Za socialismu se každý rok 21. září slavil Den tisku, rozhlasu a televize. Bylo to u příležitosti výročí začátku vycházení komunistického plátku Rudé právo.

V Ostravě se tradičně slavilo již na konci prázdnin. Areál Černé Louky byl plný vuřtů, piva a cukrové vaty a bylo rovněž možno občas si poslechnout i nějakou slušnou dobovou kapelu.

Musím přiznat, že současný Světový den svobody tisku mi příliš smysl nedává.

Přestože jsou ještě stále trafiky plné nejroztodivnějších tiskovin, už celkem vzácně vidím někoho v terénu, ve městě, prostředku MHD nebo v hospodě, že by se věnoval četbě novin, časopisu nebo knihy. Převážná většina populace dnes čumí do mobilu nebo tabletu.

Takže si myslím, že tisku jako takového bude i v budoucnu čím dál méně.

A pak mi ani nesedí ta deklarovaná svoboda.

Internet je fenoménem dnešní doby a byl vyvinut coby svobodné a necenzurované médium. A toto jistým kruhům a zájmovým skupinám vadí. Proto se neustále objevují snahy některé portály a stránky mazat, revidovat nebo alespoň bedlivě sledovat.

Toto se samozřejmě nikdy nemůže úplně podařit. I za bolševického útlaku se protistátní materiály živě opisovaly na psacích strojích nebo kopírovaly na tehdejších xeroxech a motivovaný posluchač si na svém rozhlasovém přístroji dokázal i přes les výkonných rušiček svou Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky naladit.

Ovládat  internet a podobná média je velice obtížné, dokonce až skoro nemožné.

Proto se soudobí „liberálové“ po svých zjevných neúspěších počali uchylovat k vyhrůžkám, zastrašování a kriminalizaci.

Přes jejich kontinuální snahu vymyslet a prosadit zase nějaký funkční pendrekový zákon se nedaří ani toto.

Z toho důvodu vymysleli pro svůj ideologický boj další novou zbraň. Tou je znevěrohodňovámí nepohodlných osob a jejich označení za „dezinformátory“.

Ovšem. Není to nic nového. Osobně si tuto strategii pamatuji ze 70. a 80. let. Avšak nevěřil jsem, že bych se něčeho podobného mohl dočkat v polovině třetí dekády 21. století.

Asi před rokem se objevilo na stránkách Seznam.cz asi 30 fotografií tzv. dezinformátorů, což mi velice nápadně připomnělo chladnou zimu roku 1977 a veřejné pranýřování tzv. Chartistů.

Při tom současném honu na čarodějnice a čaroděje byla každá fotografie opatřena jménem, příjmením a hlavně popisem, v jakém oboru dotyčná osoba dezinformuje.

Jednalo se speciálně o šíření svobodných informací v temných dobách Covidu 19, kdy tehdejší neschopní papaláši pod patronátem úplatných hygieniků a epidemiologů terorizovali národ, nověji pak tito „dezoláti“ hlásali své názory na rusko-ukrajinský konflikt, které nebyly v souladu s oficiální státní dogmatikou. A v neposlední řadě též kritizovali současnou Vládu Národního Opruzení.

Nejpozoruhodnějším faktem této štvavé kampaně však bylo, že na závěr kusé informace o dotyčném protispolečenském živlu byla zveřejněna informace o jeho případných exekucích. A to ve společnosti, kde je vlastnictví exekucí skoro národním sportem.

Naši politici svírají pěstičky, když vidí, jak na současném Slovensku dochází ke střídání stráží a chystají se změny ve vedení státem řízených médií. Jakoby naše ČT byla baštou demokracie a liberalismu bez existence programových rad, politických tlaků, ideologie a zapírané cenzury.

Jestliže i zpochybňování morálního kreditu odpůrců režimu začne ve větší míře selhávat, přichází na řadu obviňování tzv. Umělé Inteligence.

Ano. Ta osoba vypadá jako Babiš, mluví jako Babiš, ale je to pouze produkt AI, který je nazván záhadně Deepfake.

Už to chápu. Nepřátelé současné loupežnické vlády už použili podobný Deepfake při Fialových předvolebních slibech.

Když mluvil o nezvyšování daní, podpoře rodin, podnikatelů a konsolidaci státního dluhu nebyl to vůbec on, ale jen figurka vytvořena Umělou Inteligencí, jejímž úkolem bylo oklamání voličské základny.

Není to lehké. Lež na každém kroku, stále se utahující šrouby vládnoucí třídy, svoboda slova jako obtížná floskule.

Nicméně Světový den svobody tisku je určitě příležitostí jít někam na pivo.