Praha pro mne mívala krásnou atmosféru až do roku 1991, kdy jsem na místě své oblíbené trafiky v centru města našel bezpohlavní obchod s PU, becherovkou a sádrovými trpaslíky.

Praha opravdu drží krok se světovými metropolemi, co se týče cen. Již asi před 12 lety jsem na letišti (tehdy ještě Ruzyni) pil Gambrinus (nevím proč) za 149 Kč. Dnes jsou ceny možná ještě tak 2x vyšší, což tak zhruba odpovídá Abu Dhabi.

Do slušného pivovárku si v hlavním městě cestu vždy najdu. Povětšinou se však snažím vyhnout centru. Když jsem se však minulý týden rozhodl ochutnat blatenské v Monarchu, nebylo vyhnutí.

Po cestě jsem se ještě zastavil „na jedno“ v pivovaru na Národní třídě. Prý jsou tam ještě lidské ceny. 0,4 l za 45 Kč by ještě šla, ale malá porce naprosto průměrných buřtů na černém pivu za 140 již byla docela přeháňka. Navíc filtrovaná světlá 11° bez patřičné hořkosti o osobité chuti ani nemluvě.

V Monarchu na libácké ulici Na Perštýně jsem byl zpočátku jediným hostem, než vstoupila skupina asijských turistů. Půllitr polotmavého Kohouta z Blatné mne vyšel na 60 korun a byl naštěstí vzorně ošetřený. Jinak ceny pro běžného Čecha naprosto demotivující. 4 cl tuzemáku za 99, whisky běžně kolem tří stovek, právě probíhala gastronomická akce – degustace steaků. 4 různé druhy steaků určené pro 4 osoby skoro za čtyři tisíce. Lupiči!

Jdu si spravit náladu do doposud slušné pivnice U medvídků. Slušně natočený budvar mi sice moc nejede, ale cítím se chvíli konečně jak ve své vlasti. Naproti u stolu sedí herec Petr Kostka Zítra vstanu a opařím se čajem.

Během mého zoufalého útěku na metro potkávám dlouhé kabriolety pro projížďky městem a občas nějakou drožku. Obchody nacpané předraženými kýči a nápisy výhradně v angličtině. U nás neexistuje nějaký jazykový zákon? V hospůdce U Vejvodů jsem pil ještě asi před 32 lety desítku za 2.50. Dnes tam našinec není vítán. Jen pojďte dále, cizinci. Tak poznáte nejlépe, jak se žije v naší krásné demokratické zemi. Jen kdybyste chtěli potkat nějakého autentického Čecha, musíte se dostat z tohoto hektického centra.

Naštěstí máme stále možnost výběru. Před pár lety v Bohnicích stál půllitr 12°něco přes 20 Kč.

Za mého pětitýdenního pobytu v Písku v roce 1991 jsem se seznámil s pivovarníkem Láďou Stoklasou. Celý příspěvek →

Anglicky se to řekne tajemně – twilight a označuje to nějakou ponurou kafkovskou situaci. Celý příspěvek →

Na Táborskou Pivní Pečeť jsem poctivě dojížděl od roku 2007. A to se konal již 17. ročník. Celý příspěvek →

Do malebného jihočeského městečka vede naše nejstarší elektrifikovaná trať z roku 1903.

Bechyně bývala známá i svým keramickým průmyslem. Dnes je patrně vedle některých kulturních památek její největší atrakcí místní pivovar Keras.

Pivovárek se nachází v poklidné části města na Písecké ulici. Otevřeno má denně od 15 hodin. Již od první minuty mého pobytu jsem s jistotou věděl, že jsem tam správně. Vkusně a střídmě zrekonstruované historické prostory přímo vybízely k návštěvě. Vše úhledné, čisté, funkční a nenačanané. Na třech předpisově označených pípách tři druhy místního piva Keras. Desítka je fantastická. Hořká, příjemně voňavá a nádherně chlebově doznívá. Krásně zapadá do poetické jihočeské krajiny.

Stejně osobitá je i 12. Ta by se dala popíjet několik dní. Navíc příjemnější prostředí si snad ani nedovedu představit. Obsluhují muž a žena v důchodovém věku a prokazatelně ze staré školy. Piva na hladinku, vzorně chlazená a řízná. Většinu jídelníčku tvoří pivní chuťovky do 80 korun. Avšak nejlepším elementem je, že v lokále nehraje rádio ani jiný zdroj nevyžádané hudební či verbální kulisy.

Černá 12 je spíše tmavá a má prokazatelně rukopis místního sládka.

Musím konstatovat, že jíž dlouho jsem nenavštívil podnik na takové urovni jako je bechyňský Keras.

O létání zpívá jedna stará italská píseň. U nás se tak jmenuje jedno vzdálené jihočeské město.

Cesta z Ostravy je t nekonečná. V oné oblasti onehdy privatizovali železnici, takže i shánění informací o cestování ke o něco náročnější.

Hotel Bobík ve Volarech se zřejmě nejmenuje podle místního psa , ale po blízkém šumavském kopci. Uvnitř vaří minipivovar Gabretus. Vkusné logo, označené pípy, v poloprázdném lokále nemá servírka příliš mnoho práce. Zajímavá je topinka s.pikantní pohankovou směsí. Za 60 Kč krmě vydatná a též zdravá. Světlá 11 pitná, ale ma v sobě jakousi nesourodou džusovitost. Cítím dosti intenzivně i kvasnice a možná i trochu diacetyl. V černé 13 je už zato nepřístojná příchuť bohužel evidentní a v degustaci mi dosti vadí.

Nejpodařenějším volarským kusem je tak pivo konopné, kde mámivá vůně konopí supluje v pivu i ostatní nezbytné složky.Mok trochu netradiční, leč chutný. Mimochodem v hotelu Bobík fungují i konopné lázně.

Volary jako město nic moc. Mám dojem, že vecer vycházejí ven jenom příslušníci romské většiny.

Ráno odjíždím do ČB.