Holba v rytmu blues

Blues je hudební žánr a pro ty zasvěcenější též částečně i závazná dvanáctitaktová forma.

Když se řekne blues, většině lidí se vybaví tklivé tóny písní původně utlačovaných černochů. Jejich stesk po domově a rodné palmě i interpretace utrpení na bavlníkových plantážích. To je styl a atmosféra tohoto afro-amerického hudebního stylu.

Poučený laik nebo dokonce výkonný hudebník však zná i závaznou harmonickou strukturu blues. Klasická forma, která na 12 taktech používá běžné funkce tóniky, subdominanty a dominanty se dá libovolně rozšiřovat a obohacovat a erudovaní jazzmani posunuli její hranice tak, že se někdy nedá dopočítat ani původně plánovaných a zde dříve zmíněných 12 taktů.

V sobotu náš taneční soubor Oáza hrál na akci Loučení s létem v obci Hlinka na Krnovsku. O existenci oné osady jsem do tehdy neměl nejmenší tušení. Nazývá se po zesnulém slavném hokejistovi nebo po slovenském fašounovi Andrejovi (Hlinka)? Poblíž se nachází městys Osoblaha, kde jsem nikdy předtím nebyl.

Hned po příjezdu do Hlinky mne zajímalo, co přesně se má na onom místě slavit. Počasí bylo větrné a zachmuřené a tak mne napadlo, že v Hlince nikdy vlastně léto nebývá a tak se občané při plánování podobných akcí řídí kalendářem. Kopcovitý areál před kulturním domem byl zastavěn stany pro návštěvníky i pro služby občerstvení.

Přijeli jsme k připravenému pódiu asi ve 14.45, ale nikam jsme nemuseli spěchat, neboť svou produkci zrovna zahajovala bluesová kapela z Havířova, která se zřejmě kvůli racionalizaci při konečném účtování jmenovala rovněž Oáza. A spustila blues. Tady se však jednalo spíše o náladu písniček, neboť ne v každém kuse byla dodržena závazná 12 taktová struktura. Autoři jednotlivých skladeb byli různí, tuzemští i zahraniční, nicméně po půlhodině již začali bluesmani nudit. Objevil jsem funkční přívěs v barvách hanušovické Holby. Tuto značku cíleně nevyhledávám, ale když na ni narazím, příležitosti využiji. Šerák 11°v plastu za 25 Kč není nic moc, ale alespoň trochu zkrátí čekání.

Kapela Oáza+ končí a po pauze nastupuje další, která je vlastně ta samá, jen k ní přibyl ještě jeden nový kytarista. Ani se neodvažuji hádat, jak se soubor nazývá. Tklivé tóny foukací harmoniky a oduševnělé bohémské texty mne inspirují k další konzumaci Holby, bramboráku a uzeného cigára. Počasí se stále zhoršuje.

O všeobecně prospěšné pauze se dozvídám, že měla na pódium nastoupit slavná slovenská formace – hvězda TV Šlágr Duo Jamaha. Ta však údajně stále bloudí v osoblažských končinách. A tak konečně hraje naše pravá Oáza s charismatickou zpěvačkou. Přítomný starosta v klobouku Jack Daniel´s , který trochu vypadá jako jistý český herec malých rolí si ještě před našim představením posteskne, že doposud slyšel jenom blues. Tak rozjíždíme plnokrevný česko-slovenský popík.

Bohužel jen asi na půl hodiny. Duo Jamaha totiž dorazilo a je třeba vyklidit scénu Mistrům. Z důvodů vzniklého zmatku a informačního šumu jsem zmeškal příležitost focení s dnes již legendárními entertainery. Zjišťuji také, že mám na mobilu konstantně polský signál.

Duo Jamaha to náležitě rozbalilo. Hrají především naprogramované computery, ale Hliňákům to evidentně nevadí, stejně jako stále sílící déšť a divoce tančí. Slovenské lidovky, české hity i italské songy z 60. a 70. let. To vše ve striktním rytmu techno.

