Dnes údajně probíhají Radegastovské slavnosti v Nošovicích. Vzpomínám, jak jsem se jich účastnil před 7 lety…

V roce 2006 jsem pro Listy Moravskoslezské napsal památný článek o fiktivním panu Kvasnicovi, který u půllitru současného Radegastu vzpomíná na slavnou historii a hlavně na někdejší kvalitu tohoto piva. Samozřejmě jsem se populární formou dotknul problémů současného šizení výroby, majetkových struktur (SAB Miller) i nekalých obchodních praktik. Odpověď Radegastu přišla téměř okamžitě. Jeden z PR pracovníků mi asi za dva dny po uveřejnění článku volal a pozval mne na Dny Radegastu jako VIP. Ještě v telefonu se snažil napadat některé mé formulace, jako např. že pivo Šariš před několika lety vyhrálo druhou cenu na jisté potravinářské soutěži. První byla Šaratice. Nebyla to prý pravda a Smädný Mnich získal skutečně nějaká mezinárodní ocenění.

V Nošovicích v salónku VIP se prohýbaly stoly pod kvalitní krmí a tekl nefiltrovaný Radegast. Nikdo mne tam osobně neznal. Nejvyšší představitel nošovického pivovaru ing. Kaňak byl mou přítomností evidentně zaskočen. Pokáral mne za štvavý článek a předhodil mi, že jsem ublížil výkonnému pracovnímu kolektivu, který čítá přes 200 lidí. Údajně jim i klesl výstav (hurá!!!). Ve své oválné pracovně v těsném sousedství sošky boha Radegasta mne opakovaně ujišťoval, že nošovické pivo chutná stejně jako před 20 nebo 30 lety a že já si to stejně nemohu pamatovat, neboť chuťová paměť prý trvá pouhé dva roky. Nakonec zásluhou mé strategie stereotypních verbálních paternů se emotivně přiznal – Ano! Snížili jsme hořkost o dvě jednotky IBU, ale to vy nemůžete poznat!

Na svou nošovickou epizodu jsem si vzpomněl nedávmo, kdy jsem měl ještě v živé paměti epizodu s plzeňským sládkem panem Berkou. Navštívili jsme ho s filmovým štábem, aby se jednak vyjádřil k prozatimní koncepci mé knihy Hledání ztraceného piva a pak, aby nám vysvětlil proč už Prazdroj není zdaleka tak dobrý jako kdysi. Pan Berka kvalitu svého piva, kterého se mimochodem uvaří přes 3 miliony hl ročně vehementně obhajoval, jinak vypadal jako bodrý člověk, se kterým jsem se během zhruba 5 hodin v pivovarském sklepě docela skamarádil. Možná však, že právě ta jeho bodrost byla jen přetvářkou. Režisér našeho dokumentu mi totiž později prozradil, že sládka mikrofonem napíchli již krátce před naším setkáním. Těsně předtím než jsme se potkali pronesl prý ke svému společníkovi: „Tak už je tady ten pobuda!“ (jako já). O chvíli později volal svému kolegovi, aby nám otevřel sklepní šalandu a komentoval to slovy: „Jsou tady nějací pitomci, kteří nás nemají rádi. Tak je musíme řádně zpacifizovat.“

Nejsem jednáním pana Berky nikterak zklamaný, natož uražený. Jen to svědčí o jeho arogantnímu vztahu ke kritické veřejnosti a přetvářce, kterou má, stejně jako tiskový mluvčí nejspíš v popisu práce. Některé jeho citlivé repliky se objeví i v našem filmu.

Někdy situce vypadá jako příměří, ale přese všecko je to stále boj!