Lidé, čtěte! Hledání ztraceného piva – Kapitola 10

Kapitola  10       Trosky a střepy

 

Co je v domě není pro mne

Přemýšlím, že jenom kromě

Oprátky na blízkém stromě

Ta ostatně není v domě

Martina J. probudil nesnesitelný zápach. Zpočátku si myslel, že se mu zdá o nějaké vydařené žumpě, v jejímž interiéru se nachází. Nebo to mohl být následek nějakého přesčasového pivního dýchánku. Jeho anglický pivní kolega Mark vždy říkal: „I am lying in a gutter, but I am watching the stars!“ což by šlo volně přeložit jako: „Ležím ve stoce, ale pozoruji hvězdy!“ Krásná ukázka britské opilecké poezie. Sám Martin J. inspirován tímto nápaditým postřehem složil nedávno krátkou básničku, kterou nazval příznačně Pocta Immanuelovi Kantovi:

Na oblohu hledím dlouze

Když se válím v chladné strouze

Všude kolem tečou splašky a já piji víno z flašky

Měsíc téměř v úplňku a močkou zpitá země

Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně

Nebylo by divu, kdyby se mu vysněná situace opravdu zdála. Toto však bohužel nebyl sen, ze kterého se lze jednoduše probudit do příjemnější reality avivážovaného ložního prádla. Zápach přicházel zvenčí a bez problémů pronikal pootevřeným oknem do Martinova jednopokojového bytu. V blízkém sousedství Sídliště, kde Martin J. bydlel se nacházela bývalá rafinérie upotřebených mazacích olejů, která svinila životní prostředí v širokém okolí již několik desítek let. Před časem bylo rozhodnuto o její likvidaci a proběhlo několik výběrových řízení, aby byla vybrána ta nejkvalitnější a pokud možno nejlevnější firma. Tak jsou již po pár měsíců obyvatelé Sídliště obtěžováni smradem z likvidovaných lagun. Práce za několik desítek milionů korun se protahují a do bytů zejména v nočních hodinách se line kombinovaný pach ropy a čpavku.

Martin J. se letmo podíval na hodiny. Půl čtvrté. To toho zase moc nenaspal! Po revoluci slibovali zlepšení životního prostředí. A jsme tam, kde jsme byli. Šachty v Ostravě sice zavřeli, ale na druhé straně se stále diskutuje o otevření dolu ve Frenštátu – přímo v srdci Beskyd. Enháčko prodali jakýmsi Indům, kteří úspěšně kurví vzduch široko daleko, limity oxidu siřičitého a polétavého prachu bývají zejména v zimě překračovány i několikanásobně a pražským papalášům to vůbec nevadí. Zkoumají se prý alternativní energické zdroje, ale jejich současné využívání je alespoň v České Republice jedním velkým tunelem, který financují ze svých kapes drobní spotřebitelé, kteří kvůli zločinné legislativě, jenž straní svým tvůrcům a jejich nohsledům, nemají prakticky na vybranou.

Martin J. vstal a popošel k oknu. A má to všechno nesporně vliv i na počasí. Skleníkové plyny, oteplování atmosféry, ozónové díry. Někteří jedinci, kteří si hrají na odborníky, to popírají. Patří mezi ně i ten arogantní všeználek Klaus. Martin J. už ve svém životě leccos pamatoval. Mimo jiné i čtyři roční období. Dnes už zbyl snad jen ten podzim. Dlouhá zima, kdy bývají netradičně nadprůměrné teploty střídané hlubokými mrazy. V březnu dlouho škaredě, pár jarních dnů, poté horka a záplavy, které vydrží až do léta. Pak tropická vedra a devastační bouře, které berou lidem střechy a ničí úrodu. Červenec je v paneláku bez klimatizace nesnesitelný. A když se otevře okno, budí nájemníky zápach z lagun.

Kolem čtvrté hodiny ranní se toho podnikat moc nedá. Martin J. zapnul televizi. Na obrazovce probíhal záznam z jednání poslanecké sněmovny. Poslanci se vzájemně napadají a hádají, v klíčových otázkách jsou však jednotní jako jeden muž, případně jedna žena. Poslanecké imunity se nezřeknou, platy si nesníží a v parlamentním bufetu budou mít stále guláš za dvacet korun. To, že je 95% populace nenávidí je jim jedno. Martin J. přepnul kanál. Na hudebním programu hrála nějaká blbá písnička, rozhodně to však byl příjemnější zážitek než sledovat českou úpadkovou politiku.

