V pivovarské hospůdce U Hodže nikdy nevím, jakým pivem mne tam překvapí.

Nejde ani tak o sortiment. Ten čítá obvykle kolem tří nebo čtyř druhů na čepu. Je to o momentální chuti piva. Většinou se mění várka od várky.

Někdy je 10° i 12° docela lahodná. Jindy mají typicky vesnický charakter. Občas je v nich cítit tzv. „hukvaldský štych“.

Mimo klasiku je někdy k dostání i známé „krmelínské bezinkové“.

Před týdnem mne Syčák opět zaskočil. Desítka chutnala, jakoby byla smíchána s belgickým pšeničným „witbierem“. Totéž v sobě skrýval i mok o dva stupínky silnější. Odborník by okamžitě vychrlil výčet senzorických chyb, ale já jsem si krmelínsko-belgický ležák celkem vychutnal.

Zelený speciál byl ryze přírodní a byl výrazně cítit mátou. Také cesta,

Sám Hodža vypadal unaveně. Svěřil se, že je třeba provést generální úklid sklepa. Takže Syčák zůstane na čepu zhruba do června, pak bude nahrazen nejspíš Radegastem a Svijany. O další budoucnosti krmelínského piva rozhodne, zdali bude tradice pokračovat i pod vedením mladší generace. A to není nikdy jisté.

A  ať chutná Syčák jakkoliv a můžeme si o jeho kvalitě myslet cokoli, byla by škoda, kdyby zanikl.