Namátková inspekce severního křídla

Musím se přiznat, že sever, respektive severozápad naší vlasti moc dobře neznám.

Ústecký i Karlovarský kraj mají s tím naším dost společného. Průměrně vyšší nezaměstnanost, nižší platy a problémy se životním prostředím.

Pamatuji si na jednu zapomenutou angažovanou píseň z Děčínské Kotvy:

„Krušné Hory nejsou krušné, možná dříve – dneska už ne,

můžete se přesvědčit, že je tady radost žít…“

Přímo v Krušných Horách jsem osobně nikdy pěší turistiku nepraktikoval. Nejblíže jsem byl Klínovci před pár lety, když jsem cestoval do Božího Daru.

Co se týče severočeského piva, je má bilance o poznání úspěšnější.

Již v mládí jsem ochutnal piva ze Žatce, Loun, Litoměřic nebo ze Svijan. Později jsem se párkrát vydal na několikadenní výlet, abych zmapoval rozmach lokálních minipivovarů.

Tentokrát jsem se na sever vypravil na dvoudenní zájezd z Divadlem Petra Bezruče.

V jistém představení o Věře Špinarové účinkuji coby kapelník doprovodného hudebního souboru. Šéfuji kapele o čtyřech členech (včetně mne).

Od budovy DPB jsme odjížděli ve středu v 9 hodin ráno.

Ještě než jsme se rozjeli, nabídl nám basista Tonda snídani ve formě několika minilahviček se vzorky různých druhů whisky. Ještě to chtělo kaviár a následně se vykoupat v šampusu.

Hned nato vytasil bubeník 1,5 litrovou petku s polotmavou Moravou.

Garderobiérka vytáhla plastové kelímky a vzápětí vstala ze svého sedadla spoluherečka Lenka a nabízela červené víno.

K přípitku na úspěšný zájezd posloužila slivovice kytaristy Adama, později i má vínovice.

I při množství zajímavých vjemů jsem si všiml, že autobus teprve opouští Vítkovice.

Asi sedmihodinová cesta se dvěmi povinnými zastávkami docela utekla.

Oproti původnímu plánu jsme dorazili do Chomutova zhruba o dvě hodiny dříve, což byla nádherná zpráva, neboť jsme měli čas navštívit místní minipivovar Karásek+Stüpler.

Podnik opět nezklamal. Vypadá sice jako luxusní žrádelna, ale vynikající 11° za pouhých 40 Kč snad hovoří za vše.

Po představení, které skončilo po 22 hodině již mnoho možností občerstvení nezbylo. Našli jsme na Googelu jakousi nonstopku U Blaženy, kam jsme se však po přečtení několika hodnocení nakonec nevypravili.

Zbytek večera do necelé půlnoci jsem strávili v jiném podniku. Žádný extra výběr piv, a protože jsem se nalézal v Severních Čechách, rozhodl jsem se také pro severočeskou značku.

Zlatopramen je obecně heinekenovská sračka, kterou známe v plastových lahvích z regálů potravinových řetězců. Nepasterovaná z tanku se naštěstí dala pít.

Další severočeské městečko Louny mám rád. Má historické centrum a hlavně vlastní pivo.

První informace mne ovšem nepotěšila. Zavedený pivovárek Zloun je již několik měsíců uzavřen a zatím se neúspěšně hledá nájemce. Možná kdybych byl mladší….

Nedaleká hospůdka Domov s vlastní pivní značkou mne však opět velmi potěšila. Lahodný 11° Lounský Žejdlík, hořká světlá 13°Šimon a čokoládově laděné pivo tmavé.

Na rozdíl od mé minulé návštěvy před 4 lety byla v naprostém pořádku i obsluha.

Kvůli uzavřenému Zlounovi však nastal logistický problém. Jak změnit program a využít volného odpoledne ve vzdáleném regionu.

Nakonec zvítězil Most. Depresivní město, které vešlo ve známost až díky populárnímu televiznímu seriálu.

V roce 2010 jsem tam navštívil tenkrát čerstvý minipivovar Kahan. Pamatuji si, že jsem poté napsal článek na stránky Svět piva, kde jsem zhodnotil světlý ležák, že má mramorovou chuť. Píchl jsem tím do sršního hnízda. Zástupci senzoricko-degustátorské obce se do mne pustili, že tento přívlastek nedává smysl.

Pochopitelně. Na svých odborných školeních se seznamují s diacetylem, DMS, fenolem, s chutí ovocnou, papírovou nebo železitou. Pod výrazem „mramorová chuť! si údajně nedokážou nic konkrétnějšího představit. Vím, že jsem nakonec napsal jednomu zvlášť dotěrnému odborníkovi, ať si najde někde mramorovou desku a lízne si. Jen jsem měl obavy, že by mohl zdegustovat mramor karakulský, což by asi znovu vedlo k nedorozumění.

Tentokrát jsme si však vybrali jiný podnik – mosteckou pivovarskou restauraci Most.

Postmodernistická kvádrovitá nízká budova mi připomínala podniky v Praze nebo v Úvalech.

Přestože na internetu psali, že je podnik většinou vytížen, v době naší návštěvy v něm posedávalo pouze pár hostů.

Zaujala mne politika oné provozovny. Když jsem si kolem 14.40 chtěli objednat něco k zakousnutí, číšník nám řekl, že do 15 hodin jsou k dispozici pouze meníčka. Avšak z celé nabídky pěti jídel prý už zbyla jenom polévka.

Museli jsem si tedy přes 20 minut počkat. Možná,že se tam v kuchyni zrovna střídala směna hotovková se směnou minutkovou.

Světlý ležák celkem v pohodě, 10°Ale byl ale samá Citra a polotmavé bylo neinspirativní obligátní Vídní.

Mohl jsem si zakoupit i pivo sebou v poměrně atraktivních obalech, ale kdo se s tím má pořád tahat.

Už mne dostihuje můj věk. Před 40 lety jsem byl schopen rychlé několikakilometrové chůze obtížen taškou s lahváči.

Jinak divadlo dobré, noční zpáteční cesta dlouhá, ale zážitky docela příjemné.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Aktuálně a jeho autorem je Jarosek. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>