Martin J. otevřel ledničku a vylovil posledního lahváče. Byla to dobře chlazená ostravská desítka. Kolem páté ráno fungují na Sídlišti i hospody s točeným pivem, ale Martin J. byl líný kamkoliv tak brzy chodit. Kdysi nemívaly desítky vůbec etikety. Ty se sice tiskly, ale na láhve se nelepily. Jen na vršku bylo vyraženo jméno města, odkud pivo pocházelo. Některé vršky měly dokonce korkovou výplň. Martin J. vzpomínal, kterak tenkrát před 30 lety lidé v samoobsluhách obraceli láhve, jestli pivo není již zakalené. Desítka mívala v oněch dobách záruční dobu pouhé čtyři dny. Pivo se má ale vypít a ne skladovat! Také bývaly časté spory o to, jestli je lepší flaška zelená nebo hnědá. Výběr piva tentokrát nic moc, ale každá značka měla svoji chuť. Dnes už desítka není desítka. V roce 1994 byla zrušena povinnost pivo stupňovat, a tak se opět otevřela cestička ke šmíře a šizení zákazníka. Někdejší desítka byla překřtěna na „výčepní světlé“ a často se s ní stala reálná devítka či dokonce osmička. Stupňovitost piva přitom zůstala zachována pro potřeby finančních úřadů pro výpočet spotřební daně. Piva se dnes jmenují „ Classic“ nebo „Premium“ a piják se musí často orientovat podle procenta alkoholu. To by se Karel Napoleon Balling, zakladatel stupňovitosti piva (škála Plato) obrátil i v těsném hrobě. I při samotné výrobě piva ve velkých pivovarech se používají nejrůznější finty. Nejostudnější je ředění původního vícestupňového roztoku pomocí „moderní“ metody HGB (High Gravity Brewing). To se uvaří několik bazénů šestnáctky a ta se pak postupně vodou naředí na čtrnáctku, dvanáctku nebo osmičku. Kdyby si nalil do půllitru dvanáctky dvoudecku vody host v restauraci, aby dosáhl desítky, stal by se terčem posměchu a možná že i dobře míněných útoků přítomných pivařů. A v dnešní výrobě je to snad normální! Martin J. se otřásl odporem. A to jsme kulturní národ s bohatou pivovarskou tradicí!

Jak kdysi zazlíval komunistům rušení a uzavírání jednotlivých provozoven! A hle – dnes je to to samé. Před pár lety se na českém území dostal do sedla holandský moloch Heineken a dnes už nefungují historické pivovary ve Znojmě, Lounech a Kutné Hoře. Prozíravé vlády rozprodaly české firmy do zahraničí s pitomými argumenty, že je to normální a potřebné. Dnes už i ostravská vodárna v Nové Vsi má španělského majitele, ale teplá voda teče pořád rezavá. Zato je však dražší! Pomalu svítalo a Martin J. se rozhodl koupit si snídani. V přízemí paneláku, ve kterém bydlel, sídlil hokynář. Martin J. vzpomínal, jak si kdysi na prahu Nové Demokracie vysnil úhledný voňavý krámek s čerstvým pečivem a uzeninami vybízejícími k nakousnutí. Mléko, barevná zelenina a hlavně stále se usmívající úslužný prodavač. Sídlištní obchůdek sice otvírá již v 7 hodin ráno, avšak od 10 do 15 je oficiálně uzavřen. Večer by měl být podle vývěsní cedule otevřen až do osmi, ale to se zpravidla nestává. Sortiment žalostný, pečiva jen tolik aby se stačilo prodat, cukrovinky staré. Už jste někdy zkoušeli kousnout do dva dny starého dalamánku? Prodavač se usmívá, jen když se mu do krámu seběhnou alkoholičtí trosečníci, kterým tajně nalévá ve skladu lihoviny za maloobchodní cenu.

Člověk v takovýchto krámech nakupovat nemusí. Pohodlněji pořídí v obřích supermarketech. I zde by se však dalo o kvalitě zboží s úspěchem pochybovat. Povadlá zelenina, nazelenalé maso a ty ceny! Je to zvláštní tržní hospodářství, napadlo Martina J., vláda cpe do zemědělců dotace horem spodem a pak stanoví výkupní ceny surovin…A opět: Desítky pestrobarevných pivních etiket. Piva z celé republiky i ze zahraničí. Spálená pastérem leží mrtvě v neosobních regálech. Otevřete je – chutnají všechny skoro stejně.

