Potkali se u Kolína

Když se u tohoto města potkali dva sympatičtí medvidci, v Kolíně fungoval městský pivovar, který vařil pivo Perla a Furiant.

Kolínské pivo jsem ochutnal jen jednou. Bylo to v roce 1986 a moci nechutnalo. Nemělo tenkrát ani dobrou pověst a o rok později byl kolínský pivovar zavřen pro konstantně nizkou kvalitu svých výrobků.
Asi před 15 lety se v Polepech (nebo Přípepech) u Kolína objevil minipivovar. Vařil však jen příležitostně a navíc se majitel jmenoval Karavainov, což má v ruštině něco společného s dortem.
Nedávno však svitla naděje. Pivovary vznikly v normálním i Starém Kolíně. Na bAštecké pivo z druhé zmíněné provozovny jsem se vypravil na druhý břeh řeky Labe. Hospoda zrovna otevírala a plně zaměstnaný výčepní mi natočil poměrně solidní bašteckou 10. Upoutala mne chut excesivnich předních kvasnic, které už moc nemusím.
Majitel kolínského pivovaru Prádelník se pracovně zdržel ve své prádelně, tak mi aspoň doporučil kolinskou pivnici U tří pìrek. Přestože se jedná o stěžejní ochutnávkovou  hospodu v onom městě, podnik na mne neudělal nejlepší dojem. Při pátku prázdno, ukecaný personál v těžké přesilovce. Přesto kolinskâ Polotmavá 14 Valcha přišla k chuti.
Následně jsem ještě ochutnal Furianta, který se však v současnosti vaří mimo Kolín.
Myslím, že slavný rodák F. Kmoch by měl ze zlepšující se pivní situace radost.

Poděbrady po 70 letech

Kdysi jsem jezdíval autobusem přes Poděbrady  do Prahy.
Tehdy jsem míjel restauraci Bílá růže, které dominovalo logo budějovického Budvaru. Měl jsem chuť, ale nebylo možno vystoupit.
V polovině 90. let se měl zakládat v Poděbradech minipivovar, ale samozřejmě jsem tam tenkrát jel zbytečně.
Reálný pivovar vznikl v tomto městě až před několika lety. V původních prostorech, kde se pivo vařilo už od roku 1502 tradice pokračuje.
Na čepu je hned několik místních druhů. Světlá jedenactka je osvěžující, velice podobná je i 12. Poučeného konzumenta upoutá výrazné chlebovité doznívání.
Majitel podniku mne provedl pivovarem a dal mi ochutnat lokální ipu a také 14 märzen, která mi chutnala jako náš Dromedár.
Poděbradské pivo se jmenuje Zdroj. Zatím se všechno vypije v areálu pivovaru. Věřme, že do budoucna bude možnost ochutnat je i mimo region.

Asfaltový výšlap

Točené pivo ze Zámeckého pivovaru ve Zbraslavicích je možno ochutnat v hostinci Havířská bouda v Kutné Hoře-Sedlec.

Zní to jednoduše, ale realita je poněkud alternativnější. Kolínské nádraží je v plné rekonstrukci, takže tam lze pouze s bídou zakoupit platnou jízdenku, natož si dát pivo, nebo dokonce uložit zavazadlo.

Tak jsem musel svou cca 15 kg těžkou tašku smýkat do Kutné Hory. Havířská Bouda se však v žádném případě nenalézá poblíž železniční stanice. Z lesa na nedalekém kopci vykukuje věž rozhledny  – a to je přesná lokalizace dotyčné restaurace. Přímý autobus tam nejede, tak nezbývalo než šlapat. Asi 1500 metrů do kopce vede po kvalitním asfaltu a normálně bych trasu vyskákal po jedné noze, zásluhou břemen jsem si ale celkem máknul. Bylo dusno a navíc pršelo.Na Boudu jsem dorazil úplně mokrý s přesvědčením, že havířský objekt by se měl nalézat spíše někde v podzemí.

Desítka na čepu momentálně nebyla, tak jsem vyzkoušel zbraslavickou dvanáctku Hubertus.Klasika. Studený, slušně natočený mok s hezkou pěnou. Střední hořkost, a příjemné nevtíravé doznívání. Byl jsem trochu unavený, tak jsem se cítil jako na horské chatě. Kolem obědvaly rodinky s dětmi a i skupinky důchodců, kteří se tvářili jako horolezci.

Polotmavá 11 Diana měla chutný nahořklý osten, tak rovněž přišla k chuti. Další výrobky zbraslavického pivovaru se v hostinci bohužel nevyskytovaly a z webových stránek nebylo zřejmé, jestli samotný podnik disponuje vlastní restaurací.

Přestalo pršet a dolů se šlo již mnohem lépe.

 

 

 

Švýcarský pub crawl – cesta k osobnímu bankrotu

V pátek jsem měl v Basileji skoro celý den volna, tak jsem se opět vydal do města.

Tentokrát jsem se rozhodl, že se nespokojím s neutrálním Feldschlosschenem (hrozný název a těžký pravopis), ale využiji časové rezervy a budu se snažit objevit co nejvíce místních značek.

