Když jsem před 42 lety začal s aktivním pivařstvím, pivní tácky v tuzemských hospodách bývaly spíše výjimkou.

Pamatuji, že v Ostravě tenkrát tácky měli pouze v restauraci 2.cenové skupiny              U Staročecha.

Občas se pivní tácek objevil i mimo Prahu, o čemž svědčila má tehdejší příležitostná sbírka.

Na pivní tácky se též kdysi čárkami označovala zkonzumovaná piva a ještě do 70. let bylo možno poslat řádně ofrankovaný tácek jako pohlednici z výletu.

Nejvíce mi tenkrát imponovaly velmi vzácné tácky keramické.

Dnes je naštěstí všechno jinak a sběratelé tohoto artiklu mají příslovečné žně i na výhradně tuzemském trhu. Tácky mají různé tvary, barvy či grafiku. Někdy mají blíže k malebné minulosti a jsou spíše tradičního charakteru, jindy inklinují k nejrůznějším formám modernismu. Jako předmět sběratelství tvoří často i celé série. Pobavilo mne například, že pivovárek v Dolním Sklenově použil na své podtácky podobizny svých štamgastů.

Pivní tácek byl vždy fenoménem určitého prostředí. Konzumenti si jej běžně brali s přítomných stojánků a používali často až do jeho případného rozmočení.

Hospodský podtácek je prostě něco, co je pohostinským zařízením poskytováno hostům kvůli oboustrannému prospěchu. Zákazník má pocit hospodské sounáležitosti a zbytečně nezasviní stůl.

V poslední době se nám však v knajpách rozmáhá jistý nešvar. Pivní tácky jsou jen na příděl. Na stole žádný stojánek a podtácku se žíznivý pivař dočká až s prvním přineseným pivem. Požádá – li potenciální sběratel o exemplář do své kolekce, ten je mu v těchto případech nabídnut k prodeji za určitou, zpravidla vysokou finanční částku.

Je pravda, že nic není zadarmo. Avšak hodnota obyčejného pivního podtácku by mohla být zahrnuta v ceně obvykle i tak předraženého piva, aby se host cítil v šenku zase jako doma.