Po dvou letech jsem opět podnikl cestu do pivního Brna. Celý příspěvek
Opět pasažérem na Zlaté Lodi
Napsat komentář
Archiv pro měsíc: Prosinec 2024
Vánoce odcházejí (po roce)
Zdá se mi, že každý rok trávím tyto svátky civilněji. Celý příspěvek
Předvánoční zklamání
„Přát si něco je pošetilé“, říká jedna z moudrostí praktického buddhismu, „neboť jestli se nesplní to, co si přeješ, trpíš…“
Ano. Ale je stejně pěkné se na něco těšit.
Navíc budou Vánoce. Ty já nijak extra neslavím, ale přece jen v sobě mám od dětství zakódované jakési radostné očekávání.
Někdo se snaží akcentovat spíše duchovní rozměr těchto svátků (Ježíšek, Maria, Betlém atd.), jiný zase podlehne zhoubné komerci, vysilujícím, nic neřešícím „předvánočním úklidům“ a nákupům s rizikem tzv. „nevhodných dárků“.
Já si Vánoce užívám tak normálně.
Ve středu jsem v Heřmanicích odučil poslední letošní hodinu klavíru a rozhodl jsem se tento zážitek vhodně spláchnout v Besedě. Mohl jsem si objednat světlou 11° nebo 12° Ty bych obdržel v krátkém čase a ještě bych při troše rychlosti v pití stihl autobus linky 49 s odjezdem v 18. 00.
Avšak podnik nabízel po čase i pivo černé. Rovněž 11° , ale odlišná barva. Pro tmavá piva mívám slabost. Jednou za čas…
Abych nepřekážel u výčepu, zaplatil jsem a na chvíli jsem zasedl k dlouhému stolu blízko pípy. Že nedostanu své objednané pivko hned mi bylo jasné poměrně brzy. Na place se totiž nalézal obsluhující tandem, který mne před časem zdržel čepováním malého piva kopřivového, takže jsem přišel asi o 10 minut později do výuky. Z mého zorného úhlu byl kohoutek z černým trochu v zákrytu, přesto jsem však mohl sledovat, jak laxní výčepní natočí do kryglu trochu pěny a pak se věnuje jiné práci.
Druhá pracovní síla v onom rozvláčném procesu také vůbec nepomohla.
Bylo mi jasné, že pojedu až spojem v 18.20. No co? Stejně nikam nespěchám. Budou přece Vánoce.
Můj roztočený a zaplacený půllitr je stále ve fázi nedostatečnosti. Normálně bych asi personál již nějak upomenul, ale máme přece ty svátky.
K mému stolu doráží jakási rozjívená rodinka se třemi poměrně malými dětmi. Prý tam mají rezervaci. Ničeho jsem si nevšiml. Žádné Reservé. Na stole jsou sice nějaké ubrusy s nápisem Happy Birthday, ale copak já musím umět anglicky? Zlaté časy, kdy se v hospodách normálně kouřilo.
Nechci kazit rodince oslavu a tak se přesunuji k vedlejšímu prázdnému stolu. Tam za mnou po dalších 5 minutách doráží i očekávané černé pivo. Prý „to“ hodně pění. Nechávám bez komentáře. Budou Vánoce….
Heřmanické tmavé nakonec nebylo tak špatné. Ale to čekání…
No nic. Zastavím se ještě v Kurníkšopě. Co mají dnes na čepu? Hm. Rychtáře vynechám a tu benešovskou Vídeň jsem měl posledně.
Ale hle! Opět pivo z Polska. Sedmička Grodziskie. A v té současné verzi se jmenuje Piwo Musujace. Je ochuceno rozmarýnem a citronem. To by do klasického piva patřit nemělo, ale v Grodziskiem bych to snesl.
Přivoním a zdá se mi, že cítím jemný odér rozmarýnu. Byl to však jen autosugestivní klam. Musujace nepochází z Polska, nýbrž je vaří náš Zíchovec. Mok je skrz naskrz nasáklý aromatickým chmelem, takže nejenže mi nechutná jako můj oblíbený polský speciál, ale navíc bych v něm při této verzi ani neodhalil nízkoalkoholický nápoj. Prostě něco mezi Summer Ale a anonymní ipou.
Ještěže je na čepu brněnský Black Flek, který mne naštěstí přivede na příjemnější sváteční myšlenky.
Na závěr bych chtěl ještě doplnit úvodní buddhistickou moudrost.
„….rovněž nepřát si něco je stejně pošetilé. Neboť když se stane něco, co si nepřeješ, trpíš…“
V těch buddhistech aby se čert vyznal!