V centru Basileje to není nikterak lehké. Již jsem ale věděl, že např. na vlakovém nádraží, kde mimochodem od 21.00 do 6.00 nezakoupíte platnou jízdenku existuje celkem slušně zásobený beer shop. Zakoupil jsem si tam na rozjezd jedno láhvové polotmavé z Appezelleru a zamířil na informace. Informátor podle jmenovky hovořil asi šesti jazyky, avšak na informace o místním pivu byl poněkud skoupý. Vyměnil jsem si ve zlodějském kurzu 50 USD za 43 CHF a přešel spojovacím platem, které mi hodně nápadně připomínalo někdejší svinovské nádraží na Druhou Stranu.

Podle instrukcí informátora se měl ve čtvrti Bruderholz (v překladu „dřevěný bratr“ nebo snad „bratrské dřevo“) nalézat známý místní minipivovar Unser Bier. Také jsem ho tam našel, bohužel jednalo se pouze o surový provoz, žádná restaurace, ba ani obchod. Naštěstí jsem věděl, že výrobky dostanu v nádražní prodejně.

Uvažoval jsem o pivu Falcon z Lucernu, to jsem však již okusil loni a tak jsem se nechtěl opakovat.

Na stole u jedné, téměř cukrárenské předzahrádky jsem odhalil neznámé logo. Pivovar Eichhof založený již v roce 1824 (stejně jako např. Cascade v Tasmánii). Na pivním tácku logo veverky, avšak na půllitrové sklenici bohatá etiketa klášterní pivovarny. Pivo kalné, nepříliš hořké, avšak velmi výživné. Vypadalo to tak na 13°. Ovšem cena – 8 CHF za půllitr. Nejkrásnější pivnice má pod sebou pivovar Warteck, ale ten servíruje pouze nahořklou vodu.

Další mojí zastávkou byla hospůdka u mostu přes Rýn. Podávali tři druhy piva z basilejského pivovárku Stadtmauer založeného roku 2016. Světlý ležák na švýcarské poměry docela hořký a chutný, tmavé bylo ve skutečnosti polotmavé a mělo v sobě dle mého očekávání dost karamelu.

V další knajpě měli na čepu coby sezónní speciál ipu z místního Kitchen Brew. Vida. Loni jsem tady viděl láhvovou třetinku za 7.50, dnes je točené o dva franky levnější. To se musí využít! Je známo, že nejsem odborníkem přes ipy. Kitchen Brew mi chutnal jako Ostravice nebo Nachmelená Opice.

Je třeba to zapít něčím neutrálnějším. Jsme přece ve Švýcarsku. Půllitrový Einsiedler je spíše na žízeň, kterou už však nemám. Utrácím dalších 8 franků.

Na nádraží si ještě kupuji pár lahváčů. 11° Solothurner se celkem dobře hodí ke švýcarskému sýru. Burgdorfer je mok polotmavý a ničím neupoutá. Unsere Bier si nechávám na kolektivní degustaci v Ostravě.

Jede mi autobus. Čeká mne skoro 20 ti hodinová cesta domů.

Biere de Garde

Je to vlastně jakási francouzská verze Belgian Ale nebo i Abbay. Prostě alkoholicky i chuťově vydatné „pivo k uskladnění“.

Do Francie jsem nejdříve připlouval lodí v roce 1990 a to konkrétně do města Bordeaux známého spíše svým tradičním vinařstvím. Vždy jsem si vyměnil 20 – 30 dolarů za francouzské franky a už večer jsem žíznil. Pivo ve Francii už tehdy bylo dost drahé, na rozdíl třeba od Španělska nebo Portugalska.

Ačkoliv jsou Francouzi spíše vinařským či koňakovským národem, občas se jim podaří udělat i slušné pivo. Kdysi jsem si kupoval jejich polotmavé Jenlain. Byl to představitel francouzského pivního stylu Biere de Garde. Běžné francouzské ležáky jako je Kronenbourg 1664, Fisher, 33, nebo Meteor jsou vyráběny komerčně a ničím chuťově neupoutají Mnohem zajímavější jsou proto již zmíněná piva Biere de Garde.

Velice chutnou místní značku jsem pil před 5 lety v La Rochell. Dnešní Alsasko je celkem pivně orientováno a je v něm možno ochutnat vlastní kombinace kvazi belgických pivních stylů s německými lagery. Přesto jsem se tentokrát rozhodl vyhledat čistokrevné Biere de Garde.

Našel jsem 75 cl láhev ze sektovým uzávěrem. Pivo Ch´ti pocházelo z pivovaru Castelaine založeného již v roce 1926. Flašku jsem otevřel šetrně aby nebyla ani jedna kapka nazmar. Pivo bylo podle mého očekávání husté, poměrně čiré a ušlechtile nasládlé. Spíše sladový charakter, chmelové alikvoty jen takové, aby se neřeklo. Alkoholu 6,4, což je zřejmě standard Biere de Garde.

