Věci mezi nebem a zemí

Minulý týden jsem si koupil v prodejně Norma láhev červeného vína.

Vybral jsem si lahev se zavitovým uzávěrem, v tomto případě víno z Jižní Afriky z hroznů Pinotage. Ještě jsem si ověřoval údaje na etiketě, když jsem flašku ukládal do košíku. Přesto jsem záhadně domů přinesl vino španělské s korkovou zátkou. Jsou prostě věci mezi nebem a zemí….

Vcera jsem si Pinotage koupil a hned ochutnal. Přestože se jednalo o laciné vino, melo celých 14 procent alkoholu a i jakousi svou chuť. Na usrknutí suché s květinovým aroma, při ochutnávce „na plnou hubu“, kdy jsou zapojeny i jiné chuťové pohárky jsem vsak odhalil i krátkou, avšak docela výraznou „hlínu“, kterou znám spíše jako ušlechtilou příchuť tekutého chleba. Vypil jsem asi půl flašky a ta chuť se tam stále objevovala. Velice podivuhodné.

Shodou okolností jsem nedávno sledoval CNN, kde jakýsi expert z firmy na vytváření umělých příchutí říkal, že zhruba 80 procent chuti potravin tvoří vlastně čichové vjemy. A proto znovu tvrdím, že „chuťová paměť“ trvající maximálně dva roky je čirý  nesmysl, neboť čichové asociace nás provázejí po celý život.

Cochemská nostalgie

V německém městě Cochem bylo včera krásné letní počasí. Přímo vybizelo k návštěvě nějaké knajpy. V centru lidu jako chmele. Konalo se tady totiž místní vinobraní.

Jak už jsem psal posledně, všude kolem se rozkládá moselská vinná oblast a celý region žije vínem. Slavnost vrcholila slavnostním průvodem. Kam se hrabe bolševický 1. Máj! V nekonečném průvodu defilovaly davy lidí v osobitých  kostýmech. Zejména se jednalo o kostýmy historického charakteru. 15., 14., 13. století, bubeníci, dudáci, zbrojnoši, dokonce i staří Římané. V.průvodu rovněž otevřené kabriolety vezly zvolené královny vína (Weinkonigin) z okolních okresů.

Podívaná krásná, leč evokuje žízeň. Hospody jsou rovněž natřìskané. Vchazim do jedné, z níž se ozývá hlučný německý techno pop. Dle stylové klenby nevelkého sklípku odhaduji staří hospody na dobrých 600 let. Masívní vrchní za výčepem, na čepu mimo jiné též můj oblíbený Kirner. A hosté kouří! Už mi ten nikotinový odér chyběl. Navíc v suteréní není signal  takže si lide nehrají s mobily, ale hovoří spolu. Jen to hlučné techno bych vypnul.

Mou druhou zastávkou je další stylová pivnička. Skoro úplně plná, lide hodně popíjeji i na stojáka, ale vzadu je stůl volny. Točený Konig Pilsner jen zasyčí. Plné hospody, rychlá obsluha, kouř a vzájemně komunikující hosté. Jsou ještě radosti života!

Lhali mi v Remagenu?

Německé městečko Remagen je známé svym mostem přes Rýn, o který byly koncem 2. Světové války svedeny tuhé boje.

Remagen je poměrně malebný, má svou promenádu podél řeky a rovněž hodně restaurací a hospůdek. V útulném šenku jsem si dal jeden Peters kolsch a pomalu se vracel na svou loď. Tu jsem ale zahlédl mnohaslibný objekt. Hospoda se jmenovala Remagen Brauhaus, z čehož jsem usoudil, že se jedná o místní minipivovar. Podnik nabízel světlé a tmavé pivo s nazvem Rigo. Pro jistotu jsem se zeptal servírky, zda li je dotyčné pivo skutečně uvařené v interieru restaurace.

„Genau….“

Rigo upřímně řečeno nic moc. Takřka modelový německý minipivovarský kvasničák standardně aromatický lehce nasládlé chuti. Úplně stejně mi např. chutnal místní ležák v Bernkastelu „U starého nádraží“. Tmavé pivo než karamelové spíše kofoloidní. No co. Alespoň jsem uhasil žízeň.

Znepokojila mne však jiná věc. Během mé konzumace přijel před hospodu náklaďák a urostlý zřízenec začal skládát pivní sudy. Na kegách byl nápis Braun Stern Radeberger (fuj) Group. Žádné takové pivo se přitom na pivním lístku nevyskytovalo. Skutečně se Rigo vaří v lokálním Brauhausu nebo je to podvod na důvěřivých hostech? Mohl jsem se závozníka zeptat, ale nestálo mi to zato. Ať si to zodpovědné osoby vyřídí se svým svědomím.

Možná, že remangenští lžou. Stejně jako když v roce 1944 nebo 1945 pri dotazech spojeneckých vojsk na inkriminovaný most schválně posílaly tanky na opačnou stranu.

