Princezna Urquella a čaroděj Sabmiller

 

Žil byl jednou jeden král. Králů žilo bezpočet a určitě to nebylo jen jednou. Ale pohádky tak zpravidla začínají. Ten král vládl mocnému Svrchnímu Království. Jeho říše už trvala několik tisíc let. Král měl jednoho syna, který se jmenoval Martin. V pohádkách obvykle králové a královny mívají 2 – 3 syny (výjimkou je pohádka Sedmero krkavců, ale tam si nejsem jist zda-li se vskutku jednalo o královskou rodinu) s tím, že ti starší bývají intelektuálně i pracovně omezeni (pro jejich trefný popis se užívá krásné složené české slovo „budižkničemu“)zatímco mladší či zrovna nejmladší syn oplývá inteligencí a bývá svými bratry často nepřístojně šikanován. V této pohádce má však král syna pouze jednoho.

Když se Martin narodil, sešly se u jeho kolébky sudičky. Ve Svrchním Království žila starší sudička Pěna a mladší Kvasnice. Existovala ještě nejmladší sudička Hágéba, ale ta byla v říši značně neoblíbená. Chlastala přes míru, v opilosti bývala agresivní a navíc si prasácky ředila pivo vodou nebo do něj lila lihoviny. Jejím nejoblíbenějším long drinkem bylo Magické oko – pivo se štamprlí zelené. U kolébky mladého prince pronesla nejprve svou sudbu Pěna:

„Dávám ti do vínku zdraví a štěstí. Celý život budeš pít jenom dobré pivo!“

V tu ránu vrazila do komnaty rozlícená Hágéba. Náhodou byl v nálevně U Rumcajse sanitární den a ona zjistila, že nebyla na slavnost pozvána. V hlase jí zarezonovala pomsta:

„Tvá životní cesta se zkříží se zlými úmysly čaroděje Sabmillera…“ pronesla nenávistně. Tu však přiskočila prostřední sudička Kvasnice, odstrčila Hágébu a pravila:

„Ty však zlověstného Sabmillera po útrapné pouti porazíš a oženíš se s ženou svého srdce“.

Po tomto incidentu již probíhal život v království poklidně. Princ Martin utěšeně rostl a odmalička se věnoval zodpovědné degustaci vlasteneckých svrchně kvašených piv. Tu a tam míval i možnost okusit truňk ze sousedního Spodního Království. Když bylo princi Martinovi 35 let usoudil jeho otec – král Ale VII., že je čas syna výhodně oženit. Princ Martin se však do ženění nikterak nehrnul. Užíval si staromládeneckého života, který povětšinou trávil v hospodě nebo bordelu U Staré Jeremiášky. Jediná žena, která ho zajímala byla o deset let starší, třikrát rozvedená výčepní Marcela z Královského Šenku. Mimo jiné byla rovněž nevyléčitelnou alkoholičkou a Martin si přál vedle ní ve výčepu strávit zbytek svého života.

Jeho otec král měl však pochopitelně jiné plány. Hodlal nezdárného syna oženit s dědičkou trůnu Spodního Království princeznou Urquellou. Zpočátku nechtěl princ Martin o aranžované svatbě ani slyšet. Byl sice nadšeným pivařem, ale nedokázal docenit prozíravost spojení Svrchního a Spodního Království což by odkrývalo nové netušené možnosti pro pivovarský průmysl. Sotva však spatřil obraz princezny Urquelly, totálně změnil názor. Marcela byla rázem zapomenuta a Martin se bláznivě zamiloval do Urquelly. Fascinovaly ho její vrcholně estetické tělesné křivky připomínající štíhlý keg. Její zlaté vlasy měly barvu toho nejušlechtilejšího ležáku a modré oči hloubku 1000 metrové artézské studně. Tu a žádnou jinou! Král byl rozhodnutím svého syna evidentně potěšen. Hodlal okamžitě vypravit okázalou suitu se strážci, společníky, sklepníky a výčepníky, která by doprovázela Martina na dlouhé cestě. Ten však trval na tom, že pojede sám. Jednak si chtěl před svatbou ještě užít trochu soukromí a pak si nedokázal představit jak by se taková banda lidí vešla do nějaké menší hospůdky, kterých bude po cestě určitě bezpočet. Naskočil tedy na Vojkovického Ryzáka a vyrazil za Urquellou do Spodního Království.

Asi po dvou dnech cesty potkal u silnice pohádkového dědečka. Jiní dědečci než pohádkoví se v těchto situacích v pohádkách prakticky nevyskytují. V ruském prostředí se nazývá Dědeček Hříbeček, v pohádkách středoamerických poněkud neuctivě Dědeček Blbeček (Abuelito Tonto). Martin, jelikož pohádky dobře znal toto setkání očekával. Dědeček byl takřka modelovou postavou – můžete si ho představovat jako herce Ladislava Peška.

