Je to pár týdnů, co jsem navštívil pivní Banskou Bystricu.

V tomto městě působí v současnosti celých pět pivovarů, proto se mi cesta velmi líbila.

V únoru 2019 jsem zavítal do okresu Nové Zámky, kde jsme se na tři dny ubytovali v kempu poblíž termálních lázní.

Tenkrát se mi líbilo jak rochnění v bazénech, tak i pivní aspekt výletu. (Nové Zámky – Zámčan, Amadeus Šurany – oba dnes již uzavřené).

Letos měla cesta do termálů vést směrem k velehorám Tatrám, které jsme jako národ rozdělením federace v roce 1993 ztratili.

Přidal jsem se ke skupině seniorů, která tuto rekreační oblast Slovenska již několik let pravidelně navštěvuje. Ubytování v typické slovenské chatě s osmi pokoji a společenskou místností. To vše asi 500 metrů od akvaparku s termálními lázněmi.

Byl jsem si vědom, že tentokrát moc nových pivních značek neobjevím. Lázeňské centrum se nalézá v okrese Trstěná a již při jízdě do cílové stanice jsem zaregistroval jen pár hospod s logy Zlatého Bažanta a Martineru.

V obci Oravice se nalézá množství rekreačních objektů a i pár restauračních zařízení penzionového typu, v polovině dubna však beznadějně uzavřených.

Využili jsme venkovního bazénu, kde jsme mohli trávit za vstupné 9 Euro celý den od 11.00 do 19.45.

Počasí přálo, bylo slunečno, takže po půl hodině vyhřívání ve vodě s teplotou 35° jsem dostal celkem žízeň.

V outdoorovém areálu se v patře sousední stavby nalézal bufet Prameň. Nabízel nějaké hotovky, guláše, polévky, hranolky nebo langoše. Na čepu však pouze Kozel 10° a obligátní PU.

Objednal jsem si slovenskou kapustnicu a půllitr českého stříbra. Zatímco polévka byla hotová celkem rychle, na pivo jsem čekal skoro 15 minut. Výsledek přesčasového čepu splnil mé očekávání. Mok byl nepřístojně teplý s charakteristickou mýdlovou pěnou. To vše za 3.40 Eur.

Kapustnica vypadala lákavě, stejně jako prvních pár soust, než jsem k polévce objevil tučné vepřové maso, které se vyskytovalo buď ve formě tukových „knedlíků“ nebo neestetických a nepoživatelných křupek. Vyjedl jsem zelí s pár kousky jedlé klobásy a zbytek pokrmu za 5 Eur jsem odložil k okénku na „riad“.

Naštěstí pár set metrů od areálu jsme objevili klasickou slovenskou kolibu, kde měli Plzeň o 40 centů levnější a alespoň vychlazenou.

Ve stejném podniku jsme si následujícího dne dali slovenské národní jídlo – halušky s brynzou a domácí slaninou, na čemž jsme si docela pochutnali.

Krátká výprava na lokální salaš pro sýry a žinčicu byla zbytečná. Salaš byla uzavřena. Prý možná v květnu….

Večery jsme trávili ve společenské místnosti u třech 20 l beček s černohorským Zlatovarem. Když odečteme prvotní potíže s čepováním díky excesivní pěnivosti, česká pseudoznačka nakonec přišla k chuti.

Předposlední den pobytu jsem opětovně zavítal do Prameně. Tentokrát mladou zlotřilou výčepní vystřídala stejně mladá kolegyně, která mi PU natočila na jeden zátah na hladinku.

Všechno je to v lidech.

Jedinou slovenskou značkou, ke které jsem se během skoro 4 dnů dostal byl lahvový Zlatý Bažant. Tato firma z reklamních důvodů označuje některé své výrobky letopočtem 1973, čímž odkazuje na recepturu z dob, kdy se jednalo o velice chutné slovenské pivo. Bohužel je to pouze klamavá reklama.

Tak dopadl náš výlet na Slovensko jenom tak. Okolní příroda krásná, termální prameny teplé, halušky chutné.

Příště je třeba více se věnovat pivu.