Pivní tácky na příděl

Když jsem před 42 lety začal s aktivním pivařstvím, pivní tácky v tuzemských hospodách bývaly spíše výjimkou.

Pamatuji, že v Ostravě tenkrát tácky měli pouze v restauraci 2.cenové skupiny              U Staročecha.

Občas se pivní tácek objevil i mimo Prahu, o čemž svědčila má tehdejší příležitostná sbírka.

Na pivní tácky se též kdysi čárkami označovala zkonzumovaná piva a ještě do 70. let bylo možno poslat řádně ofrankovaný tácek jako pohlednici z výletu.

Nejvíce mi tenkrát imponovaly velmi vzácné tácky keramické.

Dnes je naštěstí všechno jinak a sběratelé tohoto artiklu mají příslovečné žně i na výhradně tuzemském trhu. Tácky mají různé tvary, barvy či grafiku. Někdy mají blíže k malebné minulosti a jsou spíše tradičního charakteru, jindy inklinují k nejrůznějším formám modernismu. Jako předmět sběratelství tvoří často i celé série. Pobavilo mne například, že pivovárek v Dolním Sklenově použil na své podtácky podobizny svých štamgastů.

Pivní tácek byl vždy fenoménem určitého prostředí. Konzumenti si jej běžně brali s přítomných stojánků a používali často až do jeho případného rozmočení.

Hospodský podtácek je prostě něco, co je pohostinským zařízením poskytováno hostům kvůli oboustrannému prospěchu. Zákazník má pocit hospodské sounáležitosti a zbytečně nezasviní stůl.

V poslední době se nám však v knajpách rozmáhá jistý nešvar. Pivní tácky jsou jen na příděl. Na stole žádný stojánek a podtácku se žíznivý pivař dočká až s prvním přineseným pivem. Požádá – li potenciální sběratel o exemplář do své kolekce, ten je mu v těchto případech nabídnut k prodeji za určitou, zpravidla vysokou finanční částku.

Je pravda, že nic není zadarmo. Avšak hodnota obyčejného pivního podtácku by mohla být zahrnuta v ceně obvykle i tak předraženého piva, aby se host cítil v šenku zase jako doma.

Pivo jen pro siláky

S otvíráním klasických lahváčů jsem většinou problémy neměl.

Obvykle u sebe nosím otvírák, během let jsem zdokonalil otvírání piva o futra dveří, aby mi moc nevyteklo, ve vlaku, ještě když se tam běžně vyskytovala stahovací okna jsem používal speciální „železniční“ techniku. Jiní vynalézaví pivaři umějí otevřít láhev o hranu stolu, jedno o druhé, zapalovačem a ti nejodolnější dokonce vlastními zuby.

Nedávno mne velice překvapil můj dlouholetý soused, absolvent strojní průmyslovky, který si po celý večer nedokázal poradit s keramickým pivním uzávěrem.

Otvírání PET lahví se proti pestrosti technik používaných u klasických lahváčů zdá naprosto jednoznačné. Prostě odkroutit závitovou čepičku. Lze to normálně jen jedním, tím správným směrem a s touto triviální metodou by neměl mít nikdo jakékoliv problémy.

Již se mi však párkrát stalo, že vršek šel odkroutit značně obtížně. Někdy jsem musel použít kuchyňskou utěrku, jindy jsem dokonce uzávěrem flašky mlátil o stůl. Doposud se to vždy nakonec podařilo.

Před pár dny to však u nejmenované značky opravdu nešlo. Vyzkoušel jsem skoro vše, nakonec jsem do plastové zátky udělal malou díru a následným mačkáním petky jsem si stříkal pivo do půllitru.

Možná, že mne opouští fyzická síla. Ale petku by si měly být schopny otevřít i slabé ženy. Ne každý pivař je silákem, který se udržuje v kondici soubojem v páce nebo vybíjením hospod.

Napadlo mne také, zdali to není klika doktora Nešpora, který chce tímto způsobem odnaučit lidi chlastat.

Závěrem apeluji na příslušné výrobce: Neutahujte zátky tak silně. Jste tak proti vlastní pitelnosti!!!