Po roce jsem opět zamířil na západ naší vlasti.

Již je to pár let, co jsem uvítal a rovněž s radostí navštívil znovuotevřený pivovar v Domažlicích.

Podnik založený už v roce 1341 byl v 1. polovině 90. let bez náhrady uzavřen. Z trhu zmizelo 11° pivo Čerchov a značka Purkmistr se po čase začala vařit v Gambrinusu jako černý ležák.

Dlouhověká tradice domažlického pivovarnictví pomalu zvětrávala, nakrátko se v ní snažil pokračovat svého času úspěšný pivovar Kout na Šumavě.

Současný Čerchov je docela slušné pivo. Je inzerován jako méně hořký 11° ležák, i když uvedené IBU 22 mi připadalo jako tisková chyba.

Dvanáctka, kterou jsem pil v roce 1992 jako Dukát (ačkoliv se tenkrát nazývala stejně i 12° z KV) je standardní, chuťově vyvážený mok. Mocný Doppelbock je skutečně výživný a svrchňák Two Rivers chutná přesně tak, jak si jej milovníci silně chmelených ejlů představují.

Prostředí restaurace je celkem stylové, i když se mi zdálo trochu chladné. Již podruhé jsem tam zažil, že ještě kolem 16 hodin sedělo v rozlehlém prostředí jen pár hostů.

Obec Chodská Lhota a zejména její část Štefle je klidné místo kousek od hranice z Německem. Nezaregistroval jsem tam žádnou hospodu, natož jakoukoliv atraktivní pivní značku.

Tři dny jsem konverzoval španělsko-německy se svým novým italským kolegou přezdívaným Dudek. Popíjeli jsme pouze piva z komerčních pivovarů, ale rozuměli jsme si zejména v naší náklonosti k bigbítu 70. let.

Ve čtvrtek byl čas vyrazit na exkurzi do sousedního městečka Furth am Wald.

V tomto městě jsem už jednou byl v létě 1992 a myslím, že se mi tam tenkrát docela líbilo.

Teď se mi však zdálo celkem fádní a nepříliš vzhledné, což bylo možná zčásti způsobeno četnými místními opravami a rekonstrukcemi.

Kde jinde hledat pivovar s přilehlou hospodou než na Brauhaus strasse, kterou jsme objevili v mapě města.

Nejlépe je při hledání dotyčného objektu zeptat se místních občanů. Ten, kterého jsme si vybrali nás však vůbec nepotěšil, když jen ukázal na nedaleké asanované zbořeniště.

Nic naplat. Přišli jsme pozdě. Naštěstí kousek dále stojí stále tradiční pivovar Dimpfl a to již od roku 1774. Hospodu jsme nenašli, ale pár lahváčů nám přece jen prodali.

Pivko svěží a celkem chutné.

V nedaleké hospůdce nefungovala pípa, takže pivo Rhaner jsme ochutnávali v lahvové formě. Světlé – typicky německá  lehce mazlavá příchuť, na můj vkus málo hořké či chuťově vyhraněné. Podobně v testu dopadl i tmavý Dunkel.

Původně jsem si představil návštěvu německého městečka korunovanou posezením v bavorské pivnici u talíře vuřtu s kyselým zelím.

Bohužel jsem však žádnou podobnou knajpu během svého krátkého pobytu neobjevil.

Setkání se známým plzeňským sládkem a projektantem pivovarů u nás i v zahraničí Janem Krýslem sice pro tentokrát nevyšlo, ale alespoň jsem měl v Plzni možnost navštívit ochutnávkovou pivnici Kegzistence.

Nejvíce piv na místním čepu patřilo do rodiny pivovárku Klenot z HK. Já jsem si ale objednal 12° světlý ležák Černá Kočka z létajícího podniku Tři Jezdci. Co říct? Česká příjemně hořká klasika s pěkným dozníváním. To mi chutná.

Na závěr ještě jedno černé od Radouše. Škoda, že jsou Západní Čechy tak daleko a příliš mnoho tamních značek se do našeho regionu nedováží.

Nicméně i tak dlouhá cesta může být zpříjemněna očekáváním slušných pivních zážitků.