Nedávno jsem bilancoval, že to bylo 28. dubna již 24 let, kdy jsem poprvé stanul na palubě zámořské lodi………..

…..a vydržel jsem tam s přestávkami dlouhých 20 let, 7 měsíců a 10 dní. Život na zámořské lodi není jednoduchý. Připomíná trochu poměry v armádě. Já jsem z československé armády dezertoval už po šesti týdnech, zatímco na lodích jsem vydržel přes dvě dekády. Není divu, že někdo loď nazývá dobře placeným kriminálem.

Lodní cestování mi ovšem mimo jiné otevřelo i můj pivní obzor. Během svého vůbec prvního lodního kontraktu v roce 1989 jsem se specializoval na piva z americké a karibské provenience. Dominikánský lehoučký ležák Presidente, kultovní Red Stripe z Jamajky, Carib z Trinidadu nebo v oněch časech relativně chutný Banks z Barbadosu.

O rok později jsem poznával rozmanitou pivní Evropu. Od portugalského Sagres španělského San Miguela, přes četná piva belgická i francouzská jsem se propil až na sever do Skandinávie a SSSR, kde jsem okusil nezapomenutelné Žigulivskoje. Pamatuji i na jednu žertovnou historku, kdy jsem asi 3x zakoupil belgický pšeničňák Hoegaarden a vždy jsem jej kvůli kalné barvě znechuceně vylil do záchodu.

Za další čtyři roky jsem na západním pobřeží USA konečně začal poznávat místní minipivovary. Začalo to v San Diegu v pivovarské hospodě Karl Strauss a pokračovalo přes Alpine Village a Belmont Brewing Company na Long Beach až k Redondo Beach Brewery, kde vařil mladý slovenský sládek Karol. Jen kousek dále přes hranice jsem zase mohl testovat piva mexická. Corona, Modelo, Carta Blanca, Pacífico a hlavně Bohemia, které připomínalo české pivovarské kořeny z druhé poloviny 19. století.

V roce 1997 jsem poprvé zamířil na daleký sever kam jsem se pak vracel dalších 7 sezón. Vancouver je pulsující pivovarnické město a je tam nesporně co pít. Stejně tak se mi líbily pivnice i na Aljašce. Hospody jak z Jacka Londona. Některé načančané pro turisty, jiné příjemné pro místní populaci a člověka, který si nepotrpí na okázalost a vezme za vděk upřimným originálem. Po dlouhých procházkách aljašskou přírodou pivo chutnalo dvoj i trojnásob.

Počátkem roku 2000 jsem vyrazil na svou prvou cestu kolem světa. Vychutnal jsem si singapurského Tigera, malajský Anchor i thajského Singhu (dobré). V Indonésii Bintang či Bali Hai. V sultanátu Brunei se tenkrát pivo nevařilo, avšak přes indické značky jsem se přesunul na Blízký a Střední východ na piva jako je izraelský Gold Star nebo palestinský Taybeh. O rok později jsem si svůj degustační archiv rozšířil o moky africké z Keni a Seychellských ostrovů, na závěr cesty jsem se ještě seznámil s pivy z Austrálie a Nového Zélandu.

Přestože všude na pobřeží se pilo a většinou bylo z čeho si vybrat, samotná pivní situace na lodi již tak růžová nebyla. Masově se prodával Budweiser a Heineken, svého času existovala příjemnější alternativa v podobě německého Beck´se. V roce 1998 ve společnosti RCCL dokonce zakázali posádkám pít alkohol a pivo z barů zmizelo úplně, než si tupé a neprozíravé představenstvo uvědomilo, že díky své krátkozraké politice přišla firma za osm měsíců prohibice o téměř 2 miliony dolarů.

V současnosti je v zájmu ochrany vnitřního trhu na lodích společnosti RCCL zakázáno pasažérům přinášet ze břehu pivo. Posádka má prozatím stále donášené lahváčů povoleno. Je zajímavé, že na celé lodi platí pro mužstvo maximální možná tolerance 0,8 promile alkoholu v krvi. Je to ovšem pouhá teorie neboť s takovou by na plavidle zůstalo jen minimum pracovníků (převážně muslimů).

Lodní angažmá je i přes svou jistou specifičnost práce jako každá jiná. K nesporným výhodám patří fakt, že mateřská loď pivaře zaveze vstříc exotickým pivům.