Na včerejší večer jsem se docela těšil. V kabině se mi nashromáždilo osm německých lahváčů, které ještě neznám.

Rozhodl jsem se, že začnu pozvolna. Dvě piva pocházela ze Stuttgartu. Tam jsem jen párkrát projížděl vlakem. Vim, že se tam vyrábějí auta a evidentně se tam vyskytují i nějaké pivovary.

Avšak už asi třetí den jsem zažíval jistou indispozici, která se lékařský nazývá katar horních cest dýchacích (bývala to DG 460). Rýma, kašel, bolest v krku a dokonce jsem na půl dne ztratil hlas, což bylo nepříjemné, neboť se v současnosti přiživuji i zpěvem.

Ještě v šest večer jsem si docela vychutnal stralsundského Stoterbekera, ale kýchání a smrkání neustávalo, takže ve 22 hodin jsem byl už docela amortizovaný. Otevřel jsem si půllitra Stuttgarter Hofbräu a načal originál německý pivní wurst. Bohužel se mé obavy potvrdily. Chuť piva byla naprosto uniformní. Cítil jsem jen pozitivní hořkost. pak mne však už usazené hleny nepustily chuťově dál. Snažil jsem se prolomit agresivní bariéru chilli papričkami a česnekem. Vše marné. Tak jsem rozdal hodujícím kolegům zbytek salámu  druhé pivo jsem nechal v lednici a nepovedený večírek jsem zakončil jakousi levnou whisky.

Dnes už se cítím lépe, takže večer se uvidí. opět se potvrdila ma teorie o neseparatelnosti chuťových a čichových vjemů.