„Dobrý muži, jsem stár, unaven a žízniv. Nemohl bys mi poskytnout pár doušků piva?“ oslovil dědeček Martina

Martinovi zbýval v petce poslední necelý litr Brown Ale a nejbližší hospoda byla vzdálená dobrých 300 metrů. Princ měl však dobré srdce.

„Tu máš, dědečku. Napij se na mé zdraví!“

Dědeček exnul zbytek piva, utřel si bělavý vous a pravil:

„Jsi hodný hoch, Martine. Za tvou laskavost ti splním tři přání.“

Už je to tady, liboval si Martin. Někdy pohádkové bytosti nabízejí zrovna cash nebo zlato, obvykle však nějaké kouzelné předměty jako třeba zázračný kabát, píšťalku či ubrousek. Jejich funkčnost je ale bez záruky, zejména když je hrdinovi vymění zlověstný šenkýř za bezcenné repliky. Tři přání je naprosto korektní a praktická odměna. Při dosud živé a bolestné vzpomínce neviděl Martin žádnou jinou možnost:

„Přeji si aby opět začal vařit pivovar v Kutné Hoře…“

Dědeček luskl prsty.

„Už vaří,“ řekl spiklenecky a podal Martinovi značkový tuplák plný voňavého truňku. Princ zabořil rty do vyzývavé tekutiny. Opravdu – nefalšovaný Dačický. Jak už to bývá, je opět trochu nasládlý, ale je tam ta chmelová a mazlavá „hlína“, která vždy fascinovala pivní fajnšmekry. Jakže se jmenovala ta jejich lahodná 14°? Princ se dostával do ráže.

„Přeji si litrovou petku kutnohorské 14°Lorec!“

Dědeček opět luskl prsty, ale neopomněl Martina varovat:

„Šetři si přání. Neplýtvej…“

Ale to už princ zápolil s výživným obsahem plastové láhve. Taky si mohl přát to pivo ve skle, napadlo ho pozdě. Ale litrové flašky na pivo se už běžně nevyrábějí. No co? Od čeho je kouzelný dědeček? Nebo si mohl přát dva půllitry. A bylo by to! A proč vůbec jenom dva? Nemá on ta přání příliš skromná? Ale co! Brzy již stane na hradě ve Spodním Království a ožení se s princeznou Urquellou. To zase bude piva. A ležáku! Piva měl dosti i teď. Rozhodl se, že tu nejbližší hospodu pro tentokrát vynechá. Náhle se však příroda  počala hlásit o své potřeby. Prince intenzivně tlačil močový měchýř. Dva litry piva během pár minut. To už ledviny dostanou zabrat.

„Teď bych si přál se někde královsky vychcat,“ povzdechl si  Martin polohlasem. Dědeček už nedokázal jeho bláznivému přání zabránit. I pohádky mají své zákony. Martin se slastně vymočil do zlatého pisoáru posázeného diamanty mezi zurčícími barevnými vodotrysky a prohánějícími se zlatými bažanty za zvuku své oblíbené skladby souboru Genesis Selling England By The Pound. Dědeček jen rezignovaně mávl rukou. Ti mladí dnes nemají žádný smysl pro zodpovědnost.

Martin usedl na Ryzáka a cválal dále ke Spodnímu Království. Asi po třech mílích spatřil blízko prašné silnice obrněného jezdce jak ubližuje sedmihlavému drakovi. Aby to tak byl ten hňup Bajaja, řekl si princ Martin. Místo aby seděl mravně v hospodě a chlastal, trápí tady zvířata. Začíná to v dětství mouchami a přes kočky, psy a ženy to dojde až k drakům. Ten musel tedy mít pěkně podělané dětství.

„Nech toho, Bajajo,“ vykřikl na bojovníka, „u nás jsou draci chráněni. Každý z nás občas nějakého má!“

„Ale já chci zachránit princeznu, kterou skrývá ta stvůra ve své sluji.“

„Jak jsi na to přišel?“ otázala se jedna z hlav, s největší pravděpodobností mluvčí celého draka, „to máš snad z Němcové! Mně žádné princezny nezajímají.“ Drak se otočil k princi Martinovi: „Zrovna jsem ve sluji načal basu s belgickým ejlem Gulden Draak když se tu objevil ten otrapa. Prosím tě, nemůžeš mi pomoct se ho zbavit?“

„Kašli na to, Bajajo a pojď na pivo,“ vyzval Martin kolegu. Na to Bajaja slyšel. Po celém okolí byl znám jako rytíř somravého řádu. Pro dukát by si nechal vrtat korkovou zátku a říkalo se, že doma drží kouzelného oslíka v příšerných podmínkách aby se stále otřásal odporem. Drak byl zachráněn.