Po gumovém rohlíku a trojúhelníčku taveného sýru napraném éčkami se Martin J. vydal do města. Trosky a střepy. Sídliště bylo tzv. revitalizováno zhruba před osmi lety. Taky že to trvalo. Vybraná firma zaměstnávala levné a takřka nekvalifikované stavební dělníky, takže se stávalo, že se postavila křivá zídka, která se musela následně zbourat a postavit znovu. Zlaté ukrajinské ručičky. Martin J. míjel zátiší s keři a lavičkami. To bylo původně vybudováno jako posezení pro důchodce nebo rodiče s dětmi. Dnes si tam však soudný důchodce s doposud nevyhaslým pudem sebezáchovy rozmyslí vůbec posadit a původně své  posezení obchází velkým půlkruhem. Lavičky zpravidla ovládají opilí a zfetovaní mládežníci, kteří navíc často dělají hluk. Čas od času jsou vystřídáni rovněž opilými a hlučnými bezdomovci. Strážce pořádku abys pohledal….

Časová jízdenka na 30 dní stála Martina J. celých 940 korun. A to se ani za tu cenu nemůže v prostředcích MHD projíždět městem volně. Krajské město bylo rozděleno do několika zón a cestující toužící předplaceně cestovat po celé Ostravě si musí zakoupit hned 4 zóny. Chce-li takto vyjíždět třeba do blízké Vřesiny nebo Hlučína je povinen si zakoupit předplatné do tzv. zón externích nebo platit nezanedbatelné jízdné. I za ty peníze se dopravnímu podniku zdá, že pasažéři platí málo a neustále zdražuje a omezuje spoje. V dopravních prostředcích v létě vedro a v zimě chladno. Kolik tak asi bere měsíčně ředitel této firmy?

Blížilo se poledne a Martin J. stále bloudil po ostravských ulicích.  Na každém rohu byly zřízeny nejméně dvě herny. Kam se sere Las Vegas! Celá republika je prolezlá hazardem, lidé v domnění, že přijdou lehce k bohatství hrají a sázejí. Potenciální vnuk je dnes schopen kvůli několika dvacetikorunám do proherního automatu umlátit vlastní babičku. Ostravské třídy jsou plné hospod. Ale loga pivovarů se stále opakují. Ostravar, Radegast, Pilsner Urquell, Staropramen. Martin J. zoufale hledal alespoň náznak alternativy. Má několik možností. Zajít do Hobitu na domácího Qáska nebo tramvají na Zámeček do Zábřehu. Naštěstí po cestě je pár izolovaných podniků, které příležitostně nabízejí značky, které  nejsou běžně v Ostravě k dostání. Martin J. vstoupil do jednoho z pivních barů, kde bylo zázračně v provozu plných 8 výčepních kohoutů. Maně si vzpomněl na kanadský Halifax, kde v pubu Maxwell Plum jich bylo plných 70. Dvacet až třicet jich dnes bývá i v Praze. Buďme však vděčni i za to málo. Hlavně aby si  provozovatelé takovýchto podniků nevzali příliš velké sousto a piva podávali v odpovídající kvalitě! Martin J. se podíval na tabuli. Na ostravskou čtvrť celkem slušný výběr. Když vynecháme Ostravar nebo Svijany, stále je z čeho vybírat.

„Dnes šel Rychtář,“ prozradila mu bez jakékoliv výzvy výčepní ve středních letech.  Člověk pivní scény neznalý by po tomto oznámení snad v lokále hledal populárního milence jisté mediálně i jinak protřelé české zpěvačky. Avšak Martin J. věděl, že se v tomto případě jedná o chutný produkt pivovaru v Hlinsku. Takže ho lidi pijí. To je dobře. Také na něj dojde. Začne však kvasnicovým Klášterem. Objednal a čekal. Hospoda to nebyla nikterak sličná. Současný nájemník si však stanovil skutečně ušlechtilý cíl. Naučit místí pivní analfabety pít i jiné značky a typy piv než je Ostravar nebo Radegast. Šlo to pomalu, ale dílo se dařilo. Přes Svijany a Poličku se někdejší omezenci postupně dopracovávali až k pivům pšeničným a dokonce i svrchně kvašeným. Je to řehole fyzicky, psychicky a hlavně finančně náročná. Věřme, že toto počínání vynese ovoce. Barmanka před Martina J. postavila půllitr. Konečně. Už měl po všech těch depresivních zážitcích pořádnou žízeň. Zhluboka se napil. V krásně hořkém moku ucítil charakteristickou vůni hlineckého ležáku. Toto si ale přece neobjednal! Jako spotřebitel má právo znát pravdu.

