Takto údajně přečetla jistá česká herečka při maturitní zkoušce ruská slova v azbuce, která v překladu znamenají „Světu mír!“
Kdysi v 80. letech koloval vtip, že žádná očekávaná válka nebude, neboť všichni padneme v boji za mír.
A skutečně to tak vypadalo. Každou chvíli nějaký průvod nebo organizovaná demonstrace. Mávátka a holubičky. A sborový pokřik: „My chceme mír!“
Až to jednomu lezlo na nervy. Tenkrát však ještě žila pamětnická generace, která pamatovala 2. světovou válku. Jejich vzpomínky na nacistické běsnění či kobercové nálety Spojenců měli stále v živé paměti. Československý pionýr nebo sovětský komsomolec býval ambasadorem mírového hnutí. Náš lid chtěl mír, jen tam někde na západě kuli nekalé plány zločinní imperialisté.
Přestože jsme všichni chtěli mír, připravovali jsme se na možný konflikt. Na ZDŠ (dnes jen ZŠ) nás vyučovali brannou výchovu a každý žák měl svou plynovou masku. Taky fungovaly organizace jako Civilní obrana nebo SVAZARM.
Boj za mír však nebyl pouze doménou východního bloku. Vzpomeňme na hnutí Hippies nebo na masové protesty v USA proti vietnamské válce. Protiválečné texty zpívali slavní světoví interpreti od Deana Reeda přes Boba Dylana až po Black Sabbath.
Dnes je vše jinak. Při opojné euforii 90. let nás mír jaksi přestal zajímat. Začali jsme jej vnímat jako samozřejmost a přestali jsme být ostražití. Naše bolševická armáda nebyla k ničemu, avšak naše současné „profesionální vojsko“, kde je údajně více generálů (hlavně po bitvě) než vojínů a které nejraději operuje v Afganistánu a v Mali nebude, dle mého názoru o moc lepší. Boj za mír se stal archaismem, případně nemístnou připomínkou minulého režimu. Zmizela mávátka a s nimi, bohužel i holubičky míru. Ze škol se vytratila branná výchova a občan dnes ani neví, jestli na něj zbyde plynová maska nebo místo v krytu.
Dnes řešíme špinavou válku v Evropě. Napadení suverénního státu imperialistickou mocností je nechutné a zavrženíhodné. Ale já se ptám: Kde se konaly organizované masové demonstrace proti válce, když NATO (potažmo USA) bombardovalo Bělehrad? Náš tehdejší pacifistický prezident, který chtěl v ČSR zrušit zbrojní průmysl tuto hanebnou akci veřejně schvaloval. A i tenkrát rozlícený prezident Ruska Jelcin západu vyhrožoval a nechal na státy NATO opět namířit jaderné rakety. Dokonce požádal tureckou vládu o povolení k proplutí dvou ruských válečných lodí průplavem Bospor kvůli „monitorování situace“. A vzápětí nato nejschopnější armáda na světě „omylem“ vybombardovala čínskou ambasádu v Bělehradě.
Nezaregistroval jsem ani žádnou protestní akci proti americké invazi do Iráku, kterou provedlo USA navzdory nesouhlasu Rady Bezpečnosti OSN. A tenkrát se rovněž jednalo o napadení suverénního státu.
Krvavá Máňa Albrightová řekla kdysi novinářům, že hospodářské sankce proti oné zemi, díky jímž zemřely tisíce dětí stály zato.
Nedávno se válčilo v Sýrii, v Jemenu, v Súdánu a vůbec na různých místech Afriky. Války přinášejí smrt, hlad a utrpení. A rovněž mraky uprchlíků. Kolik je jich dnes u nás a kolik je třeba Palestinců v Libanonu? Rusové použili na Ukrajině prý zakázaný bílý fosfor, stejně jako zhruba před 15 lety Izraelci v Palestině.
Ačkoliv si soudný člověk nedokáže vysvětlit, proč je na světě stále tolik válečných štváčů, závody ve zbrojení jedou dál. Možná měl pravdu britský filosof Malthus, když tvrdil, že války na světě vznikají, když se lidstvo přemnoží.
Vzpomněl jsem si na klasický český film Kdyby tisíc klarinetů. Přál bych si, aby se všechny sklady munice a podobné zvrhlosti proměnily na funkční pivovary.
Mupy mup.