Tak zněl nadpis kritického článku v jistých slovenských novinách v roce 1985, který se nevybíravě vyjadřoval o koncertě skupiny Citron, kdy si její fanoušci dovolili tančit mimo vyhrazená sedadla.
Občas se něco nepředloženého stane i v jinak solidní a prolustrované hospodě.
Skoro každý týden navštěvuji jeden podnik v Hrabové, kde kolegu doučuji španělštinu. Na čepu Radegast PU a IPA z Nachmelené Opice. Tato výuka není příliš zisková. Máme dohodu, že za lekci, která se mnohdy protáhne až na dvě hodiny zkasíruji 100 Kč a dále blíže neurčený počet piv. Průměrně tak mám zhruba 150 Kč na hodinu, což sice není moc, ale sám si hispánský jazyk zopakuji a v dotyčné hospodě je celkem útulno.
Onehdy jsem však musel trochu změnit názor.
V létě funguje u zmiňovaného hostince pěkná, skoro přírodní zahrádka. Koncem minulého týdne jsme tam seděli a jaksi začal váznout přísun piv. Vedle obvyklého vrchního, který bývá hlavně v interiéru potřebně výkonný se na zahrádce objevila i nová mladá servírka. Podle jejich výkonů jsem měl podezření, že se může jednat o letní brigádnici. I kolem 18, hodiny slunce celkem svítilo a způsobovalo žízeň při probírání souminulého spojovacího způsobu, který se používá v podmínkových větách:
Kdybych to věděl, tak bych tam nešel. – Si no lo SUPIESE, no iría allí.
Zato v češtině zřídka používanou podmínkovou větu minulou, je třeba přeložit:
Kdybych to byl býval věděl, tak bych tam býval nechodil.
Si no lo SUPIESE sabido, no HABRÍA ido allí. (Zdroj – film Knoflíková válka).
Blížila se doba odjezdu mého vytipovaného autobusu MHD a kolega neměl rozměněny peníze na můj honorář. Oslovili jsme tudíž servírku. Slíbila, že si dojde pro flek. Nějak to vázlo a tak jsem se rozhodl dát si ještě jedno pivo, které mi kolega osobně u prověřeného číšníka hned objednal.
Vzápětí nato se zjevila u našeho stolu servírka s kasou. Úkon by byl naprosto jasný a jednoduchý. Zaplatíme, a to ještě dvě piva navíc, která jsme si objednali. Situace se však začala nepochopitelně komplikovat. Oslovená pracovnice se vyjádřila něco v tom smyslu, že můžeme tedy zaplatit i později a asi na 20 minut opustila scénu. Celou tuto dobu jsme marně čekali na zamluvené škopky a já začal být nervózní, že mi žíznivému ujede i další autobus.
Nakonec se číšnice dostavila z dotazem, zdali ještě trváme na objednávce.
Toho vlahého večera jsem odjížděl z Hrabové do mého domova se dvěma přestupy, neboť jsem ve své žízni a zmatenosti omylem nasedl do jiného autobusu.
Nevím, jestli nezměním učebnu.