Naše skupina Oáza, která čítá o této sobotě asi 14 členů konzumuje ve stanu, do kterého zatéká. Catering je tady ale opravdu vynikající. Ženy v hlinkovských krojích nám nosí pivo, víno, štamprle i chutné uzeniny. Očekáváme, že za zhoršených klimatických podmínek po jamahácké produkci řady tanečníků prořídnou. Nicméně jsme vzorně nachystaní na další taneční sérii.

Avšak ouha! Opět změna. Tentokrát přichází na pódium jakýsi letitý Čechoameričan se svou americkou manželkou, půjčují si našeho bubeníka a zahajují asi hodinový bluesový recitál. Cítím jak mi nevýrazná Holba hořkne na jazyku.

Po česko-americkém jam sessionu zůstává na improvizovaném parketu asi osm vytrvalců a otužilců. Rozhodujeme se to zabalit. Místní zvukař naštěstí ještě pouští nějaké techno.

Akce se moc nevydařila a pevně věřím, že nás příští rok už do Hlinky nepozvou. Lokální občané, myslím, onu osudnou sobotu vyslechli více bluesových kompozic než za jejich dosavadní izolovaný život.

 

 

Chutné stouty

Při vyslovení výrazu „stout“ se většinou vybaví slovo Guinness. Musím podotknout, že u mne to už takto mechanicky nefunguje.

Stout má být černočerný a svrchně kvašený. A i v rámci svého stylu může obsahovat množství příchutí a asociací.

Známe stouty zejména britské a irské, baltické i ruské (i když v těchto případech to bývají často portery) dry, oatmeal, milk, creamy a dokonce oyster s ústřicovým výtažkem. V posledních cca 20 letech se občas podaří uvařit kvalitní stout i u nás.

Mé nedávné zkušenosti mne přesvědčily, že čeští profi i domováreční sládci jsou od přírody schopni imitovat i styly, které nejsou v domácím prostředí obvyklé.

Stoutík z Cobolisu nese poněkud ponurý název „Kámen osudu“, avšak navzdory tomu se jedná o mok hluboce pitelný a chuťově vyvážený. Trochu suchý, ale žádný „krutipysk“. Pro jeho snadnou konzumentnost svědčí i fakt, že se jedná prakticky o desítku. Stouty bývají sice o poznání silnější, ale budiž.

Druhý příklad dobrého stoutu jsem nalezl v opavské Nové Sladovně. Tentokrát to však byla čistokrevná 16°s celou plejádou komplexních příchutí. Truňk šel sice trochu do sladka, ale hned při prvním polknutí rozvinul škálu zajímavých degustačních asociací. Od klasické kávy a čokolády až po vanilku. Spíše sváteční pití, ale určitě zdařilý výrobek.

Stouty já můžu…..

Svatý osel

„Svatá krávo!“ říkají někdy hovorově Američané a znamená to něco jako naše „Kristova noho!“

Svatých krav jsou plné ulice v Indii i Nepálu, avšak dotyčná zbědovaná zvířata mi tam vůbec svatá nepřipadají.

Asi před sedmi lety jsme do ostravské pivotéky zakoupili několik lahví piva od výrobce Holy Farm. A byla mezi nimi i Holy Cow, což byl cca 12° ležák. Nebylo jednoduché zjišťovat jaký statut má případný minipivovar. Avšak firma z Petrova Wista CZ Pod Ořechem si tenkrát nechávala pivo pro sebe vařit někde jinde. A dle dostupných informací tzv. „kukaččím pivovarem“ je dosud.

Před pár dny jsem si zakoupil jiný jejich produkt. Tentokrát se jednalo o Svatého Osla (Holy Donkey)a byla to regulérní desítka. Alkoholicky pouze 3,8% avšak etiketa se chlubila trojnásobným chmelením a kvašením v otevřených spilkách.

Chuťově příjemné, nenáročné pití. Slušná hořkost i pitelnost. Půllitrová flaška mi nedala žádnou práci.