Druhý kus – Biere du Corbeau (havran) se sice tvářil rovněž francouzsky, avšak byl de facto vyroben v sousední Belgii. Čili bych spíše mluvil o stylu Abbay. Možná i o Strong Belgian Ale, uvážím-li, že mok měl celých 9% alkoholu. Pivo bylo mnohem více zakalené než Ch´ti a grády z něž přímo vyzařovaly. Slušná záležitost, já osobně si však raději vychutnám truňky méněoktanové.

Je to marné. Prostě v Evropě jsou vybraná piva stále ještě k pití.

Pivo s kyselým zelím

Ve Štrasburku mne na to upozornila kolegyně. V Alsasku prý vaří pivo s kyselým zelím.

To jsem skutečně ještě nepil. A že jsem různých prasáren už okusil. Odpoledne mi jednu láhev přinesla. Hned jsem prohlédl etiketu. Samozřejmě se žádné zelí mezi ingrediencemi nevyskytovalo. Jak jsem pochopil, pivo vařené v nedalekém Mulhousu se údajně hodí k alsaské národní pochoutce Chou croute, což je vydatný pokrm připravovaný ze zelí, masa a uzenin.

Pivo průměrné, ale věřím, že by mi k chou croute docela chutnalo.

Nejvíce mne pobavil jistá ilustrace na etiketě. Kolem zelené hlávky zelí byl vtipný nápis:

Bière du Gambrinus.

To možná o něčem svědčí….

Zabloudit někdy znamená objevit b

Onehdy jsem zabloudil ve Štrasburku.

Podle vlastní teorie, že přímka není nejkratší spojnicí mezi dvěma body, jsem od prodejny vín v centru nečekaně odbočil, abych si zkrátil cestu do přístavu. Třikrát jsem se musel ptát kolemjdoucích a každý z nich mne poslal jinam. Jeden z nich byl prokazatelně Asiat, tak i když nevěděl, nechtěl ztratit tvář.

Čas ubíhal a já nechtěl zmeškat svou loď. Řídil jsem se podle slavné katedrály, avšak i tak jsem stále bloudil. Scenérie se však měnila k lepšímu.  Mizely pomalu drahé turistické pasti a objevovaly se lokální hospůdky s lákavými pípami. Neměl jsem čas, tak jsem si jen zhruba zapamatoval trasu.

O dva týdny později jsem opět vyrazil. Zjistil jsem, ze nejrozšířenějším pivem ve vedlejší čtvrti Štrasburku je pivo Meteor z blízkého Schiltengheimu. Pivovar vznikl už v roce 1640 a já už s ním nějaké ta degustační zkušenosti mám. Navíc si myslím, že tento podnik už patří Heinekenu.

V rázovitém místním baru však nalézám pípu s logem lokální značky Uberach. Pivo polotmavé, nejspíš svrchně kvašené, alkohol 4,8. Mok poměrně chutný, vkusně voňavý , nepříliš hořký, leč osvěžující. Typická ukázka alsaského pivovarnického umění. Vidím ještě francouzskou ipu, ale tu si nechám na příště. Už tak jsem za půllitr utratil šest eur, a očekávám, že ještě budu bloudit.

Zítra jsem ve Švýcarsku a koncem týdne se vracím do své krásné pivní vlasti.

 

 

Mezinárodní den bez piva

Prosim,žádnou paniku! To mne jen tak něco napadlo.

Vzpomněl jsem druhé výročí tristní situace, kdy jsem díky tragickým okolnostem musel vydržet celých 52 hodin bez piva. V Bělehradě jsem pak stylově doběhl do hospody Samo Pivo, kde jsem to následně řádně roztočil.

A tak mne včera napadlo: Co tak ustanovit Mezinárodní den bez piva? Stejně jako jsou dny bez aut či podobně, jednalo by se o řízenou dobrovolnou akci. Samotné pivo by z prodeje pochopitelně nezmizelo, ale nabídka by mohla být omezena. Filosofie tohoto dne by byla jasná. Každý pivař by si během 24 hodinové žízně měl uvědomit, jaké má štěstí, že žije v civilizovaném světě, kde neni o Chmelový mok nouze. Celý den může o suchu přemítat o svém pivařství a dělat si lákavé plány do blízké budoucnosti. Může tak rovněž projevit solidaritu s nešťastnými pivaři, třeba v Mauretánii, kde není dle statistik ani jeden pivovar. A to ráno následující den!

No, asi mi už hrabe. Co by se tím vyřešilo? Nebudu-li chtít ( což je naprosto iluzorní), tak si celý den pivo nedám a nepotřebuji k tomu žádné UNESCO či podobné instituce. Navíc by takového dne mohli využít nepřátele piva jako falešný signál o naší nejednotě. Podobně pomýlení jsou alkoholici, kteří jednou ročně praktikují tzv. „lihuprosté měsíce“ (většinou v únoru)s nadějí, že si zachrání játra.

No nic. Jsme ve Francii, tak jdu na pivo, aby mne ty roupy přešly.