Vídeň z Benešova
Proti samotné Vídni vůbec nic nemám. Občas polknu i nějaký ten vídeňský ležák, který může však být odkudkoliv. Celý příspěvek
Mrkev a pivo
Mrkev jako zdravá zelenina se příliš k pivu nehodí. To spíše tak na salát, nastrouhanou nebo místo nosu.
Určitě existují i nějaká vysoce intelektuální piva jako třeba mrkvové gose nebo karotenová APA, jejichž cenová hladina se může díky vysoké pořizovací ceny oné zeleniny pohybovat i kolem 99 Kč za půllitr.
Já jsem si však jeden pokrm z mrkve inspirován indickou kuchyní vymyslel sám.
MRKVOVÉ ŘÍZEČKY MAHASISWA
Suroviny:
Několik nastrouhaných mrkví
1-2 vejce bez skořápek
Strouhanka
Tandoori
Kardamom
Koriandr
Kurkuma
Špetka Chilli
Sůl
Postup:
Do nastrouhané mrkve přidáme koření a osolíme.
Následně vymodelujeme placičky či koule libovolného tvaru, obalíme ve strouhance a zprudka opečeme.
Podáváme s pivem
Selamat makan!
Selamat minum!
Jak jsem letos neochutnal Samet
Je to už více než 10 let, co jsem objevil v jedné restauraci Sametovou 17° z tehdy čerstvého Beskydského pivovárku na Ostravici. Celý příspěvek
Malleum populus sine home
Zhruba ve svých 16 letech jsem literárně tvořil ve vlastním stylu, který jsem nazval „neosadismus“. Byly to zpravidla krátké povídky plné brutality, která však měla v kontextu vyznít humorně.
Pamatuji si na jednu oblíbenou větu z mé povídky Taneční horrory (příběh důvěřivých adeptů tanečního umění, kteří se stanou obětí sadistického tanečního mistra): „Musel ještě přísně potrestat studenta Dziubu, který i přes jeho striktní zákaz neustále krvácel….“
Trochu umírněněji zní název cimrmanské fiktivní pohádky „Jak nuzák k ještě větší nouzi přišel“.
Tyto mé úvahy jsou výsledkem současného dění na naší politické scéně.
Tentokrát to však nemá společného nic s diverzní činností české vlády ani s válečným štvaním zjevných i latentních zelených mozků.
Již odmítám nazývat náš (i evropský a možná dokonce i americký) systém kapitalismem. Nicméně i tak by měla vedle stále proklamovaného trhu a svobody slova fungovat i svoboda pohybu. Mimochodem to byla jedna s páteřních součástí boje za lepší společnost na podzim roku 1989.
Již jsme si zvykli, že někteří občané hektickou a neustále náročnější dobu nezvládnou a ocitnou se permanentně mimo domov. Tak vznikl již někdy počátkem 90. let nový terminus technicus „bezdomovec“, „bezdomovectví“( případně anglikanismus „houmlesák“, „houmlesáctví“). (slovo houmlesák mi dokonce neopravil ani jinak bdělý textový editor).
Touto problematikou se na konci let 80. zabýval i zpěvák Phil Collins, který nazpíval svůj hit „Another Day In Paradise“.
Potkávat lidi zanedbaného zevnějšku a většinou pod nesporným vlivem toxických látek nepatří mezi oblíbené kratochvíle tzv. „řádných občanů“, nicméně podle slov a smýšlení některých studovaných i amatérských politologů „i toto patří k demokracii“.
No, nevím. Jsem sice zastánce menší role Státu v lidském životě, ale některé problémy, jako je právě v tomto případě nedostupnost bydlení by mělo být prioritou civilizované společnosti.
Já osobně jsem kvůli článku v novinách Listy Moravskoslezské o ostravských bezdomovcích strávil pár hodin v jednom vítkovickém azylovém centru, kde jsem zkonzumoval talíř fazolové polívky a hrnek horkého čaje. Snažil jsem se pochopit homless myšlení a filosofii.
Převážná většina klientů onoho centra byla alkoholici. Většina žila prokazatelně ze dne na den, bylo tam však i pár jedinců, kteří třeba chodili i do práce a do útulku se chodili občerstvit a ohřát.
Na noc se bezdomovci stěhovali do nedaleké noclehárny, kde já jsem však strávit noc redakci odmítl.
Pár dekád by se zdálo, že bezdomovectví je jistá konstanta, na kterou společnost nemůže být hrdá, ale toleruje ji a příležitostně se jí snaží řešit.
Před pár dny jsem se však z médií dozvěděl, že se bezdomovci mohou brzy stát lovnou zvěří.