 

V Belgii je stále co poznávat

Od dob svého působení v pivotéce již něco o belgických pivech vím. Avšak stále je třeba studovat….

V Antverpách jsem se zase vydal na lov. Ve městě probíhal několikadenní gastronomický festival, takže piva bylo všude dost. Začal jsem jakýmsi klášterním speciálem z místního pivovaru Brouw. Celkem chutný, ale jejich osvěžující Seef mi chutná víc.

Pak jsem zapadl do pěkné ochutnávkové pivnice. Na úvod jeden holandský nakuřovaný porter. Ale co to vidím. Na čepu ležák Moritz. Ten musí být buďto z Olomouce nebo z Barcelony. Je to ten španělský. Chuťově nic moc, ale evokuje vzpomínky.

Nejdražším mokem na čepu je 8proc.special z regionálního pivovárku D‘ Oude Caert. Celkem se jim vyvedl. Klasický belgický ejlik mnoha vůní. To já můžu. Závěrem ještě jeden za studena chmelený ležáček opět z podniku Brouw. Není ani tak chutný jako zajímavý. Překvapivě v něm místy cítím sirovodík (H2S). Chmelové aróma se prolíná j jinými příchutěmi a tak člověk při pití pořád musí přemýšlet.

Ještě koupit pár lahváčů a další studijní den je završen.

 

 

Využil jsem puldenni přestávky na mé cestě do Antverp a prohlédl si hlavní město zatracované EU. Ze severního nádraží to do centra není daleko. Po cestě žádné zajímavé pivní logo. Velké náměstí historické a honosné, všude davy turistů, ale na chodnících odpadky a bordel. Zřejmě následek rozvinuteho multikulturalismu. Na informacích se ptam na cestu do některé z pouhých tří mistnich pivovarských hospod. Bohužel je sobota a dva podniky mají zavřeno. Takže alespoň Brasserie Cantillion. Je ro pry tak 20 minut pěšky. Chvíli trvá než zorientuji mapu a opustím náměstí. Nakonec mi poradí cestu číšník z místní kavarny. Stále však nemám vyhráno. Mapa města se zda byt nepřesná. Poslední etapa cesty vede muslimskou čtvrtí. Bordel na ulicích se zvětšuje. Nakonec se musím na adresu doptat pouze francouzsky hovořícího černocha. Pivovárek Cantillion funguje též jako muzeum pivniho stylu gueze. U baru neni pipa a hostinský pivo nalévá přímo z 0.75 l láhví. Trochu koza, ale lambiky jsou dlouhým zráním stejně zbaveny co 2, takže nakonec žádný velký rozdíl. První gueze chutná trochu jako ocet ředěný žaludeční šťávou. Pro laika hnus, pro znalce kuriozita. Zkouším 7procentni lambic  s karamelem, ale žádné, alespoň symbolické nasládlosti se nedopátrám. Pak přichází na řadu klasicky lambik, který je s předchozím karamelákem asi tak nejzajímavější. Speciál Rose Gambrinus s malinami si dávám jen kvůli názvu.

Mam totálně překyselený žaludek a spechám na nádraží. Po trase potkam hospodu, která nabízí piva ze v sobotu zavřených pivovarů. Hosana! Takže nakonec mám štěstí. Belgický ejlik Zinne Bir je zejména po octových specialech skutecna pochoutka. Zajímavé je i pivo z minipivovaru Brussel Beer Project, k jehož výrobě se používají tzv. pivní chleby, jako za starověku. Taky se jmenuje Babylon.

V Bruselu je pěkně, ale jedna návštěva stačila.

Změna ve Ferdinandě

Praktický pohostinský podnik u pražského hl. nádraží doznal jedné zásadní změny.

Do Ferdinandy chodím snad již 15 let. Dobře se tam čeká na vlak a rovněž benešovské pivo mi docela jede. Oceňuji také slušnou kuchyni a rychlou obsluhu.

Do Ferdinandy jsem se vydal i minulý týden. S těžkým kufrem jsem jíž od blízkého parku vyhlížel známé logo. Ale zrada! Na známém místě visí cedule od Lobkowicze. Co se to děje? Uvnitř je vše skoro stejné jako před půl rokem. Kbeliky, hrabě, jídelníček. Jen to pivo je úplně jiné. Na žízeň jeden Klášter. Ten se da vypít. Avšak Vysokochlumecké mi připadá dosti neutrální. Navíc mne neuspokojuje ani teplota.

Dojìm klobásu, dopiji pivo a spechám na vlak. Jsem docela rozladěn. Kam zmizel můj oblíbený lehce nasládlý Ferda? Ani jsem se  raději neptal. Nechtěl jsem vyslechnout další staré pověsti české. Lobkowitz je bohatý čínský podnik a udělal Ferdinandě lepší (nižší) cenu.

Těším se, že si dám Ferdu jinde. Naposledy jsem jej viděl v Bratislavě.

.