Čonka a Svoboda

Jistá událost minulých dnů ve mne vyprovokovala vzpomínku na mé dávné dětství.

Jeden můj spolužák z 2. třídy ZDŠ Poděbradova se jmenoval Milan Čonka.

Milan Čonka byl mladým příslušníkem romského etnika. Byl ode mne o rok starší, neboť byl tzv. repetent, což znamená, že si jeden z ročníků školy pro velký úspěch zopakoval.

Ve třídě nijak neexceloval a vypadalo to, že opět propadne.

Jinak jsem s ním neměl během školního roku žádný problém.

Jednoho teplého jarního dne v roce 1970 však Čonkovi hráblo. Když jsem postával před svým domem čekaje na kamaráda, přiběhl Milan Čonka ke mne s vyzývavým výrazem a řekl:

„Dej mi facku!“

Jeho jednání mne překvapilo a samozřejmě formulovalo pochopitelnou otázku: Proč?

Milan však výzvu důrazně opakoval a přitom ještě inspirativně prstem ukázal na pravou tvář.

Tak jsem mu na jeho žádost jednu vlepil.

Vyprovokovaný Čonka se poté na mne začal sápat, tak jsem mu dal v sebeobraně ještě jednu. Na druhou stranu. Asi už jsem měl v raném mládí na paměti církevní moudrost o udeření a nastavování tváří.

Poté Čonka bez jakékoliv další verbální či fyzické reakce utekl.

Následující den ve škole se nic mimořádného nestalo a postižený repetent se nikterak k příhodě z minulého dne nevyjadřoval.

Milan Čonka po mé, v podstatě vynucené inzultaci neběžel domů, aby vzbouřil svůj cikánský národ.

Ve škole se nic nevyšetřovalo, případ neřešila Veřejná Bezpečnost ani z ní neprofitovaly tehdejší média jako Rudé Právo, Mladá Fronta, Nová Svoboda či Ostravský Večerník. Nic k tématu nepřinesla ani jediná státní televize ČST.

Mí rodiče nebyli voláni k odpovědnosti coby vychovatelé potenciálního rasisty a hlavně tehdejší, poměrně čerstvý prezident republiky armádní generál Ludvík Svoboda nepoctil postiženého Čonku udělením čestné audience.

Uplynulo relativně dlouhých 53 let.

Osmileté děti se od té doby příliš nezměnily. Jsou vychovávány v odlišném prostředí obklopeny kdysi nemyslitelnými technologiemi, dětská šikana, se kterou jsem se osobně setkal pouze okrajově se stala módní normou a částečně se nastěhovala i do kyberprostoru, přesto i po půl století zůstávají charakterově podobné jako jejich poměrně dávní vrstevníci.

Děti mohou být neposedné, ale i agresivní a kruté. Občas se hádají, rvou, tahají se za vlasy, hází po sobě různé předměty, kdysi se i posypávaly pískem a někdy po sobě i plivou.

Určitě není vhodné ani pěkné se někomu vysmívat, či jej dokonce napadat pro jeho původ nebo národnost. Žáci druhého ročníku ZŠ to však příliš neřeší.

Možná, že podlehli náladě ve společnosti, možná své cizokrajné spolužačce záviděli, že mohla zdarma do ZOO, zatímco oni ne.

To, že se případu poplivané ukrajinské školačky chytla režimu poplatná média, která svým běsněním málem obžalovala proti své vůli vykořisťovanou českou společnost z chronické etnické nenávisti by se dalo v dnešní pokřivené a téměř surrealistické době ještě částečně pochopit.

Avšak vůbec nerozumím absurdnímu chování českého prezidenta, který v době vleklé hospodářské krize, složité geopolitické situace a rozvratu společnosti pozve ublíženou školačku do své kanceláře.

Už jen čekám, kdy začne téct voda do kopce.

Bývalého spolužáka Milana Čonku jsem naposledy viděl v roce 1971, kdy si vyrazil se svou rodinou na výlet bílým Mercedesem 300.

Od té doby se ztratil z mého života. Možná, že vlastní nějakou firmu na výkopové práce, možná žije s početnou rodinou na sociálních dávkách.

Avšak vím jistě, že z mých dvou facek v roce 1970 nemá celoživotní trauma.

Příspěvek byl publikován v rubrice Listy UTOPIJE a jeho autorem je Jarosek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

5 komentářů u “Čonka a Svoboda

  1. je to sice jako házení hrachu na zeď, ale dám ti malý příklad – židovská holčička, třeba někdy v roce 1942, někde už v relativním bezpečí, která přišla o své příbuzné a dům, na školním dvorku v Curychu potká bandu místních malých debilů, kteří se ji vysmívají za její původ, upřímně ji přejí to, co se ji stalo, chválí Hitlera a glorifikují nácky, u toho ji pro pobavení chlustnou do obličeje………..a nějaký lokální dezolát tohle bagatelizuje, že je to stejné jako kdyby se někomu jinému smáli že je tlustý nebo že nosí brýle…… Vzpamatuj se už z toho svého návyku jít za každých okolností proti proudu, je to tam samý mešuge

    • Jestliže proudem u nás nazýváš vládu Národní katastrofy tak věz, že proti němu půjdu. Kdysi jsem podporoval OF, asi 15 let jsem volil ODS a jak to dopadlo. Mimochodem, už jsi zapomněl, jak jsi nepokrytě sympatizoval s SPD?
      P.S.
      Tento tklivý příběh se také mohl stát též v Arménii v roce 1915, na Slovensku 1939 nebo v Palestině 1950.
      Ve Švýcarsku by v roce 1942 určitě nikdo tento hypotetický případ tímto způsobem neřešil.

    • Ano. Totálně mimo. Kolik českých dětí se ročně stane obětí šikany a to někdy i s tragickými následky?
      A pochybuji, že toto bude prezidenta zajímat. Ten hraje pouze líbivou (pro někoho) politickou hru a čistí si svůj pošramocený morální profil.

Napsat komentář k admin Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>