Patří už ke každotýdenním rituálu pondělní zastavení v restauraci Heřmanického pivovaru.

Čekám tam na poslední autobus linky 49, který pokračuje po Mariánskohorské ulici až do Poruby. Ty další končí na zastávce Křížikova.

Sortiment tamních piv není příliš široký, ale je dostačující. Většinou je v nabídce světlý ležák 11° a 12°, polotmavá 13° a pivo černé. Sem tam se objeví i nějaký ten svrchňák nebo silnější speciál.

Dvanáctka včera byla na žízeň. O to více jsem se snažil vychutnat si tmavou 12°s chilli.

Na první zapití mi mok připadal trochu řídký. Jsem u tmavých ležáků zvyklý na větší hutnost a  praženost. Normálně to černá heřmanická piva mají. Spolehlivě jsem zaregistroval pouze obvyklou „hukvaldovost“.Možná jsem ostatní degustační složky podvědomě opomíjel, abych se dostal k té dominantní, kterou bylo deklarované chilli.

Pálivost docházela až po krátkém doznívání a byla celkem přiměřená. Pro zhýčkaného jedince, který se cíleně vyhýbá thajské a indické kuchyni snad až přílišná, pro zběhlé gurmány otužilé kapsaicinem by mohla být možná i krapet vyšší.

Pár dní předtím jsem pil 17° Strachotvora z Paskova, kde mi připadalo, že se robustní chuť piva s palčivostí plynuleji propojuje.

Bohužel, v Hobitu Fire Dog právě došel…

Nejnovější minipivovar z blízkého okolí Ostravy budišovický Fčelín. Se snaží. Vaří pivo výčepní, ležáky 11°a 12° a zakotvily v něm i pivka svrchně kvašená, mimochodem velice chutná. Celý příspěvek →

Myslím samozřejmě Hranice na Moravě, konkrétně obec Černotín. Celý příspěvek →

…..my ho máme až po bradu…

Toto se zpívá v jedné z přidaných slok slovenské lidové písně Nedaleko od Trenčína. Celý příspěvek →

A proč ne…? Celý příspěvek →

Hanácká metropole získala várečné právo již v polovině 13. století.

První zmínky o olomouckém pivovarnictví pocházejí z roku 1408.

Zřejmě nedostatek piva, které se do Olomouce muselo v 19. století dovážet z okolních obcí vedlo k založení velkého průmyslového pivovaru, který se ujal své historické role v roce 1897.

Mé zkušenosti z Olomouckým Ležákem či 11° Zlatý Klas z 80. let nejsou vůbec pozitivní. Jeden můj známý popsal onen utrejch celkem trefně. Jakoby do půllitru bylo přidáno trochu octu s cukrem.

Napadla mne rovněž myšlenka vězení pro nedisciplinované pivaře (nízká denní konzumace, prznění piva destiláty, cukrem, kofolou atd), kde by byla k dispozici pouze teplá olomoucká 10°.

V 90. letech se pivo z Olomouce zlepšilo a koncem století byl místní Holan celkem pitelný. Nicméně pivovar ukončil činnost krátce po roce 2000.

Chtělo to osvěžit některé mé čerstvější degustační zkušenosti, proto jsem se do Olomouce „na otočku a na pivo“ v sobotu vypravil.

Z Náměstí Republiky (v minulosti C+K náměstí) vedly naše žíznivé kroky do Svatováclavského pivovaru.

Ten jako takový funguje v Olomouci už přes 20 let. Začínal však na jiném místě.

Zmíněná hospoda je malebná, útulná s kvalitním mokem a hbitou obsluhou. 10°Vašek je výčepní pivko, jak má být. Hořké, chutné a osvěžující. Dobrá je rovněž světlá 12°.Černá 13° „pana Bruna“ je výživná, plného těla, vkusného chmele i nezbytného karamelu. Už jsem tu zmiňoval, že asi nejhorší „flekovské“ je v současnosti zrovna U Fleků?

S pivem se dobře snášela i hanácká česnečka s tvarůžkem, uzeným masem a vaječným žloutkem.

Má společnice si objednala pivo řezané, které sice opticky vypadá interesantně (tajemství jeho přípravy ovládám i já), ale nepřináší krom jisté estetiky žádné zvláštní zážitky. V onom případě mělo ještě navíc řezané paradoxně  nižší říz.

Další testovanou provozovnou byl minipivovar Moritz. Vzpomínám si, že jsem se asi před 20 lety účastnil jeho slavnostního otevření.

Interiér mimořádně zdařilý evokuje prostory pivnice někdy z počátku 20. století.

Na čepu místní 11° Moritz, stejnojmenná 12° a polotmavé pivko Maisel. Mok natočen vzorně a chutná výborně, i když někomu by se mohl zdát až moc hořký.

Líbila se mi i místní nabídka jídel, ale neregistroval jsem pocit hladu.

