Zdá se, že náš Kocourkov nás už nemůže ničím překvapit. Ale bývá to vždy jen pouhé zdání. Stejně jako v bestselleru z 80. let Jitro kouzelníků naše neschopné a zoufale přeplacené státní orgány se kvazi invenčně vrací k tomu, co bylo již dávno objeveno, uvedeno v provoz a následně zavrženo…

Když se v 90. letech pro malou vytíženost likvidovaly mateřské školy jejichž budovy se levně prodávaly a přetvářely se na hospody, mohli mít z toho pivaři radost, zvláště v případech jako před léty v Karviné kdy byla bývalá školka rozdělena na dvě pohostinská zařízení, v nichž v jednom byla na čepu Litovel a ve druhém dokonce Žatec. Ale běda! Za dalších 10 let začala populační křivka opět stoupat a do hospůdky caparta neumístíte, sic ještě v exteriérech fungují houpačky, pískoviště či průlezky hojně využívané lokálními opilci.

Když na počátku 90. let proběhla slavná zdravotnická reforma stát se okázale holedbal. Konec direktivního a limitujícího systému! Na scéně se objevilo asi 27 zdravotních pojišťoven a lékaře si pacient mohl vybírat. Asi o 15 let později pronikly na veřejnost plány ČSSD uzákonit opětovně jen jedinou zdravotní pojišťovnu a vrátit se ke spádovému systému zdravotní péče. Když jsem v roce 1980 maturoval, nikdo nepřemýšlel nad tím, jedná-li se o maturitu státní nebo nějakou jinou. Dnes si školy dělají nejen své vlastní osnovy-neosnovy, ale i maturitní zkoušky. Pár let se naše politická elita hádala o podobu znovuobjevených státních maturit. Není jasno dodnes, jen to stojí  hříšné peníze (ten samozvaný CERMAT musí být vskutku královsky financovaný) a studenti nám houfně propadají.

Vrcholem těchto podivuhodných procesů je nedávný případ ze Slovenska, kde je prý v návrhu zákon, aby všechny (i soukromé) sdělovací prostředky jako je rozhlas a televize vysílaly 30 nebo dokonce 40% hudby z domácí produkce. Nemám vůbec nic proti Hammelovi, Žbirkovi nebo Elánu, přesto mi tato situace těžce připomíná dobu socialistické kultury, kdy jsme jako kapela mohli oficiálně hrát pouze 40% písniček ze západního světa.

Něco však u nás ještě nebylo a tak je třeba se inspirovat u našich evropských přátel nebo přímo v inkriminovaném Bruselu. Když jsem poprvé uslyšel o zákazu kouření v restauracích v některých evropských i mimoevropských státech, byl jsem docela potěšen. Když si někdo kazí své zdraví, nemusí je kazit i ostatním. Nenávidím bezohledné kuřáky, kteří mi dští odporný nikotinový dým přímo do obličeje. Ať si klidně bafají svá žvára v mrazu před vyhřátou hospodou. Po pár letech jsem však četl statistiky, že z příležitostných konzumentů alkoholu navštěvuje restaurační zařízení jen asi 41%. Zbytek chlastá doma. To je alarmující! V době, kdy vznikají nové pivovary a kvalita i výběr značek se rapidně zlepšuje jsou hospody tak málo vytížené. Ano. I já jsem si všiml, že mnohé šenky v teoreticky rušnou dobu jsou maximálně poloprázdné. Jestli si pivař nebude moci ve výčepu zapálit, návštěvnost, i když možná jen dočasně určitě ještě poklesne. Zamyslel jsem se a zjistil, že mi knajpy s modrou mlhou ze kterých jsou druhý den mé svršky tak odporně nasáklé kouřem, že je nutno je hodit přímo do pračky zase tolik nevadí. Asi jsem si na ně zvykl. Navíc myslím, že jako aktivnímu pasivnímu kuřákovi už nemůže po těch letech nějaká ta extra dávka second handovského nikotinu příliš ublížit. Jsem tedy nekuřák demokrat. V zájmu naší pivní kultury musím stát na straně těch, kteří ji pomáhají udržovat. Mám dojem, že jsou v naší zemi aktuálnější problémy než zakouřené pivnice.