S rostoucí teplotou a vlhkostí vzduchu klesá aktivita obyvatel. To platí hlavně o zemích v blízkosti rovníku.

Občané těchto, pro někoho možná požehnaných států mají ve svém jazyce přímo instrukce, jak postupovat při náhlé hrozbě jakékoliv vyčerpávající činnosti, která by mohla ohrozit jejich charakteristickou vegetativní existenci. Tyto instrukce mají většinou podobu jednoduchého úsloví.

V latinskoamerických zemích je to známá mantra „maňanaˇ, což přesně znamená „zítra“. Není třeba okamžitá reakce na vzniklý problém. Vyřeší se to zítra, případně pozítří, ať je ještě jeden den volna navíc.

Ve Východní Africe zase znají zaklínadlo „Hakuna Matata“. Není třeba spěchat, nervovat se ani zbytečně pracovat. Prostě – Žádný problém!

Podle liberálního přístupu obyvatelstva k práci tak také jejich země vypadají. Dalo by se tvrdit, že při vyhýbání se stresovým situacím tyto národy žijí déle. Statistiky jsou však neúprosné a bohužel opak je pravdou.

Na Madagaskaru se zase říká: „mora-mora“. Význam rčení je prakticky stejný jako „maňana“ a „hakuna matata“. Na tomto ostrově spěchá jen málokdo.

Dějiny Madagaskaru jsou pestré a táhne se jimi i slovensko-maďarsko-polská stopa. V 18. století připlul na ostrov tehdejší šlechtic – politik Móric Beňovský, původně jako zástupce Francie, později byl korunován tehdejšími kmenovými náčelníky na krále Madagaskaru.

Podnebí Madagaskaru je tropické. Geografická odloučenost ostrova umožnila existenci široké rodině rostlin a živočichů, jejichž výskyt je povětšinou endemický.

Botanik nebo zoolog by jistě uvítal příležitost navštívit Madagaskar jako pracovní cestu za objevováním vzácných druhů flóry a fauny, pivní lovec má v oné destinace možnosti dosti omezené.

Vedle obligátních lemurů je nejoblíbenějším živočichem na ostrově hrbatá kráva zebu, z níž profituje velká část místního zemědělství.

Zebu dává mléko, je nasazováno v městské i dálkové dopravě a nakonec se používá i v masném průmyslu. Ze své zkušenosti mohu říci, že má skutečně chutné maso připomínající běžné hovězí, které se dobře hodí k pivu.

Na vesnici platí zebu za symbol bohatství a čím víc jich rolník vlastní, tím je v komunitě váženější. Dokonce i při tamních námluvách při první návštěvě rodin budoucích snoubenců bývá první otázkou počet kusů zebu, které slouží též jako věno.

Většina Malgašů je křesťanského vyznání (asi spíše katolíci), vedle určitého procenta muslimů se část populace hlásí k animismu.

Při výletu do nejbližšího města jsme objevili hospodu. Bylo tam prázdno, z čehož jsem usoudil, že bude ještě zavřeno.

Praktičtěji založený kumpán Dušan mne však vyvedl z omylu:

„Jak může být zavřeno, když nemají dveře?“

A byla to pravda. Uvnitř seděli dvě Malgašky, z čehož jsem usoudil, že se bude nejspíš jednat o personál.

„Roa labiera!“

Hrdě jsem přednesl svou objednávku.

Mladší z žen se přesunula za „výčepní“ pult. Žádná pípa, jen lednice s několika druhy nápojů. V těchto zaujatých pozicích jsme na sebe asi pět minut hleděli očekávaje chlazeného lahváče. Nakonec jsem svou objednávku zopakoval a zeptal se mezinárodně, kde je problém (problem?). Servírka cosi začala vysvětlovat svou mateřštinou, gestikulovala se svazkem klíčů a pak odkvačila bočním vchodem.

Už jsme se jejího návratu nedočkali a tak zašli do vedlejšího podniku, kde jsme si naštěstí dvě THB zakoupili za lidovou cenu cca 25 Kč za kus.

Na území ostrova se podle internetu nalézá několik pivovarů, většinou se však jedná o filiálky lokálního, nejspíš nadnárodního trustu Star. Vedle THB jsem ještě objevil třetinkový Beaufort a těsně před naším odletem ještě plechovkový Gold. Tam jsem si zvolil pivo pšeničné s aromatickým chmelem. Na africký standard docela pitelný truňk.

Pobyt končí, ještě malá zkušenost s korupcí při pasovém a letištním odbavení (za cca 15 USD, jsme měli v doprovodu místního uniformovaného ve frontách všude přednost) a pak už devět a půlhodinový let zpět do Varšavy.

Na polských nádražích nemají, prý od dob Jaruzelského nikde pivo. Problém bývá i v polských vlacích. Bylo třeba otevřít láhev pravého madagaskarského rumu….

Mora-mora….