Mizející poezii nádražních bufetů a restaurací jsem již na těchto stránkách rozebíral. Na data:text/mce-internal,železničních stanicích se však kdysi vyskytovaly i jiné druhy pohostinských zařízení.
Měl jsem rád, když jsem čekal na brzký vlak již na peróně a mohl se osvěžit v občerstvovacím stánku. Voskové nebo plastové pohárky, které vás samy písemně upozorňovaly, že je po použití máte znehodnotit, čímž chráníte zdraví sobě i jiným byly naplněny teplou lacinou desítkou, párek s plnotučnou hořčicí za pár kaček býval zase naopak studený. Přesto mívalo hodování na nástupišti svou nespornou poezii. Osobně už příliš nepamatuji mobilní prodavače piva, kteří obsluhovali cestující přímo přes okénko vlaku, peníze nazpět dlouho vybírali a nakonec naoko marně honili rozjíždějící se soupravu. Mám dojem, že tyto služby fungonaly v 80. letech na nádraží v Kolíně. Perónové stánky však znám už od předškolního věku a dokonce si pamatuji, jak mi otec ve Frýdlantu koupil limonádu a já si ji naivně šetřil až na Ostravici, kde již však už byla naprosto nepitelná, neboť byla plná popílku z parní lokomotivy.
Když se přepřahala mašina v Přerově, byl čas na kalíškového Zubra (který se však tak ještě tenkrát nejmenoval), v Praze si jednou moje přítelkyně odložila kafe vedle stánku a horlivý zřízenec jí ho vylil do popelnice. stánek byl i na hlavním nádraží v Ostravě. Toto je již ovšem minulost.
V Brně stával pověstný kiosek na čtvrtém nástupišti a byl hojně využíván i opilci, keří nikam necestovali, neboť provozní doba byla skoro do půlnoci. Zrovna tam jsem se opil se svým současným právním zástupcem v dubnu 1982 a já pak následně pozvracel ubytovnu v Kohoutovicích.
Když už mluvím o Brnu, nedávno jsem cestoval do Jihlavy a podobný stánek objevil. Venku bylo kolem nuly a lehce sněžilo, u kulatého dobitého stolu se pod deštníkem Starobrno krčili dva outdooroví bufeťáci. Neodolal jsem a dal si klobásu za cca 40 Kč a láhvovou brněnskou 11°. Samotná kvalita občerstvení nic moc, ale atmosféra jako kdysi. Navíc stánek otvíral již v půl šesté ráno, což jednou ve Svinově naprosto fascinovalo mého britského kolegu.
Věřme, že časem zmizí ze železničních stanic anonymní a sterilní potravinářské provozovny a do svérázných bufetů a stánků se opět vrátí život.
Krásný příspěvek a opravdu hezké vzpomínky.VÚstínad Labem,byl také takový stánek na jednom z perónů,kde se scházeli kamarádi z mokré čtvrti a já si tam také nejednou přihnul.To se jěště točila ústecká desítka a později výborný Zlatopramen.I v Ústí si ale z dětství pamatuji prodavače s nezbytnými drátěnými košíky,kterak obcházejí stojící osobní soupravy a nabízejí točené pivo i limo!A jak psal Marek,v České Třebové tato roznášková služba fungovala i po revoluci…..krásné staré časy,nostalgické!
Mobilní prodavače piva jsem zažil v České Třebové. Stánky na nástupištích – to bylo opravdové kouzlo. Hojně jsem jeden takový navštěvoval jedno léto na konci 90.let při přestupování v Hranicích. Upatlaný jsem se vymotal z vlaku a hnal se osvěžit přerovskou desítkou.