Jen ten původ onoho piva se mi zdá trochu záhadný.

I opice mají své ejly

V posledních letech, kdy roste podíl malých a středních pivovarů na našem pivním trhu, roste i jistý druh nevraživosti mezi oběma stranami.

Klasický je despekt, se kterým se minipivovarníci vyjadřují o často nadnárodních megavýrobnách. Na druhé straně již před několika lety se zástupci velkovýroben začali ohrazovat proti daňovým diferenciacím, poukazovali na neodbornost při výrobě a v mnoha případech i přestali malovýrobcům prodávat suroviny.

Přesto jsou i v našich podmínkách případy jisté symbiózy. Někdy se obr skamarádí s trpaslíkem a dokonce pracují na stejném projektu.

To se stalo nedávno, když se domluvili sládci z pivovaru Budvar a krnovské Nachmelené Opice.

Budějovické pivo má tradici více než 7 století a v posledních cca 110 letech je Budweiser Budvar známý i kvůli vleklému sporu o ochrannou známku s americkým koncernem Anheuser – Busch. Pivo z Budějic je charakteristické svou nasládlou chutí a říká se, že z něj bolí hlava. Budvar je našim jediným pivovarem ve vlastnictví státu a myslím, že i jedním z velmi mála Národních podniků na našem území. V poslední době trochu obohatil svůj konzervativní repertoár o pivo tmavé, silné speciály, brutální Eisbock a nedávno dokonce přišel na trh s pivkem hořkým cca 33 IBU.

Na druhé straně minipivovar Nachmelená Opice vznikl teprve před několika lety, avšak velmi brzy vešel do povědomí českých pivařů svými zdařilými pivy i čilou obchodní politikou. Kvalitní komerční moky i svrchně kvašené speciály.

Onehdy tedy došlo ke spolupráci mezi těmito dvěma výrobci a ve varně Budvaru byl uvařen tzv. „Opičí ejl“. Podrobnosti o tomto výrobku jsem nezjišťoval, ale měl jsem možnost ochutnat.

Jak je již evidentní z názvu, jedná se o čistý svrchňák. Pivo má EPM 11% a tak je možno je považovat za typ vhodný k letní konzumaci. Typicky ejlovský charakter, chmelová vůně, lehce ovocné tělo a homogenní doznívání. Nic co by provokovalo nebo dokonce uráželo. Skalní příznivci ap a ip zřejmě nadšeni nebudou, ale měli by pochopit, že speciální várka je připravena pro širší a rozmanitou zákaznickou obec. Možná, že bych Opičí ejl nazval pivkem vhodným pro pivaře – začátečníky. Na tomto produktu se mohou nenásilnou a přirozenou formou učit chuťové rozdíly mezi pivy typu lager a ale.

Jestliže bych měl tuto budvarovou opici k něčemu přirovnat, napadá mne třeba ejl od Bernarda, Primátora nebo některé volby sládků od české sekce koncernu Asahi.

Můžeme si tímto truňkem připít na mír a přátelství mezi pivovary bez ohledu na jejich věk a velikost.

Nivnice

Tak jsem nazval svou vyprošťovací polévku. Samozřejmě, že má spojení s Janem Ámosem Komenským, který se v oné obci roku 1592 narodil.

Opět je to poopiční krmě ve stylu: Co lednička dá.

Suroviny (dle odhadu):

Potravinářský olej

Česnek

Voda

Vývar (masox)

Vegeta (Kuchárek)

Pepř

Sýr Niva

Postup:

Na oleji osmahneme česnek a přidáme trochu vegety. Dodáme vodu. Až voda začne vařit, přidáme vývar nebo kostku masoxu (asi doporučenou jednu kostku na litr tekutiny).

Po chvíli opepříme a nasypeme rozkrájenou nebo jinak rozmělněnou nivu.

Po dalším chvilkovém vaření nalijeme do talířů a podáváme jako přílohu ke kapalným alkoholickým vyprošťovákům.