„To je Rychtář?“ zeptal se výčepní.

„Ano“ odpověděla barmanka s nenucenou samozřejmostí.

„Ale já jsem si objednal Klášter.“

„To byste měl teplé.“

Vskutku dojemná péče. Co tak ale místo těchto starostí udělat něco pro to, aby to pivo teplé nebylo. Martin J., ač jinak člověk nekonfliktní se rozhodl jít do sporu o dobré pivo.

„Máte tady osm druhů piv. Tak proč musím pít to, co si nevyberu já, ale přidělíte mi to vy?“

„To byste měl teplé. Ten Klášter ještě dneska nešel…“

Martin J. znal dobře tuto problematiku a rozhodl se nevzdávat.

„Pivo nebude teplé z trubek, když každé dopoledne z každého kohoutu aspoň jeden půllitr odtočíte a vylijete,“ argumentoval.

„Ale to bychom byli ztratní,“ bránila se vehementně výčepní, „víte, kolik bychom museli vylít piva a to něco stojí…“

Martin J. znal osobně vedoucího a věděl, že ten dal svému personálu jasné instrukce.

„Šéf vám platí každý den osm litrů piva, které máte vylít. Já jsem tady host a za své peníze chci studené a čerstvé pivo a ne patok, který stál celou noc v trubkách!“

Martin J. se rozčílil. Liknavost a hrabivost personálu, který si dokáže i na odepsaném pivu uškudlit nějakou tu desetikorunu ho dováděla k nepříčetnosti. A stejně je vinen i samotný vedoucí, který si tyto věci i přes opakované stížnosti nedokáže pohlídat. Jediným kritériem pro výběr zaměstnanců je domněnka, že nekradou. Ale ani to nemůže nikdy vědět najisto. Kašlu nato, řekl si Martin J. Už tu nepůjdu. Nepůjdu!

Rozladěn vyšel před bar. Před vedlejší pizzerií stála cedule s nápisem: Dnes čepujeme Zlaté Parohy 14°.  Zvědavost přivedla Martina J. do interiéru pizzerie. Zeptal se na původ piva.

„To je naše pivečko,“ odpověděla sebevědomě servírka za barem.

„To tady ale nevaříte. Chtěl jsem se zeptat, kdo to pro vás vyrábí“

„To vám neřeknu. To je naše pivečko….“

Martin J. měl náladu čím dál horší. Nepomohl ani argument o povinnosti sdělit původ zboží ani vyhrůžka, že dá informace o vypečeném podniku na internet. Příště zde snad zavítá v  doprovodu revizora z ČOI. To se informace jen pohrnou….

Trosky a střepy. V ruiny se obrací nejen tradiční český pivní průmysl s jeho letitými historickými značkami, ale i odběratelsko – dodavatelské hospodské vztahy. Zákazník zase bývá tím věčně trpěným otrapou, který nemá v knajpě žádná práva. Ozve-li se, že je pivo teplé či bez řízu, poštve tím zpravidla personál, případně i domácí slimpaly  proti sobě. Nejvíce však výčepní irituje, když poukáže na to, že dostal pivo načepované pod míru. Prasáčtí šenkýři stále nechutně pivo slévají, podávají jej s odpornou mýdlovou pěnou a při samotném rituálním čepování často ani nepozvednou půllitr k výčepnímu kohoutu. Urážejí samotné pivo svou trestuhodnou ignorací a neváží si ani hosta. Kdysi zdobily interiéry restaurací tzv. Knihy přání a stížností. V době centralizace průmyslu i služeb měl každý státní či družstevní podnik své ředitelství, které se muselo případnou stížností zabývat.  Dnes je většině hospodských názor zákazníka naprosto volný. Nepřijdeš, přijde někdo jiný. Navíc většina podřadných náleven má svou stálou klientelu, které zpravidla nevadí, že si na jejich nevědomosti a nenáročnosti zbohatlí gulášníci mastí své bezedné kapsy.

Martin J. ani nevěděl, jak se během svého přemýšlení dostal do vyhlášené plzeňské pivnice. Kdysi tady býval denně. Pivo nic moc, zaplivaný lokál, WC kde rostly ze zdi krápníky, drzý a neochotný personál. Ale hospoda mívala alespoň duši. Lidé s chutí chlastali i ve všední den až do půlnoci a bylo jim jedno, jestli jdou ráno do práce nebo mají volno. Co z toho, že dneska dřou jak Bulhaři v permanentním stresu? Z jejich práce tyjou nenažraní mafiáni v politických funkcích. Martinovi J. bylo již z celodenní ponuré nálady takřka fyzicky zle od žaludku.

