občan. Opravdu. Podivné malé schránečky bych přímo na zdi parkoviště na místě B 114 určitě nečekal.

Po ubytování je třeba ihned vyrazit na pivo! Nejprve do Perly.

Perla je údajně prvý slovenský minipivovar založený už v roce 1992. Během let byl několikrát zrušen a následně opětovně otevřen. Měli jsme štěstí, když jsme podchytili jeho otevřený status.

Příjemný lokál, co si na nic nehraje, uvnitř však na to, že je páteční večer poměrně málo hostů. Světlá 10° a 12°standardní kvality a čítankový, lehce banánový weizen. Jsem rád, že jsem po tolika letech existence – neexistence konečně Perlu navštívil.

Vzpomněl jsem si, že matka jednoho mého spolužáka z ZŠ se jmenovala Perla Psotová. Za První Republiky byla takováto jména zřejmě v módě.

BB náměstí je překrásné a velké. K večeru na něm probíhala nějaká protificovská demonstrace (vypadala dobře organizovaná a nespontánní), později však náměstí opět žilo svým životem.

Našim cílem byla degustace dalšího piva z BB – Baran.

Restaurace Leroy je umístěna v historické budově, kterých je ve městě plné náměstí. Interiér středně velkého baru je přizpůsoben současné poptávce, ale neuráží ani staromilce.

Ležák Baran je celkem příjemný, slušně se popíjí (bohužel ze kdysi nestandardních skleniček 0,4 l) a dokazuje, že obstojné pivo je možno uvařit i na Slovensku.

Když si vzpomenu na slovenská piva z 80. let musím uznat, že tady udělali naši někdejší spoluobčané velký pokrok.

Kdo by neznal film Postřižiny. A většina, co jej zhlédla snad i ví, že se točil v už dva roky nefunkčním pivovaru v Dalešicích.(uzavřen roku 1978).

Ano. Zrovna tam stojí ikonický komín, na nějž lezla Vašáryová s Hanzlíkem.

Obnovení pivovárku počátkem 21. století mne potěšilo. A vlastně mne těší dosud. Kdekoliv dalešické pivo objevím, hned je musím pít.

S Dalešicemi se setkáme v Brně,  po celé Jižní Moravě, na Vysočině a také v Praze. V našem městě bylo toto pivo vždy spíše výjimkou.

Před pár lety Segal prozíravě koupil do své hospody soudek speciálního barrigovaného bocku.

Toto pondělí jsem od svého půllitru sledoval obchodní jednání jednoho ze šéfů Kurník šopy s neznámým mužem středního věku a ještě střednější postavy. Bylo evidentní, že se jedná o pivo.

Pak kdosi oznámil, že před hospodou stojí auto v dalešických barvách. Vida! Něco se chystá.

Následujícího dne jsem se pracovně ocitl v paralelní ulici se Stodolní.

Hle. Tady někde býval vyhlášený pajzl Orient, kde točili 12°Zlatovar už od 6 ráno.

Ale co to vidím? Vypadá to na jasné červenobílé  logo Dalešic! Otvírají až v 15 hodin. Tak se stavím později.

Pohostinství se nazývá Sádrový Ježek. To bývala ta figurka pohádkového ježka, která šlukovala speciální cigarety. Vedle slepice a žabky na klíček docela oblíbená dobová hračka.

Uvnitř jsem obdržel cennou informaci. Dalešice se točí od následujícího dne. Dnes ještě dojíždí Svijany s 20% slevou. Tak dám jednoho Rytíře a pšenku. Ani jsem nevěděl, že Svijany vaří Weizen.

Včera byla návštěva Ježka už naostro . Začal jsem lahodnou 11°, k chuti přišla i hořká 12°.

Májová 13° je slušná, ale někdy se mi zdá trochu do ovoce. Černý 13° Fledermaus je zase evokace historického pivovaru U Fleků. Proč se mi zdá, že to nejslabší flekovské pochází přímo z oné provozovny?

Na Stodolní a do okolí moc nechodím. Sádrový Ježek se mi však docela líbil. Při čtvrtku bylo skoro plno, zábavu hostů nerušila žádná reprodukovaná hudba, podnik nabízel i několik druhů pivních chuťovek, mladá servírka, která mi svými modrozelenými vlasy připomínala Malou Mořskou Vílu byla asertivní a efektivní a co oceňuji samozřejmě nejvíc – dobrá značka piva podávaná v předpisové kondici.

Myslím, že čas od času se do Sádrového Ježka zastavím.

Altvater 12° přímo klouzal do krku. Co si dát dále? Celý příspěvek →

Běžně konzumuji piva tak do 14°. Občas ale z důvodů výzkumu udělám výjimku.

Kdysi nejsilnějším pivem na československém trhu býval porter z pivovaru ve slovenském Martině. Měl celých 20 EPM.

