Máme se jak na zámku

Společnost Deloitte nedávno zveřejnila výsledky svého průzkumu, podle níž naše Česká republika v kvalitě života obsadila mezi 149 zeměmi výborné 24. místo. Posuzovalo se podle několika kritérií jako např. průměrná délka života, dětská úmrtnost, lékařská péče, stav korupce apod. ČR si oproti loňsku polepšila o dvě příčky. Vše je lepší, jen se zhoršuje přistup k bydleni a klesá i stav osobních svobod.

Může nas těšit, že v tomto průzkumu si stojíme o dvě místa lépe než náš téměř nedostižný vzor USA. Je to tak. Amerika jde dolů. Je to nejzadluženější země na světě, která však disponuje proti svým věřitelům moderním zbrojním arsenalem. Vše se v USA točí kolem ropy, neboť tento 300 milionový marod je nenažraný a spotřebuje zhruba 25 % světové energie.

Vše, co se mi na USA líbilo, mizí. Pryč jsou z ulic krásná okřídlená auta a mne píchá u srdce  když vidím miniaturní korejský Chevrolet s obsahem 1000 cm3. Nejvíce však na frak dostává článek 1 americké ústavy o svobodě projevu. Politická korektnost to úspěšně válcuje, až se nestačím divit. Od včerejška v sousední Kanadě lynčují krátce před volbami současného ministerského předsedu za to, že se před 18 lety na jakémsi maškarním večírku převlékl za Araba z 1001 noci, nasadil si turban a načernil ksicht. Dotyčný politik a zajisté i slušný kariérista si dnes celý den veřejně skype popel na hlavu a bečí, že v roce 2001 si to neuvědomoval, ale dnes už ví, že je to rasistické. Jak taková beztvará hadra může předsedat takové krásné zemi  kterou mimochodem já považuji za svůj druhý domov?

Takže z původní Ameriky zbývá pěkná příroda, slušná hudba a celkem bohatý výběr chutných pivních značek. I když v těch ležácích by mohli přidat…

Pěkné 24. místo by se mělo důstojně oslavit.

Tak to vidíte. A vy pořád na tu Floridu…

 

2x Schlaftrunk

V baru jsem dal dva Bitburgery a spěchal jsem do jídelny, kde se mi v lednici chladily dva německé speciály.

Bourbon barrel bock byla opravdová lahůdka  která však připomínala spíše inzerovaný bourbon než samotné pivo. V moku jsem cítil potažmo i stopy vanilky nebo puškvorce, toto však pramenilo vše z faktu, že se jednalo o poctivý a důkladný barrig. Ani jsem nedefinoval, zda je ono pivo kvašené svrchně nebo spodně.

Jako nepříjemné intermezzo mi přinesl slovenský kuchař sklenici s petkovou krušovickou 12. Myslel si určitě, že mne tím potěší, tak jsem již z taktu nemohl odmítnout. Samotné Krušovice jsem vzal cca před 9 lety trochu na milost, neboť přece jen demonizovaný Heineken ošetřuje tuto značku o poznání lépe než předchozí Radeberger, avšak chuťový zážitek byl i tak příšerný. V břečce jsem výrazně cítil shnilá jablka.

Jako spásu jsem si rychle otevřel Baltic Tripel z pivovaru Insel Brauerei na ostrově Rujana. Truňk to byl věru mocný, měl celých 9,5%. Mělo se jednat o imitaci belgického stylu, avšak já osobně jsem postrádal nějaké asertivnější vedlejší příchutě. Na druhé straně obsažený alkohol vyčníval až příliš. Nicméně jako poslední kus večera se to pít dalo.

Piva splnila svá poslání a já tu noc spal klidně i bez prášku.

Německé potěšení i zklamání

Na druhý den se mi zázračně vrátil čich a tak jsem mohl pokračovat v německé degustaci.

Märzen ze stuttgartského pivovaru Swaben Bräu byl standardním zástupcem onoho stylu. Mocné tělo, výrazná sladová příchuť, krátké doznívání a celkem slušná pitelnost. Tento Märzen mi dost připomínal jeho velice vydařeného kolegu ze Žíznivého Dromedára.

Světlý ležák Ratsherrn z Hamburku na mne působil jako vzorný reprezentant mohutné obce průmyslových piv. Byl spíše nasládlý, ale ne zas tak, aby tím byl jakkoliv zajímavý. Nebyl to přímo paskvil, jako jsou třeba parodie na pivo ve stylu Carlsberg, Coors, Carling a další, nicméně snesl bych bez problémů tak jedno na silnou žízeň.

Ještě vice mne zklamal minipivovarský „superlager“ Wolfscraft z Mnichova. Já se v Německu soustředím ma tradiční značky malých a středních pivovaru (jsou jich stovky) a pivo z minipivovaru si dám jen vzácně. Superležák barvy kaluže na staveništi a chuti experimentální břečky snaživého diletanta se přesně hodí do doby, kdy takovýto utrejch popíjejí v chladném podniku pivní technokraté s čumáky zabořenými do mobilů.

