Když jsem na ostrově Nosy Be (čti „nosy be“) vystupoval s letadla, opakoval jsem si své zeměpisné znalosti o největších ostrovech světa.

Již jsem navštívil Borneo i Papuu Novou Guineu. Teď už zbývá jen Grónsko.

Ke své dovolené jsme použili polskou cestovní kancelář Itaka. Viděli jsme v tom samé výhody. Blízký jazyk a hlavně přímý let z Varšavy.

Po cestě z Ostravy do Varšavy jsem se z našeho kupé vypravil hledat jídelní vůz. Přijížděli jsme zrovna do města Tychy (pivovar založen v roce 1629) a já zaslechl hlášení, že se budou nějaké vagóny odpojovat.

To by nabrala má plánovaná dovolená úplně jiný směr.

Varšavské letiště se nám pak stalo typickou noční (i denní) můrou.

Po dekádách nezávislého cestování praktikuji osvědčenou rutinu k vyhledávání příslušných letů. Všechny informace by měly být uvedeny na světelných tabulích včetně destinace, čísla letu, časových údajů a odkazu na příslušné odbavovací přepážky. Náš odlet na Madagaskar byl naplánován na 20.15, ale kolem 19 hodiny jsem neobjevil nikde žádné informace.

Vypravil jsem se tedy k informační přepážce, kde jsem byl odkázán do sektoru D k deskám 135 – 138.

Když jsme tam se svým spolucestujícím Dušanem dorazili, řadila se v příslušném prostoru hustá minimálně stometrová fronta. Jak to ti lidé věděli, když nikde nebyly informace zveřejněny?

Kolega se ještě jednou zeptal u informačního okénka, kde jej přítomný úředník zpražil, že když je v Polsku, tak má mluvit polsky.

Řada postupovala pomalu a strávili jsme v ní asi hodinu. Pak následovala další, asi 45 minutová fronta u bezpečnostní kontroly.

Tam byli někteří pasažéři očividně buzerováni, my jsme naštěstí prošli hladce.

Hledali jsme náš gate číslo 21, naštěstí jsme se na dalších informacích dozvěděli, že odlet na Madagaskar změnil stanoviště. Opět chyběla příslušná osvěta.

Let byl zpožděn skoro o dvě hodiny. Naštěstí jsme letěli s italskou společností Neos (originální madagaskarské aerolinky mají zákaz letů do EU), která nám dala při 9 a půlhodinovém letu aspoň trochu nažrat a napít.

O Madagaskaru jsme se na základní škole učili jako o Malgašské Republice. V 70. letech měla tato země nakročeno k socialismu. Nějak to nedopadlo.

Nezávislost na koloniální Francii získal Madagaskar v roce 1960 a je to všude vidět. Už cestou z letiště jsem vedle jen několika výstavnějších domů registroval jen jednoduché chýše, mraky stánků a všeobecný bordel.

Asi hodinu jsme cestovali do našeho resortu Vanila Hotel.

Tam jsme naštěstí objevili úplně jiný svět turistického čtyřhvězdičkového luxusu.

První večeře byla skutečně opulentní plná ryb, mořských plodů, smažených banánů a jiných krajových specialit.

Nejrozšířenější pivní značkou je na tomto ostrově místní ležák THB, což je zkratka pro „Three Horses Beer“. Na etiketě skutečně defilují tři koňské hlavy. Láhve mají atypický objem 650 ml. Toto pivo mi chuťově trochu připomínalo tanzánské značky, které jsem degustoval před necelými dvěma lety. Podobně nasládlé, že bych je od sebe ani snad nerozeznal.

V našem vanilkovém resortu se vyskytovaly pouze lahváče. Jelikož jsme měli předplacené All Inclusive, na přání nám vždy velkou láhev otevřeli a nalili trochu onoho piva do asi 2 dcl skleničky. Samozřejmě, že úkon se opakoval při každé žádosti. Zbytek piva zůstal v láhvi, nejspíš pro další použití. Kupodivu jsem nikdy nedostal očekávanou „kozu“.

Dalším mým oblíbeným nápojem byl originál madagaskarský rum. Byl k dispozici hned v několika příchutích. Nejvíce mi snad chutnal ten vanilkový, ale k pití byly i rumíky banánové, pomerančové, zázvorové, kávové či skořicové.

Tekutina bývala servírovaná teplá, bylo možno požádat o kostku ledu, ale přestože bylo obecně deklarováno, že led je vyráběný s balené či minerální vody, moc bych tomu nevěřil.

Náš pokoj byl vždy čistý, hmyzuprostý, občasným našim společníkem byla přátelská ještěrka ghekko. Celkově jsem se divil, že ani venku se moc hmyzu nevyskytovalo. Nejdotěrnější byly naše známé obecné mouchy, které jsem snad potkal na všech kontinentech (o Antarktidě to zatím říci nemohu).

První dva dny jsem věnoval lenošení a psaní mé plánované knihy Pivovary s příběhem – aneb jak se propít k šedesátce. Naučil jsem se i pár malgašských slov.

O dvě piva jsem požádal slovy „roa labiera“ a poděkoval „misaotra“. V rezortu však většina personálu hovořila anglicky a dokonce ovládala i základy polštiny.

Tak jsme si odpočinuli a je třeba vyrazit někam za poznáním.