Naše železnice je instituce neproměnitelná v prostoru ani v čase, která mne pronásleduje již od mých dětských let.

Ve středu večer jsem se vracel z Frýdku Místku. Vlak do Ostravy vyjíždí z 2. nástupiště ve 20.27.Ve stejnou dobu jede vlak i opačným směrem do Frenštátu pod Radhoštěm. Ten už stál na nástupišti a můj stále nikde. Zničehonic se na informačních monitorech objevila digitální informace o zpoždění – plných 60 minut. A to pro oba vlaky v obou směrech! Lakonicky znělo i neosobní a předtočené hlášení: Z důvodů mimořádné události na trati. Možná Valaši snažící se o separaci svého království vytrhali koleje, napadlo mne. Přesto jsem se šel zeptat do jízdenkové pokladny. Pokladní mi soustrastně oznámila, že na přejezdu přejeli pána a že zatím nikdo nic neví a čeká se na informace od dispečéra. To je     důvod k hodinovému zpoždění? Neříkám kdyby se srazila souprava s kamionem. To by odklízecí práce asi nějakou dobu trvaly. Avšak v tomto případě přece jen stačí seškrábat pána z kolejiště a jede se dál! Zamířil jsem do nádražní putyky. Sice tankový Radegast, ale co se dá dělat. Bylo 20.43 a bufet už byl „na ježka“, ačkoliv oficiálně se má zavírat až ve 21.00. Zajímalo mne jak se dostanu domů, neslyšel jsem žádné hlášení, ani jsem nezjistil žádné upřesňující informace.

Potloukal jsem se dokonce před nádražní budovou. Tam byl přistaven autobus, ale ten odjížděl opačným směrem. Starý železničář mi na požádání prozradil, že vlak na Ostravu zrovna odjíždí z 2. nástupiště. Kdo to má vědět? Rozběhl jsem se k motoráku, ale přesto, že vůz doposud stál, dveře již byly beznadějně zamčené. Měl jsem chuť přesunout Den železnočářů na 11. dubna.

 Rozladěn, že budu muset zřejmě další nejméně půlhodinu čekat jsem navštívil blízkou nálevnu s charakteristickým nápisem Čekanka. Za výčepem stál statný vrchní zhruba v mém věku s ohonem dlouhých vlasů až po pás. Lokálem v příznivé hlasitosti řinčel Judas Priest. Výběr žalostný, tak jsem si objednal Radegast 10°. Během čepování jsem se několikrát dle svého zvyku podíval na hodinky.

„To jste měl říct, že spěcháte na vlak,“ řekl výčepní účastně, „to bych vám to dal po skle.“

Přístup, jaký bych v tomto non-stop prostředí vůbec nečekal. I hosté byli jaksi příjemní a v bufetu vládla pozitivní energie. Desítka chutnala sice tak, jak jsem to od ní očekával, nicméně byla kvalitně natočena. Kdyby tam čepovali něco jiného, asi bych si nechal ujet ještě několik vlaků.

Zřejmě nemohu Čekanku počítat mezi nádražní hospody, její návštěva však v nouzi způsobené modrými mozky potěší.