Pivo Budvar můžete milovat, nenávidět nebo vám může být i úplně lhostejný.
Budvar mi jako začínajícímu pivaři chutnal a vždy jsem byl šťastný, když jsem na něj narazil. Ať to byla pražská pivnice U medvídků (myslím, že je tam dodnes), brněnský Besední Dům nebo Mastné Krámy v ČB.
Později mi zevšedněl a mne začala zajímat spíše jeho historie a příslušný boj o ochrannou známku s americkým koncernem Anheuser Busch.
Kauzy je plný internet a tak není složité se do oné problematiky dostat. Spory probíhají od roku 1911 (některé zdroje dokonce uvádějí letopočet 1907) prakticky dodnes.
Nedávno koupila společnost AB (Inbev) druhý českobudějovický pivovar Samson a údajně se boj o označování piv Budweiser kamsi posunulo. Nicméně občas slyším informace, že se český Budvar stále v Americe nazývá Czechvar a naopak jsem u nás neobjevil v prodeji anheuser-bushovský Budweiser.
Avšak pivovar není jen výrobcem nasládlého ležáku z vody z artézských studní, po jehož konzumaci (5 a více kusů) druhý den prý brutálně bolí hlava, ale je též jedinou provozovnou svého druhu, která je ve vlastnictví státu.
Říká se, že stát je špatný hospodář a často to bývá i pravda. Když se krade z eráru, nikdo to moc nehlídá a tak příslovečně není-li žalobce, není ani soudce. Následné monstrózní aféry a obětování níže postavených beránků bývají pouze pověstnou špičkou tajícího ledovce. Tak třeba Lesy České Republiky platí potažmo ze státních peněz spřáteleným umělcům miliony za natočení folklórních CD a nebo vydání kuchařských knih.
Budvar však prosperuje. Vyrábí a exportuje. A zdá se, že má až astronomickou tržní hodnotu.
Od počátku 90. let se tu a tam objeví snaha tento pivovar prodat. Nejdříve byl nejaktivnějším zájemce AB. Nyní je situace ještě méně přehledná.
Čas od čau má prodej Budvaru v programu nějaká politická strana. Vždy se však jedná o akt politicky neprůchodný. Tak budějovický státní (národní) podnik stále teoreticky zůstává ve vlastnictví „nás všech“.
Dalo se samozřejmě čekat, že poté, co vlastizrádná vláda ve jménu zpolitizované chřipky zdevastovala tuzemskou ekonomiku a nyní pumpuje údajně Babišem prožrané, ukradené a tudíž neexistující finanční prostředky do ozbrojeného konfliktu dvou cizích zemí, přijde potenciální prodej Budvaru opětovně na přetřes. Štafetový kolík na imaginární startovní čáře zvedla obávaná šéfka ještě obávanější strany TOP 09, která je během své krátké historie známá svým selektivním úsporným hospodařením a pohrdáním občany. Dle názoru Pekarové-Adamové je zbytečné, aby si stát v době „krize“ ponechával ve vlastnictví pivovar, proto by doporučila jeho prodej.
Samozřejmě to není nikterak originální myšlenka. Na toto „rodinné zlato“ si již brousili chrup mnozí politici, kterým jenom příslušné Masarykovy reformy brání ke vstupu do vysněného šlechtického stavu. Jde o to, že cena pivovaru je vysoká a z ní by se pochopitelně během inkriminovaného procesu odlamovaly drobečky za zprostředkování, zprostředkování zprostředkování, zprostředkování, zprostředkování zprostředkování atd.
Nikomu z navrhovatelů tohoto obchodu samozřejmě nikdy nešlo o budoucí fungování prosperujícího pivovaru, ale jen o vlastní pokladničky. Co na tom, že by kvalita piva poklesla, firma by se dostala do červených čísel a nakonec by třeba zkrachovala? Co na tom, že i enormní množství utržených peněz z prodeje by byla jen kapička ve zrůdně děravém deficitním rozpočtu? Provize je věc svatá a prachy se musí (zejména mimo státní rozpočet) točit!
Naštěstí se zdá, že k tomuto zločinnému aktu není v našich politických kruzích prozatím žádná dobrá vůle a návrh je v současnosti neprůchodný.
Co však, když to budou zkoušet dál?
Je alarmující, že před lety proti hrozícímu prodeji Budvaru protestovali vedle třeba dobře organizovaného českého klubu Společnost přátel piva (SPP) nejvíce Britové.
Český národ si nechá vše ukrást a ještě tomu tleská!