Je horko. Asfalt ve městech se rozehřívá a za pár dní to bude k nevydržení. Co na tom, že dnes se „desítkou“ nazývá kdejaký HGB  řeďák! My si své poctivé výčepní světlé (popřípadě tmavé) vždycky najdeme!

Na šichtu do pivotéky jsem dnes dorazil o něco později. Byl jsem tak dehydrovaný, že jsem okamžitě z ledničky vyšťáral Hubertus Kácov v PET láhvi. Červená etiketa – to znamená desítku. Nijak bych to s tou stupňovitostí v tomto počasí nepřeháněl. Kácov je dobrý na žízeň, má standardní aróma i hořký, jinak se mi ovšem zdá trochu vodnatý. Nicméně žízeň je silnější než sofistikovaná degustace. Jen to zasyčelo. O hodinu později se žízeň ozývá znovu. Rozhoduji se, že zůstanu u desítky. Z lednice se na mne usmívá jeden výčepní světlý klenot z Chýně. Zajímavé je, že obsahuje pouze 3% alkoholu. Chýňský sládek méně prokvašuje, avšak snížené procento etanolu není v žádném případě na úkor chuti. Kolega Štverka podotýká, že v dotyčném pivku cítí kopřivu. Asi má pravdu – něco podobného tam je, avšak vůbec mi to nevadí.

Třetí desítka je až ze vzdáleného Koutu na Šumavě. Když jsem ji poprvé ochutnal v Domažlicích, myslel jsem si, že lepší desetistupňové pivo nemůže nikde existovat. Později se chuť stabilizovala kdesi v lepším průměru, teď je zase voňavoučká, jemňoučká a pije se sama.

Maně uvažuji co by se se mnou asi stalo kdybych to vše zapil výčepním Staropramenem. Brrrrr!! Ještěže máme takový výběr kvalitních desítek!