Hned po něm následoval tradiční Porter pardubický, který se bohužel před časem přestal vyrábět.

Od 90. let již dvacítka není žádnou mezní hodnotou. Dokonce i v supermarketech se i mimo svátky vyskytují piva o 21°nebo někdy i o 24° stupních.

Nevím, co se děje v homebrewingu, ale oficiálně snad stále patří k nejsilnějším  českým pivům 33° x-beer od Medvídků.

20°z kunovického pivovárku Rotor se jmenuje Mrija. V Kurníkšopě ji podávali ve čtvrtlitrových skleničkách za dosti vysokou cenu.

Mrija mi poskytl(a) přesně to, co jsem očekával. Hutnost, vydatnost a výživnost. A jak vždy říkám: jako dezert ideální, ale na běžné popíjení to není.

Další testovací vzorek byl ještě silnější.Russian Imperial Stout Candynskij ze Sibeerie. Měl plných 28 stupňů EPM. Černý jak smola a v chuti vše, co si dokážeme v těchto souvislostech představit. Zajisté aromatická káva Mocca, která je v tomto případě do stoutu přidána (peruánská značka z pražírny Candy Cane), dále hořká čokoláda, portské, brandy, hrozinky atd. V tak silném moku ani nemusíte moc zapojovat chuťovou fantazii. Vyplyne to tak nějak samo. Jistou kuriozitou Candynského je určitý obsah javorového sirupu, který částečně tento truňk zařazuje i do Kanady.

Což o to. Piva chutná. Ale ty názvy!

V současnosti bychom z důvodů politické korektnosti měli Russian Imperial Stout spíše opatrněji nazývat Baltic Stout.

Ruský (sovětský) malíř Kandinskij , který zemřel v roce 1944 by ještě prošel. Ale Mrija? Obří letoun našich úhlavních nepřátel Antonov AN 225? Proč nepoužít mnohem vhodnější označení B 52 nebo F 35?

Rovněž by se na svatého Patrika nebo o Velikonocích mohl vařit zelený speciál Zelenskyj.

Obnovení pivovarských tradic v České Třebové jsem před cca 14 lety uvítal. Českotřebováci pivně založeni vymetali zimní i letní festivaly v hrdých vlasteneckých trikách a dokonce vařili po domácku pivo v soukromé provozovně U tří pupíků.

Klasický ležák z ČT (to není Česká Televize) se jmenuje Kohout. Není to v současnosti úplně původní název. Kohouta má ve znaku i Blatná a na Kohutce ve Vyšních Lhotách se zase vaří Kohut.

Nicméně ten českotřebovský je kvalitní a léty prověřený.

Se samotným pivovarem, který nese jméno Faltus jsem poměrně často jednal v dobách, kdy jsem byl zaměstnán coby (ne) zodpovědný vedoucí v pivotéce Pivovarského domu v Ostravě.

Tenkrát se Kohouti i jiné druhy od Faltuse docela dobře prodávaly, navíc dodávky byly spolehlivé a i cena byla příznivá.

Když jsem nadšen opouštěl pivovar v Hylvátech, měl jsem už namířeno domů. Na pivním výletě jsem byl už třetí den, tak už jsem se i celkem těšil do svého rodného města.

Přece mi to ale nedalo a v ČT jsem nakonec svou cestu do Ostravy přerušil.

Faltuse jsem našel poměrně snadno. Na čepu měl celých 7 druhů vlastního piva.

Po světlé 13°, což je můj oblíbený styl napříč pivovary jsme si objednali pivní testovací set s dalšími pěti typy.

Zatímco Kohout 11°i 13° byla standardní piva, speciály mne zaujaly o dost více.

12°APA Kendy osvěžující a harmonická. Brown IPA 14°Pražec také dosti zajímavá.

Nejvíce mi jela piva vícestupňová. 18°Andrea hutná a výživná a nejmocnější Faltusovo pivo 19°Doppelbock vyrobeno za asistence českých a německých chmelů bylo samá chuť. Tyto siláky je však radno konzumovat se zapnutým rozumem a vhodně a bezpečně nastavenou záklopkou. Jsou to moky chutné, leč zrádné.

Nakonec zapít ještě jednou 13° a pak už na vlak.

Jsem napojen a tak už nepotřebuji hledat jídelní vůz nebo si kupovat drahé pivo od stewarda.

Středně dlouhá pivní výprava do Hradeckého a Pardubického kraje se vydařila.

Hulváky jsou městskou čtvrtí Ostravy. Dnes společně s Mariánskými Horami. Nejsilnější asociací na Hulváky mám z dětství, kdy se na místním koupališti můj otec několikrát marně pokoušel naučit mne plavat. Celý příspěvek →

Tak se určitě žádný šlechtic nikdy nejmenoval. V tom názvu jsou však obsaženy dvě značky regionálních piv z Hradecka. Celý příspěvek →