Zhruba sedm let po svých bratislavských výletech, kdy jsem pilně degustoval slovenské pivní značky jsem se rozhodl opět zavítat do krajin našich bývalých federálních bratří.

Přiznávám, že to nebylo až tak spontánní. Od jistého klubu důchodců jsem se dozvěděl důvěrnou informaci, že se jako český občan starší 62 (!) let mohu ucházet o bezplatnou režijní jízdenku platnou ve vlacích po celém území Slovenska.

Zpočátku jsem tomu nemohl uvěřit. Země s kleriko-fašistickou vládou v čele s dezolátním kazisvětem Ficem takto vychází vstříc nejen svým občanům, ale dokonce i obyvatelům sousedního státu. U nás jezdí bezplatně vlakem snad jen politici a Ukrajinci.

A opravdu to bylo tak! U pokladny na nádraží v Čadci jsem jen předložil českou občanku spolu s atypickou fotografií 2×3 cm, zaplatil manipulační poplatek 0,50 Euro (asi 13 Kč) a hned si mohl zakoupit svou první bezplatnou slovenskou jízdenku.

Na vlak do Vrútek byla ještě asi hodina času, tak bylo nutno poohlédnout se po nějaké lokální knajpě.

V prostoru nádraží se nalézala Kysucká Izba, která nabízela neuvěřitelných 7 druhů banskobystrického piva Urpiner. Otvírala bohužel však až ve 14.00 a navíc byla mimořádně po celý týden uzavřená. Tak snad příště.

Vedle nádraží však stála celkem nevzhledná unimobuňka s půjčovnou sekaček a nálevnou Piváreň Rosnička. Název poetický, provozní doba 6.00 – 22.00 přátelská. Na Slovensku se ještě v hospodách na vyhrazených místech kouří, takže interiér voněl po spáleném nikotinu. Na čepu Krušovice, Zlatý Bažant a Urpiner. Volba byla jasná.

Urpiner se kdysi jmenoval Urpín a bylo možno jej sehnat již blízko, tenkrát jen teoretické hranice se SK (SSR) v Beskydech v Makově a Turzovce, kde se objevoval spolu s bytčanským pivem Zámocký Ležiak.

Jedná se o pivo průmyslové, které však není naštěstí úplně bez chuti. Forma čepování v Rosničce si však žádnou chválu nezasloužila. Matná pěna a hlavně kvantum bublin CO 2, které kontinuálně stoupalo k povrchu po celou dobu konzumace.

V Banské Bystrici (BB) jsem nebyl skoro 40 let. V prosinci 1985 jsem tam dva týdny působil jako hudebník v tehdejší restauraci Gastrocentrum. V kapele se mnou hráli dva notorici a jeden psychopat a během 14 dnů jsem zažíval spoustu nezapomenutelných příběhů a dobrodružství, které snad popíši ve své příští pivní knize.

Vedle Urpineru mají v BB fungovat ještě tři malé pivovary. Měl jsem k dispozici adresy i nějaké základní informace o jejich poloze.

Cesta od nádraží je poměrně dlouhá a není zpestřená žádnou signifikantní hospodou.

Až blíže náměstí SNP jsem objevil první hledaný objekt. Pivovar Perla. Otvírá však až v 16 hodin.

O kousek dál vidíme ceduli propagující úspěšné rožňavské pivo Kaltenecker. Jedná se spíše o čajovnu či Shisha Bar, nicméně nechybí menší výčep. Bohužel Kaltenecker nemají, avšak obsluha nabízí jinou místní značku.

Ležák Gran z nového BB minipivovaru má krásnou rubínovou barvu a musíte se jím skoro prokousat. Takto mi přibyla na mapě BB ještě jedna provozovna a současné číslo je tak 5.

Před pivní misí vždy hledám ubytování. Tentokrát mne na internetu oslovila adresa BL Luxury Suit Boru. Po zaplacení bankovním převodem (cca 1700 Kč) mi došla mailem obsáhlá dvojjazyčná, po vytištění cca šestistránková zpráva se složitými instrukcemi.

Nejprve bylo nutno nalézt ulici Komenského. Když člověk využil zkratku přes místní cintorín (hřbitov), ocitl se  již blízko uvedené adresy. Tam však nastal první problém. Ulice Komenského se rozdělila a její jedna větev vedla k místnímu gymnáziu. Tam jsem také objevil budovu s popisným číslem 14, kde se měl nalézat náš apartmán.

Stavba však vypadala značně amortizovaně, navíc neměla inzerované patro, kde bychom mohli bydlet. U uzamčeného vchodu byla cedulka, že objekt náleží Slovenskému Ministerstvu Vnitra. Tak tady asi ne.

Již jsem myslel, že jsem naletěl, naštěstí jsem se zeptal místní rezidentky, která nás přivedla k poměrně slušně vyzerajúcim činžákům. Tam se orientační číslo 14 opakovalo, v onom případě však i s doprovodným písmenem.

Zbývalo rozluštit poslední část hádanky, která mi připomínala bojovou nebo dokonce únikovou hru.

„U parkoviště B 114, které však není vaším přiděleným parkovištěm (viz níže) objevíte na zdi krabičky (boxes). Vaše má číslo čtyři. Vytočte bezpečnostní kód 5675 a odeberte klíče. Následně na rotovném číselníku kód zrušte…..“

Ať jsem hledal jakkoliv, krabičky jsem najít stále nemohl. Pomohl mi jeden místní občan. Opravdu. Podivné malé schránečky bych přímo na zdi parkoviště na místě B 114 určitě nečekal.

Po ubytování je třeba ihned vyrazit na pivo! Nejprve do Perly.

Perla je údajně prvý slovenský minipivovar založený už v roce 1992. Během let byl několikrát zrušen a následně opětovně otevřen. Měli jsme štěstí, když jsme podchytili jeho otevřený status.

Příjemný lokál, co si na nic nehraje, uvnitř však na to, že je páteční večer poměrně málo hostů. Světlá 10° a 12°standardní kvality a čítankový, lehce banánový weizen. Jsem rád, že jsem po tolika letech existence – neexistence konečně Perlu navštívil.

Vzpomněl jsem si, že matka jednoho mého spolužáka z ZŠ se jmenovala Perla Psotová. Za První Republiky byla takováto jména zřejmě v módě.

BB náměstí je překrásné a velké. K večeru na něm probíhala nějaká protificovská demonstrace (vypadala dobře organizovaná a nespontánní), později však náměstí opět žilo svým životem.

Našim cílem byla degustace dalšího piva z BB – Baran.

Restaurace Leroy je umístěna v historické budově, kterých je ve městě plné náměstí. Interiér středně velkého baru je přizpůsoben současné poptávce, ale neuráží ani staromilce.

Ležák Baran je celkem příjemný, slušně se popíjí (bohužel ze kdysi nestandardních skleniček 0,4 l) a dokazuje, že obstojné pivo je možno uvařit i na Slovensku.

Když si vzpomenu na slovenská piva z 80. let musím uznat, že tady udělali naši někdejší spoluobčané velký pokrok.