Naštěstí mi chuť náležitě spravil osvěžující pilsner Waldhaus s názvem Diplom Pils. Třetinkový lahváček voněl sice lehce komerčně, ale jeho lahodná chuť, jako by konstantně pulsujicí mezi nasládlostí a hořkostí i jeho nenucené Chmelové aróma mne úplně dostaly. Ve Waldhausu se ve vaření zdokonalují od roku 1833.

Něco tmavého na závěr. 6,9% silný porter Dolden Dark z Riedenburgu naprosto vyhovoval mým představám o tomto stylu. Kávovost, troška čokolády, avšak srdce stále ryze pivní.

Na zítřek mám v lednici ještě dva německé siláky.

 

Narušená degustace

Na včerejší večer jsem se docela těšil. V kabině se mi nashromáždilo osm německých lahváčů, které ještě neznám.

Rozhodl jsem se, že začnu pozvolna. Dvě piva pocházela ze Stuttgartu. Tam jsem jen párkrát projížděl vlakem. Vim, že se tam vyrábějí auta a evidentně se tam vyskytují i nějaké pivovary.

Avšak už asi třetí den jsem zažíval jistou indispozici, která se lékařský nazývá katar horních cest dýchacích (bývala to DG 460). Rýma, kašel, bolest v krku a dokonce jsem na půl dne ztratil hlas, což bylo nepříjemné, neboť se v současnosti přiživuji i zpěvem.

Ještě v šest večer jsem si docela vychutnal stralsundského Stoterbekera, ale kýchání a smrkání neustávalo, takže ve 22 hodin jsem byl už docela amortizovaný. Otevřel jsem si půllitra Stuttgarter Hofbräu a načal originál německý pivní wurst. Bohužel se mé obavy potvrdily. Chuť piva byla naprosto uniformní. Cítil jsem jen pozitivní hořkost. pak mne však už usazené hleny nepustily chuťově dál. Snažil jsem se prolomit agresivní bariéru chilli papričkami a česnekem. Vše marné. Tak jsem rozdal hodujícím kolegům zbytek salámu  druhé pivo jsem nechal v lednici a nepovedený večírek jsem zakončil jakousi levnou whisky.

Dnes už se cítím lépe, takže večer se uvidí. opět se potvrdila ma teorie o neseparatelnosti chuťových a čichových vjemů.

Global Beer Responsible Day

Dnes mi zase přišla na mail zpráva od tiskové mluvčí AB InBev o brzkém konání akce, která by se dala volně přeložit jako Den globální pivní zodpovědnosti nebo Den zodpovědného globálního piva.

Dotyčná společnost podobnými programy vyhrožovala jíž počátkem 90. let, kdy se snažila koupit Budvar. Jedná se v podstatě o propagační akci na podporu nealkoholického piva. Čepovat se má Pito z budějovického Samsonu, který AB InBev koupil pred několika lety. Mok bude zájemcům podáván zdarma.

Nevím, jak vy, ale já si nejspíš onu parádu nechám ujít. Alkohol k pivu prostě patří a v Birellu ci jiných náhražkâch mi vždy něco chybí. Nemůžu-li z nějakých důvodů pozřít alkohol, volím raději minerální vodu. Navíc mám podezření, že když je v pozadí AB  může se onen festival zvrhnout v hollywoodskou show.  A já se setkat s Mickeymousem nemusím.

V krátké zprávě jsem se.nedočetl o přesném místě konání ochutnávky, ale zájemci si to mohou najít na netu.

Dobrou chuť!

3 Monts

Vzpomínám na jedno ze svých prvních setkání s belgickými pivy Abbey a francouzskými Bier de Garde.

Vcera jsem ve Štrasburku uviděl v obchodě sedmičku dezertního piva 3 Monts. Bude to už brzy 30 let, co jsem se s tímto produktem osobně seznámil. Objevil jsem jej v supermarketu v Bordeaux. Imponovala mi masivní láhev i úctyhodný obsah alkoholu 8,5. Cena onoho piva byla vzhledem k mému tehdejšímu platu rovněž impozantní, přesto jsem výrobek zakoupil.

Do té doby jsem se skoro cíleně vyhýbal sektům. Skoro jsem je nepil a hlavně je neotvíral, neboť si nelibuji v explozích a pyrotechnice. Když jsem s důvěrou odstranil drátek, který držel korkovou zátku, silným tlakem vytlačený špunt mi málem vyrazil oko. Mok byl však lahodný a mi velice zachutnal.

Od té doby jsem, zpočátku pouze v zahraničí tato piva vyhledával. V této souvislosti mi utkvěla v paměti zejména vynikající piva značky Unibrou z Quebeku, zvláště jejich nedostižné  desetiprocentní Le fin de monde.

Už se těším, jak si pivko večer otevřu. Po letech samozřejmě vím, jak na to.

Klouzání a pukání

Určitě znáte ten pocit. Já, ač nekuřák jsem vždycky rád načínal novou krabičku cigaret.

