Vlajky

Vlajka slouží jako znak nebo symbol. Své vlajky mají státy, firmy nebo i sportovní kluby. Vzpomínám, že kdysi mělo svou vlajku i Bratrstvo Chmelové Šišky.

V socialistickém Československu vždy počátkem května vypukla vlajková mánie. Statisíce, možná miliony vlajek různých velikostí vyrobených z nejrůznějších materiálů se rozdalo mezi dělný lid. Ty pak dle komunistických obyčejů byly rozvěšovány na nejrůznějších místech, lidé si je vylepovali na okenní skla nebo s nimi zuřivě mávali na přehlídkách a v průvodech.

Jednalo se tenkrát o dva druhy vlajek a praporů. Byla to vlajka československá a sovětská.

Sovětská zástava byla prezentována jako vděčnost za osvobození naší vlasti sovětskou armádou v roce 1945.

Po letech tento, v podstatě i vynucený vděk slábl a po roce 1989 se sovětské praporky objevovali v naší zemi spíše sporadicky. Navíc samotná rudá vlajka se srpem a kladivem byla zrušena a Sovětský svaz se koncem roku 1991 bez náhrady rozpadl.

Dnes mnozí současní politici rádi tvrdí, že Rusové vyzbrojeni americkými zbraněmi k nám přijeli hlavně krást, loupit, vraždit a znásilňovat.

Pravda je, že pamětníků již dnes moc nezbylo a lidé si spíše pamatují bratrskou pomoc vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.

I dnes u nás vlaje spousta vlajek. Vedle té české asi nejčastěji ta hvězdná Evropské unie. Příležitostně můžeme spatřit vyvěšené i prapory jiných států.

Asi před deseti lety jsem se u zpráv ČT pobavil, když renomovaná firma Procter + Gamble uvedla na trh nějaké vonítko do WC, které tvořily dva proužky. Žlutý a modrý. Ukrajina pochopitelně okamžitě podala protest a dotyčná společnost stáhla výrobek z oběhu. Připomínalo mi to trapas, kdy při jednom sportovním utkání zahráli litevskou hymnu namísto lotyšské, nebo dokonce jako hymnu kazašskou pustili parodickou kompozici z filmu Borat.

Takto jsem se setkal asi poprvé s ukrajinskou vlajkou.

Dnes je žlutá a modrá, kam se podíváš. Ukrajinská vlajka hyzdí naše státní instituce a bohužel i soukromé objekty. V jedné nejmenované hospodě dokonce nabízeli jako drink na dobročinnost vaječný koňak s curacaem. Naštěstí už dostali rozum.

Válka je strašná věc, i když vypukne mezi etniky, které mají za sebou tisíciletou společnou historii (Kyjevská Rus) a zřejmě i mnoho nevyřízených účtů. Avšak myslím, že to není důvod k vlajkové mánii.

Proč jsme solidárně nevyvěšovali vlajky Rwandy, když se tam v roce 1994 masakrovaly dva znepřátelené kmeny a zahynulo kolem 600 000 lidí?

Nevšiml jsem si ani zástavy Iráku, kde po amerických útocích (nejednalo se o akci NATO posvěcenou Radou bezpečnosti OSN) také zůstalo několik set tisíc civilních obětí.

Výjimkou je snad jen vyvěšení vlajky svobodného Tibetu kopřivnickou radnicí někdy v 90. letech, po němž následovalo zrušení smlouvy na dodávku Tatrovek zhrzenou čínskou delegací, která se jako na potvoru zrovna nalézala ve městě.

Podle nejnovějších statistik má naše republika nejhorší dostupnost bydlení a nejhorší státní rozpočet v celé Evropě (včetně Severní Makedonie a Albánie), před pár dny nocovalo v Hustopečích před střediskem zubního lékaře několik set bezprizorních pacientů a naši odborníci chtějí, abychom pracovali za řádně zdaněný mrzký peníz až do smrti. Přesto naše „demokratická“ a „pravicová“ vláda bezohledně nakládá s penězi daňových poplatníků, konstantně zadlužuje stát a horem spodem láduje finance do nekončícího konfliktu.

Jestliže si neumíte představit cifru sto miliard, tak vězte, že se jedná o jedničku a 11 nul.

Takovou sumu hodlají naši vlastizrádní politici ukrást a zpronevěřit. A to vše pod vlajkou naprosto cizího státu.

Mimochodem věděli jste, že španělsky se řekne vlajka bandera?

 

Pivní tácky na příděl

Když jsem před 42 lety začal s aktivním pivařstvím, pivní tácky v tuzemských hospodách bývaly spíše výjimkou.

Pamatuji, že v Ostravě tenkrát tácky měli pouze v restauraci 2.cenové skupiny              U Staročecha.

Občas se pivní tácek objevil i mimo Prahu, o čemž svědčila má tehdejší příležitostná sbírka.

Na pivní tácky se též kdysi čárkami označovala zkonzumovaná piva a ještě do 70. let bylo možno poslat řádně ofrankovaný tácek jako pohlednici z výletu.

Nejvíce mi tenkrát imponovaly velmi vzácné tácky keramické.

Dnes je naštěstí všechno jinak a sběratelé tohoto artiklu mají příslovečné žně i na výhradně tuzemském trhu. Tácky mají různé tvary, barvy či grafiku. Někdy mají blíže k malebné minulosti a jsou spíše tradičního charakteru, jindy inklinují k nejrůznějším formám modernismu. Jako předmět sběratelství tvoří často i celé série. Pobavilo mne například, že pivovárek v Dolním Sklenově použil na své podtácky podobizny svých štamgastů.

Pivní tácek byl vždy fenoménem určitého prostředí. Konzumenti si jej běžně brali s přítomných stojánků a používali často až do jeho případného rozmočení.

Hospodský podtácek je prostě něco, co je pohostinským zařízením poskytováno hostům kvůli oboustrannému prospěchu. Zákazník má pocit hospodské sounáležitosti a zbytečně nezasviní stůl.

V poslední době se nám však v knajpách rozmáhá jistý nešvar. Pivní tácky jsou jen na příděl. Na stole žádný stojánek a podtácku se žíznivý pivař dočká až s prvním přineseným pivem. Požádá – li potenciální sběratel o exemplář do své kolekce, ten je mu v těchto případech nabídnut k prodeji za určitou, zpravidla vysokou finanční částku.

Je pravda, že nic není zadarmo. Avšak hodnota obyčejného pivního podtácku by mohla být zahrnuta v ceně obvykle i tak předraženého piva, aby se host cítil v šenku zase jako doma.