Již přes 20 let se vedou rétorické (prozatím bohužel nikoliv legislativní) boje za zrušení zbytečného senátu. Naše malá země má snad na ubohých 10+ milionů obyvatel nejvíce papalášů na občana na světě. Odkladiště vysloužilých politiků, které na rozdíl od kupř. parlamentu není takřka vůbec veřejnosti na očích si určitě mohou mnozí jeho zaměstnanci pochvalovat. Nejsilnějším argumentem proti jeho rušení je vždy tvrzení, že senát je jistou „pojistkou demokracie“ v případě, kdy selžou jiné státoprávní instituce.
Jak je to v praxi jsme zažili v době kovidového teroru nebo při projednávání antihumánních „reforem“ současné vládní sebranky.
Většina protizákonných nařízení, vyhlášení a reforem touto „pojistkou“ hladce prošla.
Senát však není očividně jen pasivním kývačem všeho, co se mu předloží ke schválení. Jeho zaměstnanci mohou občas i sami vymyslet něco, na co by snad nepřišel ani samotný asociál Fiala či mnohý horlivý poslanec.
Jakýsi senátor za ODS (jak jinak) Hraba připravuje zákon, který by postavil bezdomovce mimo zákon. Jinými slovy – být bezdomovcem by se stalo trestným činem. Musel jsem si článek několikrát pečlivě přečíst, abych zjistil, že mne neklamou mé jindy poměrně bystré smysly. Ano. Je to jako zakazovat zraněným krvácení nebo uvrhnout nuzáka do ještě větší bídy.
Může se tak navrátit všemi demokraty dodnes odsuzovaný bolševický zákon o příživnictví nebo se můžeme vrátit ještě hlouběji do historie s jejím Domovským právem či kriminalizovanou „potulkou“.
Jelikož v praxi by měl být občan bez trvalého bydliště (to na Úřadě platit nebude) odchycen policií a postaven mezi dvě volby – nechat se proti své vůli nastěhovat do některého azylového domu, kde bude pracovat za ubytování a skromnou stravu nebo půjde přímo jako zločinec do vězení, tato legislativa mi nejvíce připomíná nacistické pracovní tábory pro „osoby práce se štítící“. Mimochodem jeden z nich stával v Letech u Písku a před časem tam zrušili nedůstojný chov prasat.
Čili zákon inspirován nesvobodomyslným nacismem. Pravda. Sám senátor Hraba s nordicky řezaným profilem vypadá trochu jako samotný R. Heydrich, ale takový protiústavní blábol by v současnosti nevymyslel ani démonizovaný Putin.
Argumentace je poplatná senátorově aroganci. Lidé bez domova hyzdí naše ulice, nerespektují městské vyhlášky, obtěžují okolí a jsou prakticky beztrestní. Tak je jim třeba zatnout příslovečný tipec.
Podle něj jsou bezdomovci líní a vychcaní parazité, kteří si vybrali tento lukrativní životní styl, aby cíleně škodili většinové společnosti.
Osobně bych přál takovému nadutému hovadu si takový život jen na pár dní zkusit.
I když ideálům tzv. Sametové revoluce už ze své zkušenosti příliš nevěřím, očekával jsem od svých spoluobčanů jasnou odsuzující reakci na takovýto počin.
Nakonec se ukázalo, že je to tak 50:50.
Zatímco jedni byli jednáním zlotřilého senátora pohoršeni, někteří jiní mu dokonce přizvukovali. Bezďáci jsou problém. Smrdí v MDH. Válejí se poblíž svatých nákupních center. Somrují peníze. Jsou špatným příkladem pro naši mládež! A to všechno dělají schválně.
Osobně mi bezdomovci nevadí. Nikdy jsem neslyšel, že by některý z nich zranil nebo zabil spořádaného občana. Naopak jsou jako osoby zdánlivě bez lidských práv sami terčem mnoha často tragických útoků.
Když mne některý z nich osloví, někdy mu i nějakou dvacku daruji. Ať si koupí třeba Bráníka (možná by bylo třeba je v budoucnu i pivně školit) nebo Chateau du Boite. Hlavně ať mu to udělá alespoň krátkodobou radost. A nikdy nenastrkám své finance do chřtánu netransparentních a žravých „neziskovek“ přisátých na těžce deficitním státním rozpočtu.
Věřme, že naše společnost ještě není úplně na odpis a podobné fašistické pokusy o další kriminalizování občanů a omezující jejich ústavou zaručenou svobodu pohybu otlučou senátorským náckům o jejich duté hlavy.