Nevím, jestli je to tak i dnes, ale vždy jak celofánový proužek hladce klouzal po obvodu krabičky, dostavoval se u mne krásný pocit libida. Jako že vše je něžné, bezproblémové, přátelské a bez omezujícího tření. Bohužel, nirvana trvala jen krátce, neboť krabička nebyla přiliš velká.

Další mou vášní je pukání. Plastové obaly se vzduchovými bublinami sloužící k ochraně zboží. Ta slast – stlačit plastový bumbolec mezi dvěma prsty a způsobit mikroexplozi. Napětí povolí a pukající člověk se cítí opět blíže vysněné svobodě. Navíc pásy obsahují spoustu bublin a tak pocit blaha bývá mnohem delší a variabilnější než při klouzání. Jedná se zřejmě o docela tradiční aktivitu, za která se vyvinula i některá česká příjmení. Například můj bývalý spolužák se jmenoval Pukovec.

Mám takovouto vysněnou představu:

Rozměrná krabice je obehnána dlouhým celofánovým proužkem. Uvnitř je prostor vysílán bublinovými obaly. Avšak ještě než začnete pukat, podívejte se na obsah balíčku. Poctivé, ušlechtilý a chutne pivo……

 

 

Da.

Elfde Gebod

V Antverpách je plno hospod. Jedna z nich se jmenuje Elfde Gebod.

Restauraci jsem objevil při své procháze městem. Venku bylo teplo, tak jsem se usadil na předzahrádce a začetl do nápojového  lístku. Na čepu byl mimo jiné i výrobek, který jsem neznal. Jmenoval se stejně jako dotyčná hospoda.

Pivo typicky belgický ale, jen trochu sušší. Tento typ piva mám rád, když není přiliš silné, avšak pamatuji si i dobu mého působení v ostravské pivotéce, kdy jsem byl z konstantní degustace Belgičanů docela přepitý.

Elfde Gebot mne příliš neoslovil, a tak jsem se ani nepídil po tom, kde jej vaří, neboť mi nepřipadalo, že podnik ma vlastní pivovárek.

Další specialitou hospody byly trappistické lahváče. Údajně byly v nabídce všechny značky tohoto přísně hlídaného pivního stylu. Většinu belgických a jeden holandský Trappist jsem kdysi sám prodával, ale mohl bych třeba okusit Zundert, Fontane nebo americký Spencer. Nebo také belgický Westvleteren. Ten je tady ale zhruba 3 x dražší než jeho kolegové. Nevadí. Po příští výplatě tady znovu zavítám. A možná i poobědvám. To jídlo voní slibně….

Recenze jsem si přečetl samozřejmě až po své návštěvě. Byly veskrze pozitivní.

 

Den Radegasta a boj proti suchu

Čas od času mi tiskový mluvčí nejaké velké pivovarské společnosti přepošle nějakou zprávu.

Nedávno jsem se treba dozvěděl, že budějovické pivo Samson se po roční pouze opět točilo na zemědělské výstavě Země živitelka. AB Inbev se skutečně snaží.

Včera jsem si zase přečetl zprávu od Ondřeje Coufala z Radegastu. Letošní ročník Dne Radegasta se prý mimořádně vydařil, ačkoliv se mimořádně konal ve FM. Na akci vedle hudebních celebrit prý vystoupila i šampiónka v čepování piva Denisa Kubíčková. Doufám, že aspoň točila na hladinku.

Pivovar rovněž představil nové superhořké pivo Ratar. To jsem zvědav. V poslední době tento podnik spíše hořkost u svých běžných piv omezoval.

Radegast také vyhlásil nesmiřitelný boj proti suchu. Rozdělil částku 1.400 000 mezi 50 vybraných neziskovek, které se údajně zabývají ekologií.

Osobně si myslím, že nejlépe může pivovar bojovat proti suchu výrobou vysoce kvalitního piva. A v tomto Radegest poněkud pokulhává.

I Holanďané nakuřují

Déle něž po roce jsem ve městě Nijmegen navštívil místní pivovar De Hemel.

Tentokrát jsme se neusadil na antipivní zahrádku, kde hosté konzumují spíše zákusky a kávu, ale zamířil přímo k výčepnímu pultu.

Stejně jako loni, jsem okusil místní podvodný lager Luna, který je vlastně ejlem. Zajímavý, ale žádný zázrak to nebyl.

Zaujalo mne nabízené pivko Moenen, což byl rookbier, čili nakuřovaný rauch. Hned mne překvapila barva. Nebyla temně hnědá, naopak se mi zdálo, že v ní pozoruji i nějaké tóny béžové. Jako rauch byl Moenen velmi decentní. Nebyl cítit po uzeném mase, ani po koželužně.  Hořkost měl střední a ačkoliv byl uvařen na 6,5 procent alkoholu,  připadal mi dosti pitelný. Trochu kouře bylo cítit v závěru, jinak se mok choval neutrálně, avšak ne ve smyslu industriální bezpohlavnosti, nýbrž spíše jako zdroj hledání a definic jeho vlastního charakteru.

De Hemel nabízel i další speciály ( výčepní mi nabídl vzorek lokálního porteru), ale ty si nechám na příště.