„Jeden Prazdroj,“ řekl servírce ze zvyku, přestože jiný druh piva na čepu nebyl.

„Co prosím?“ zeptala se nechápavě mladá dívka.

„Pilsner Urquell,“ opravil se Martin pohotově. Dnes už ti mladí neumí ani česky!

Mok ve značkovém půllitru měl kupodivu pěknou, téměř šlehačkovitou pěnu. Aspoň to se trochu naučili, pomyslel si Martin J., ale vzápětí ho napadlo, jestli to není náhodou náhoda. V Ostravě se vyskytovalo radikální křídlo výčepních, kteří razili styl čepování s tzv. „suchou“ pěnou, kdy se sklenice neorosí a nevzhledná pivní čepice tvoří nad okrajem výčepního skla neestetické patvary. Martin J. si vzpomněl, kterak v 80. letech u stolu v pražské pivnici U Kocoura sledoval výčepní koncert a snil, že možná jednou tato kultura dorazí i na severní Moravu. Zlaté oči. Dnes je většina těchto hodnot zpochybněná a rozmlácená. Martin J. upil z kryglu. Bělavá pěna chutnala příjemně. Poté se však na patře rozležela nic neříkající nicota. Chuťová paměť prý trvá jen dva roky, připomněl si Martin J. s ironií scestné teorie zkorumpovaných odborníků stižených ageuzií, ale toto pivo žádnou chuť nemá. Možná je stále lehce sušší chuti, ale vůbec nevoní. Kde je ta ušlechtilá pivovarská „hlína“? Kde jsou poctiví pivovarští dělníci ve slušivém, nedbale elegantním pracovním oděvu? Kam se poděli bodří, lehoučce přisprostlí hospodští, kteří dokázali načepovat pivo „jako křen“? Kde je sebevědomí a národní hrdost českých pivařů? Copak vážně věří, že Gambrinus je chutné pivo geniální barvy a s pořádným řízem, že je osvěží bezchutný  Bráník z plastu a že by se maskot velkobřezenského pivovaru Viktor Cibich dnes nepoblil ze supermarketového Březňáku? Uvědomují si, že nejznámější české pivní značky už nejsou dlouho v českých rukou a že bezohlední manažeři nadnárodních chemiček bez jakéhokoliv vztahu k pivu si dnes s nimi mohou dělat, co se jim zlíbí, čehož pochopitelně hojně využívají? Ignorují originální místo původu a Pilsner Urquell, který býval pověstný svou vzácnou vodou, vaří kdesi v Polsku. A Gambáč v Radegastu. Kde je všechno to krásné, co může pivo přinášet svým milovníkům?  Dá se z hromady trosek a střepů ještě exhumovat pravé české pivo a všechno co k němu historicky patřilo?

Martin J. se rozhodl. Půjde to hledat. Bude pátrat a bude se snažit najít kořeny toho, co jeho národ ztrácí a v jisté míře už určitě ztratil. Neví přesně, kam by měly vést jeho kroky, nicméně půjde po stopě jako lovecký pes. Stopou bude v tomto případě jakýkoliv odkaz či vzpomínka na někdejší patriotskou slávu tuzemského pěnivého moku.  Soustředí se zejména na hanebně prodané české značky, které jsou nyní v područí cizáckých globálních koncernů. Bude se ptát bývalých sládků i současných konzumentů. Pojede do Prahy, do Plzně a bude-li to nutné, i do světa. Nebude litovat času ani energie a dokonce je schopen i posvětit prostředek k dosažení účelu. A jestli se poštěstí, setká se tváří v tvář i se současnými przniteli tohoto posvátného nápoje. Mohl by se ptát bývalých vládních ministrů, českých i japonských bankéřů, úředníků z antimonopolního úřadu a nakonec i manažérů kataklysmatických firem, které jsou finálním článkem tohoto hanebného komplotu, pivní loupeže století. Jak by zněla otázka? Neměla by být složitá, zato však musí být výstižná. Kdyby uměl Martin J. čarovat, přetransformoval by se do podoby němé, leč důrazné výčitky. Do tvaru všudypřítomného dotěrného otazníku, který bude pouze asertivně pózovat volně zaklíněný v prostoru a nedopřeje viníkům pokoje. Tyto schopnosti však Martin J. bohužel nemá. Proto svůj dotaz omezí jen na jedinou slabiku: „Proč?“

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuálně a jeho autorem je admin. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>