Doufám, že homeless komunita zatím ani neví, že se někde rodí Kladivo na bezdomovce.
Novinka u Segala
Když jsem letmo uzřel v Segalově lednici několik pivních láhví, kterým na etiketě dominovalo písmeno „K“, zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost.
Může to být logo některé z Kamenic, Karviné nebo Kolína.
Pak jsem si však všiml, že na čepu se nachází jakési, mi doposud neznámé pivo.
Tak jsem ochutnal Pale Lager 12° z nového pivovaru Rolko. Přes odlišný název výrobce se pivo nazývalo „Kobzovo“.
Segal chvíli váhal a nemohl si vzpomenout na město původu. Nejprve ho napadly Bludovice. Tam však už však jednu chvíli malý hospodský pivovárek, který se nazýval „Dva kusy“ byl.
Nakonec mi prozradil, že se jedná o Bludov.
Toto městečko jsem ještě nikdy neměl šanci navštívit, přesto jsem jím mnohokrát projížděl na svých železničních cestách ze Zábřehu do Šumperka. Ze stejného místa (+ ještě z vedlejšího Postřelmova) pocházel též zchudlý a kriminalizovaný zeman Bohuš Lokna z Postřelmova a Bludova, který v nekonečných beskydských hvozdech položil už ve 2. polovině 18. století základy dnešního ostravického pivovarnictví.
Na světlý ležák se mi zdála jeho cena dosti drahá. Vedle solidního a zavedeného Trolla za 42 Kč (ve čtvrtky za 36 Kč) mi požadovaných 70 Kč připadalo moc. Takováto cenová ohodnocení mívají třeba zrovna U Segala piva svrchně kvašená a nejrůznější speciály. Nicméně bylo třeba ochutnat a otestovat.
Mok hořký, vydatný, ve kterém se místy prosazovala osobitá příchuť. Doznívání nedlouhé, leč přijatelné. Ještě jej tak trochu přichladit a natočit na hladinku. Jinak jsem byl spokojen.
Segal říkal, že se mu majitel nové provozovny jeví jako seriózní obchodní partner, který drží své slovo. Cena produktů je sice ve vyšší kategorii, ale to vše už je záležitostí marketingu a odbytu. Pravda. Zhlížet se v příkladu pražských Sibeerií a Crazy Clownů a jejich brutální cenové politice může být pochopitelně kontraproduktivní, leč v našem, údajně tržním hospodářství máme svobodu v tvorbě cen a zrovna v oblasti pivovarnictví proklamovaný trh přece jen trochu funguje.
Možná je trochu odvaha založit si pivovar hned vedle zavedeného a oblíbeného Welzla ze Zábřehu, avšak, jak říká lidová moudrost: „Odvážnému štěstí přeje“.
Myslím, že Segalovi ještě nějaké to Kobzovo zbylo. Tak hurá na degustaci!
Radler pro mne není
Když jsem v létě roku 1993 pozoroval v jednom švýcarském výčepu, kterak si hosté lijí do točeného piva džus, byl jsem značně konsternován.
Stejně tak mne děsili Poláci, kteří si „vylepšovali“ tenkrát takřka nepitelné polské pivo sladkým ovocným sirupem.
V Berlíně se do trpkého kyseláče Weiss také přidává červená či zelená šťáva.
Na tuto rozmařilou zhovadilost reagují mnohé pivovary, které vychází vstříc výrobou tzv. „Radleru“. Je to vlastně nízkoalkoholické pivo už při procesu vaření smíchané s ovocnou šťávou. Ta však povětšinou nepochází z čerstvého ovoce, nýbrž se jedná o různé koncentráty.
Dalším stupněm ovocného „piva“ jsou bezalkoholové birrely
Zejména ve vlámské (belgické) pivní kultuře se vyskytují tradičně ovocná piva, které už mají mezinárodní věhlas. Jedná se zejména o typy třešňové či višňové (Kriek) a malinové (Frambois).
Další ovocnou odnoží jsou z anglosaského pivního světa přicházející Cidery a Perry. Toto jsou však legálně zkvašené ovocné šťávy a já osobně je příliš za piva nepovažuji.
Někdy se však vkusný ovocňák vydaří.
Pamatuji na rýmařovskou malinu nebo štramberskou švestku.
Africké verze z banány či ananasem vůbec nemusím.
Nedávno jsem v hospodě ochutnal těšínského Barabu – ležák s pomerančovou příchutí. Bohužel pro mne odporně sladký dryják, který měl s pivem společnou snad jen jakousi pěnu.
Proti ovoci nic nemám, ale v pivu je nikterak nevítám.