„Až ti bude nejhůř, Martine, třikrát zatleskej a já přiletím ti pomoci.“

„Jak by jsi mi ty, dráčku mohl  pomoci?“ usmál se Martin přestože věděl, že drakové ovládají teleportaci. V nejbližší knajpě dali pár hybridních piv, což svědčilo o tom, že Spodní Království již bylo na dosah. Bajaja chtěl s Martinem zůstat. Jednak ho vzrušovala představa piva zdarma a pak dokonce Martinovi navrhnul, že by se o Urquellu mohli dělit. Říkal něco o švédské trojce, ale o tom mohl spíše psát Andersen – ten to měl z Dánska blíže. Martin znal pouze trojku ruskou, ta ho však vůbec ničím nezaujala. I rozloučili se princové a Martin přejel hranici do Spodního Království. Takhle si však vysněnou říši vůbec nepředstavoval. Na ulicích ticho a v hospodách na čepu pouze výčepní černé od Kozla a z Krušovic. Bylo to tak. Království drželo smutek. Princ Martin se osobně od krále Lagera IV. Dozvěděl, že jeho jedinou dceru princeznu Urquellu unesl zlý a mocný čaroděj Sabmiller a vězní ji na svém hradě v Zemi Afrikánské. Co naplat! Princ Martin se musel opět dát na dlouhou cestu a pokusit se ženu svého srdce zachránit.

Stál mi ten Dačický za to? Zlobil se na sebe princ Martin když již osmý den úmorně vesloval na linkové galéře směrem k afrikánským břehům. Kdyby si třeba jen odpustil to královské chcaní -  už tam mohl být…

Za pár týdnů stanul princ Martin v Zemi Afrikánské. Ve svém životě nikdy nic tak neutěšeného neviděl. Špína, bordel, ale hlavně nikde žádné pořádné pivo. Brzy se setkal tváří v tvář s čarodějem Sabmillerem.

„Chtěl bys Urquellu?“ zeptal se Sabmiller jedovatě, „dobrá. Jestliže mi do zítřka přineseš živé a mrtvé pivo můžeš si princeznu odvést. Jestli však ne, proměním tě v odkapávač sklenic u pípy se Smädným Mnichem.“

Princ Martin se nezalekl, přestože možný trest byl strašlivý. Ihned se vypravil do jednoho z mála místních minipivovarů kde zakoupil láhev IPA. Při sedmi procentech alkoholu to bylo pivo živé ažaž.  Při zpáteční cestě se stavil do supermarketu pro flašku „ležáku“ Castle – jednoho z nejmrtvějších piv jaké si lze představit. Sabmiller byl nepříčetný. Cítil, že prohrává, ale stále se nehodlal vzdát.

„Můžeš si odvést Urquellu jestliže ji poznáš a správně vybereš. Když ne tak tě proměním v ležácký tank v Gambrinusu. V místnosti sedělo 12 na pohled úplně stejných panen v dlouhých bílých závojích. Na klíně každá z nich držela odlivku se zvětralým pivem. Martin věděl, že kromě Urquelly je mezi nimi i princezna Gambrina, komtesa Šariše nebo mladá hraběnka Tychá. Beznadějně procházel kolem zahalených dívek a upíjel z jejich nechutných číší. Čaroděj Sabmiller byl skutečně zloduch. Všechny moky chutnaly naprosto identicky. Princ už si zoufal když tu si vzpomněl na sedmihlavého dráčka, který mu onehdy nabídl své služby. Třikrát zatleskal. Tu se náhle objevil drak a usedl na jednu z panen. Byla to Princezna Urquella.

„To je má vyvolená,“zvolal Martin, „to je má princezna Urquella!“

„Podvod!“ vykřikl rozlícený Sabmiller a natáhl se po své čarovné hůlce. Princ Martin však byl rychlejší. Vytáhl z pod kabátu otevřenou láhev s mrtvým pivem a chrstl její obsah záporákovi do tváře. Kdo z čím zachází s tím také schází. Sabmiller sublimoval v odporný sírný výpar, který opustil strašidelný zámek jedním z oken. Zakletý zámek se rázem změnil na soustavu poctivých pivovarů s otevřenými spilkami. A pak byla slavná svatba. Princ Martin s princeznou Urqulelou se celý život věnovali vaření a konzumaci piva. A jestli neumřeli, pijí dodnes.

Příspěvek byl publikován v rubrice Listy UTOPIJE a jeho autorem je Jarosek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u “Princezna Urquella a čaroděj Sabmiller

  1. ahoj Martine,už dlouho jem se tak nepobavil a nezasmál.Ty příměry jsou opravdu dokonalé a já to hned viděl jak ve filmu.především to obětavé dělení se o poslední litr piva s kouzelným dědečkem!Možná bys zvládl i sbírku Pivn
    ích pohádek,invence na to máš dost!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>