V Riegerově ulici, přesně v místech, kde začínal Svatováclavský je teď zřízen rozlehlý Steak House. Na čepu mají několik druhů Buchťáka. Což o to. Pivo není špatné, ale v čase našeho příchodu – sobota kolem 16 hodin se v interiéru nalézal vedle nás jen jediný host. Udělalo se nám smutno, tak jsme provozovnu už po jednom kusu opustili.

Následovala krásná hořká tečka. Asi tři zastávky tramvají od centra se nachází pěkná hospoda, která na svých pípách nabízí celý sortiment piv od Jadrníčka z Náměšti na Hané. V onom městysu jsou vlastně pivovary dva, nicméně můj erudovaný olomoucký pivní kolega stručně konstatoval, že „to pivo od Zbořila se nedá pít..“

Výborná světlá 11°a k mému překvapení chutnala i svrchní 14°. K ipám obecně nemám příliš důvěru, ale ta Jadrníčkova byla opravdu skvělá. Hluboce hořká, nepřearomatizovaná a vysoce pitelná.

Kdyby bylo více času, navštívil bych ještě hospodu s Anxiomem nebo irský pub, který dle loga nabízí irskou minipivovarskou značku O´Hara.

Naštěstí je Olomouc z Ostravy jen asi hodinu vlakem.

Pivo jako takové se pomalu stává luxusním zbožím a málem i snobským nápojem.

Pryč jsou časy, kdy sladovo-chmelový truňk spojoval lidi, často i různých národností a společenských tříd v prostorách zvaných hospoda nebo výčep, kde mohli za lidovou cenu popíjet oblíbený mok, družit se a diskutovat o nejroztodivnějších tématech.

Klasických šenků ubývá takřka geometrickou řadou a cena piva exponenciálně roste.

Likvidační politika jistých vlád, růst životních nákladů – zejména energií, nenasytnost příslušných podnikatelů, kteří často si neváhají nemravně navýšit marže na pivu i přes 100% a hlavně klesající zájem o lidové knajpy jako takové.

To vše ubližuje našemu nejnárodnějšímu pitíčku.

Ostravský festival Lopni Beczku údajně oslavil již 10. výročí. Z původních prostor na výstavišti Černá Louka se přesunul do budovy Národního Zemědělského Muzea v Dolních Vítkovicích, kde se nalézá dodnes.

Před dvěma lety jsem se jednoho z ročníků zúčastnil služebně (Divadlo Zběsilá Pípa), pak jsem několik ročníků (fest se koná většinou 2x ročně) vynechal.

Letos jsem se nestačil divit. Hlavně těm cenám.

U vchodu mne hned zkásli o 100 Kč. To sice nejsou dnes skoro žádné peníze, ale asi před cca 10 lety jsem si mohl za jen o něco vyšší cenu v Táboře užívat i bohatého kulturního programu, který ve Vítkovicích chyběl.

Pronájem, naštěstí vratného pivního skla mne vyšel na dalších 100 Kč.

Největší cenové překvapení mne však čekalo uvnitř expozice.

Letos se vystavující pivovary domluvili na takřka jednotné ceně: 1 deci 50 Kč, 2 deci 70 Kč a tři deci 90 Kč. Speciály jako třeba supersilný stout se však prodávaly i za 100 – 300 Kč!

Prostory muzea nebyly nikterak přeplněné, přesto se našlo dost bohatých experimentátorů, kteří se rozhodli pro bohatou a drahou nabídku degustace.

Já jsem strategicky zvolil cestu poznání prozatím nepoznaného. Ačkoliv většinu přítomných pivních stánků jsem znal, objevil jsem i několik nováčků.

Do „piva“ se dnes už může přidat cokoliv a asi obecně v současných domovarnických kruzích platí, že čím perverznější přísada, tím věhlasnější úspěch.

Ovoce v pivu je dnes už normální, stejně jako bublanina a gumoví medvídci. Ani mne příliš nepřekvapí křen, řepa, dokonce ani výtažek ze sépie.

Na letošním ročníku však perlila teplá kombucha s chmelem a hlavně kyseláče „boršč“ a „kulajda“. Svatý Václave – nenechej zahynouti nám ani budoucím….

Přes mé nářky a sarkasmus jsem však letos narazil na velice zdařilé kusy. Ať už to byl ejlík z pivovaru Castullum (Kostelec na Hané), NEipa z Obory, 15°Dark Ipa z Myjavy (Hellstork), nebo svrchní Václav z Kročehlav.

Jako každoročně mne rovněž zaujala výstava zemědělské techniky – traktory a hlavně historický vinařský lis z roku 1842.

Nákladný zážitek jsem následně musel zapít osvěžujícím ležákem Zlínský Švec.

Pivu všech barev a stupňovitostí zdar!!!!

Černokostelecké pivo mi vždy udělá radost. Celý příspěvek →

Procházel jsem kolem restaurace pivovaru Aero a zahlédl jsem poutač na místní Oktoberfest. To není možné! To už je rok? Celý příspěvek →