V Kurníkšopě bývá na čepu většinou jen jeden, maximálně dva ležáky. Z toho zpravidla jeden ochucený nebo chmelený za studena.

Průmyslové lagery většinou vynechám, přinejhorším si dám tak jeden na žízeň. Ačkoliv třeba takového Ferdinanda mám docela rád.

Tentokrát však v pustkovecké provozovně došlo k lákavé soutoči hned tří spodně kvašených piv.

Hospoda byla téměř plně obsazena. Zrovna začínal hokejový zápas mezi ČR a USA. Přesto jsem jedno místečko hned blízko pípy nalezl.

Světlá 12°z Obory nebyla špatná. Takový klasický nevtíravý ležáček. Celkem mne uspokojil, ale toužil jsem po něčem výraznějším.

KM Lager z Maxmiliána toto splňoval. Měl zvláštní ponurou barvu a celkem zajímavě voněl. Nebylo to špatné, ale stále jsem očekával něco komplexnějšího. Jako když se různé, třeba i docela homogenní chutě propojí a pak sebou navzájem prostupují a docílí tak přínosné tekuté harmonie.

Největším zklamáním však byl 11° Vsacan z Valáška. Před pár lety jsem opěvoval jeho asertivní retro chuť, k čemuž přispívala i jeho historická etiketa z 80. let.

Tentokrát mne však toto pivo vůbec nepřesvědčilo. Samoúčelná prázdná hořkost, která nabádá svého pijáka ať svou konzumací urychlí, aby tento nezáviděníhodný zážitek již měl za sebou, případně aby nedopitou sklenici odložil a dal si něco jiného.

Tak podobně chutnaly výrobky od Pánů z Růže, když se pivovar přestěhoval na sever Čech nebo ve Vykýřovicích U Jirsáka. Těžko říci, zdali je to pouze dočasná senzorická chyba nebo výrobní záměr.

Ze Šopy jsem odcházel ke konci první třetiny, kdy jsme prohrávali 0:1.

Letos to nějak nedopadlo. Naši slovutní zlatí hoši z Nagana vypadli bohužel už ve čtvrtfinále.

Tak zase příští rok….