Včera jsem měl poměrně úspěšný pivní den, tak pojďme to dnes zopakovat…

Podle internetu (stránky beerme.com) se nachází ve Tbilisi několik pivovarů. Asi čtyři z nich inzerují i vlastní hospodu.

Zakoupil jsem ve městě mapu a ptal se na recepci svého hotelu. Bohužel některé ulice byly mimo městský plán. Nicméně v první fázi mého denního plánu jsem se chtěl dostat na třídu Tsereteli. Najít stanici metra v hlavním městě Gruzie není zpočátku jednoduché. Jakmile však přijdete na to, že velké červené písmeno M není označení místního supermarketu, nýbrž vchodu do metra, máte napůl vyhráno. Opravdu jen napůl, neboť pak ještě je nutno zjistit princip, jak funguje systém jízdného. Nejdříve je třeba si koupit plastovou kartu za cca 16 Kč. Tu pak dobít libovolnou částkou. Kartu pak přiložit na čidlo na turniketu. Je sympatické, že jedna jízda v metru přijde v přepočtu na 4 koruny.

Tbiliské metro má jen dvě trasy a jen zhruba 20 stanic. Připadalo mi málo osvětlené a ponuré. Nicméně jsem bez úhony dorazil do stanice Tsereteli. U východu jsem zjistil, že se nacházím u domu s p.č. 30, zatímco mnou hledaný pivovar Mirzaani má toto číslo 140. Rozhodl jsem se, že půjdu pěšky. Asi za 25 minut poměrně nudné cesty, během níž jsem narazil na kvazi českou pivnici se záhadným druhem piva Staroplzeň, jsem se ocitl před budovou údajného minipivovaru. Zvenčí žádné zvláštní logo. Jen Heineken a španělská Estrella. Uvnitř sice logo Mirzaani Beer svítilo, leč v restauraci jeho výrobky patrně na čepu nebyly.

První dvě nabízená piva z nápojového lístku „Ječné“ a „Černé“ chyběla a vedle zahraničních sraček fungoval pouze lokální Černý Lev. S mladým číšníkem byla mimo jiné i těžká domluva. No nic. Dal jsem si chutnou ostrou hovězí polévku (jen maso v ní bylo tak gumové, že se nedalo pokousat) a dva Lvy. Když jsem se trochu zorientoval, vyrazil jsem zpět k metru.

Podle mapy se měla třída Tsereteli přímo napojovat na dlouhou ulici Tsinamdzghvrishvilli, což zní jako jméno oblíbeného Stalinova velitele popravčí čety. Hledal jsem další minipivovar Madliani. Začal jsem přímo od kořene dotyčné ulice – od popisného čísla 200. Madliani se nalézal údajně až na čísle 14. Asi půlhodinová cesta rychlou chúzí v poměrném horku nebyla vůbec ničím zajímavá. Na čísle 14 jsem však objevil jakousi španělsko – gruzínskou restauraci. Madliani se prý přestěhoval před několika měsíci. Nikdo neví kam, na informace byl skoupý i internet. Dal jsem Černého lva a jeden místní lahváč Kajaki. Poté jsem zamířil zpět do hotelu.

Tradičně jsem v pokoji skončil u láhve vína. Toho dne jsem štěstí neměl. Ušel jsem však po městě neuvěřitelných 37 000 kroků.